Podstatnou část vaší nové knihy tvoří fotky prostitutek ze Sudet. Byl jste se na ta místa po letech znovu podívat? Poznal jste to tam ještě?
Samozřejmě, když jsem knihu připravoval, tak mě napadlo, že se podívám znovu do Dubí. No, nepoznal jsem to. Na začátku města býval obrovskej, totálně vybydlenej dům, kterýmu říkali parlament a tam se tehdy nakvartýrovaly prostitutky. Šlapaly ulici a v „parlamentu“ si obsadily byteček, který jim třeba i někdo rekonstruoval.
Chtěl jsem se do toho baráku podívat, ale už je úplně novej. Někdo to koupil a nastěhoval tam lidi. Myslel jsem si tedy, že v Dubí už žádné prostitutky nejsou. Velký omyl.
Nakonec jsem podle omšelýho nápisu našel bar Venezia, což býval s prominutím bordel. Zaťukal jsem, vlezl dovnitř a zařval jsem: To snad není možný.
Ten bar pořád funguje! Barman byl samozřejmě jinej, hned mi udělal kafe a dvě hodiny jsme kecali. Ptám se: jsou tady ještě bordely? On jich několik jmenoval, ale prý už jich je minimální množství. On měl taky nahoře ubytovaný dvě holky. Jedna zrovna šla kolem, taková korpulentní Ukrajinka... no někdo na to asi je. Takže v Dubí pořád jsou, ale všechno je to schovaný.
Sex po převratuKniha „Sex po převratu-Divoké devadesátky“ jde nyní do tisku. Přispět na její vydání můžete na portálu Hithit, pro nejštědřejší donory je připravena série autorských zarámovaných fotografií. Jaroslav Kučera knihu představí 28. května v pražské galerii Czech Photo Centre, kde až do 14. září bude probíhat stejnojmenná výstava. |
Jak to v Dubí v devadesátkách vypadalo?
Na ulici samozřejmě byla spousta holek. Šlapaly porůznu na slavné E55, například hned při vjezdu do Dubí. Těm, které pracovaly na ulici, ostatní prostitutky, které bydlely v nevěstincích, říkaly „špíny“. Na ulicích stopovaly nadržené Němce, kterým se říkalo „vepři“.
Potkal jsem tam takový dvě, jedna byla celkem hezká, asi jednadvacet let. Obě samozřejmě cikánky. A ty mi ukázaly, jak to chodí. Vyjeli jsme na kopec, tam bylo roští, všude spousta prezervativů. Trochu nechutný. Ale měly to chytře vymyšlený. Holky se začaly svlíkat, takže jsem je vyfotil a pak ta jedna, co neměla moc zubů, povídá: „Jardo, ty seš fakt bezva chlap, já ti dám zadarmo.“
Já jsem málem spadl pod auto. Co na to říct? Nesmíš přece urazit. Jak z toho vybruslit? Nakonec jí říkám, to jsi fakt strašně hodná, ale já nemůžu. Já mám ženu a já jsem jí celej život věrnej. Což byla pravda, já jsem s Markétou čtyřicet let a nikdy jsem nezabrousil. A ona říká: „To seš frajer, to beru.“
Z knížky je patrné, že jste byl přítomen i u vzniku Nezávislé erotické iniciativy a NEI Reportu. Ta strana i časopis jsou už úplně zapomenuty, ale na začátku 90. let to byl fenomén...
Jo, náklad čtyři sta tisíc, vycházelo to jednou za týden a oni z toho měli neuvěřitelný vejvar. Byl jsme u toho, když v pražském Edenu zakládali Nezávislou erotickou iniciativu, tehdy jsem jejich první sjezd fotil pro Reflex. Jenže vývoj šel dál a NEI Report začal trochu upadat. Měli obrovskou konkurenci, přišlo Leo a lidem už nestačily jen nahotiny na novinovém papíře.
