Český fotbal před třiceti lety prožíval pohádku. Parta kolem Nedvěda, Poborského a Šmicera šokovala Evropu postupem do finále, ve kterém jen těsně podlehla Německu po zlatém gólu Olivera Bierhoffa.
 |
Zklamaní fandové na Václaváku rozbíjeli výlohy a demolovali auta, v postranních uličkách tekla krev a majitelé marně volali na beznadějně obsazenou tísňovou linku. V jednom z vymláceném antikvariátu zmizelo 24 historických obrazů, jinde fandové kradli dámské prádlo.
O den později