Ale to byla jen jedna z mnoha věcí. V roce 1990 jsem jel s kamarádem na finále Miss monokiny do Frýdku-Místku a protože jsme byli redaktoři, tak nás prdli do poroty. Jako druhá skončila nádherná ženská, lyžařská reprezentantka a právnička, která měla soudit u plzeňského soudu. No a byl z toho průser. Dokonce se potom kvůli tomu upřesňoval zákon, že soudce nesmí narušovat důstojnost soudcovské funkce, a to ani v občanském životě. Byla to Brigitta Volopichová.
Praha, Smíchov - Robert Rosenberg a slečna (1996)
Asi se budete divit, ale Roberta jsem fotil do seriózního časopisu Mladý svět, jako tehdy už známého pornoherce, kterému se, v době největší slávy, říkalo český Rocco Siffredi, což byla v tomto „průmyslu“ jednička ve světě. Tady jsem ho se slečnou vzal do prázdného činžáku s požadavkem, aby jen kašírovali styk (neposlechli mě…). Co je napsáno na plakátku s Havlem, jsem zjistil až doma.
A pak samozřejmě servírky nahoře bez. Neměly ty holky problém s tím, že je fotíte?
Vůbec ne. Já jsem v hospodě U Pivrnce poznal bratry Príšťovy, kteří měli agenturu RomArt a oni ty hostesky najímali. Mohl jsem s nimi tři roky jezdit po hospodách: měl jsem povolení podniku i povolení od té slečny. Kdyby některá nechtěla, tak se na to vyfláknu.
A měl jsem povolení i od chlapů v hospodě. Stačilo, aby jeden z nich řekl, ať jdu do hajzlu, tak jsem sebral a šel jsem. To by mě vůbec nebavilo pracovat. To byl konec devadesátek a pak to skončilo, ten fenomén se vyčerpal. Dneska se to skoro nevidí, ale tenkrát to bylo rozlezlý po celé Praze a okolních vesnicích.
Praha, Vršovice, Eden. Zakládající sjezd strany Nezávislé erotické iniciativy (16. červen 1990)
Nebojíte se, že takové fotky jsou už dnes pro část veřejnosti nestravitelné? Že vás někdo obviní, že znevažujete ženy?
Je to možné, ale mě to nezajímá. Je to pravdivá historie. A hlavně já se těm lidem neposmívám, já jim děkuju za to, že mě pustili do svých životů. Vždyť to jen malej zázrak. Kdyby někdo nechtěl, tak ho nefotím.
Byla jen jedna výjimka: Jednou nás z Reflexu poslali na reportáž do Žlutých lázní a majitel nám ukazoval, kde mají šmíráci vyvrtané díry v plotu a očumují ženy. On je tam chytal a vždycky jim dal na výběr: buď skočíš do Vltavy, nebo dostaneš přes držku.
Tak jsem si říkal, že musím tou šmírdírou něco vyfotit. Měli to skvěle vymyšlený, ty díry byly vyvrtaný zrovna u sprch. Přinesl jsem fotky do redakce a říkám: Musíte těm ženským dát pásky přes oči. Samozřejmě se na to vyflákli. Za pár dní zavolal naštvaný chlap, inženýr z nějakého ministerstva. Na fotce byla jeho žena a on nás chtěl žalovat o sto tisíc. A co udělali v Reflexu? Zavolali blbcovi Kučerovi, aby ho nějak ukecal...
Jaroslav Kučera (* 1946) Klasik české fotografie. Už během studií ČVUT založil na kolejích slavný Fotoklub Strahov. V roce 1967 se účastnil studentských demonstrací proti režimu, rok po Pražském jaru byl zatčen jako kontrarevoluční živel a odseděl si pár týdnů ve vazební věznici. Během normalizace fotil pro časopisy, ale i pro státní podniky. Je zakladatelem fotografické skupiny Signum a členem agentury Bilderberg Hamburg. Jeho poznávacím znamením se staly fotografie v černobílém provedení se sociálním obsahem. O svých fotografiích sám tvrdí, že přinášejí příběhy lidí, se kterými by se normálně divák nikdy nepotkal, ba ani často potkat nechtěl. V roce 2000 se snímkem Kameny a násilím proti globalizaci vyhrál soutěž Czech Press Photo. |
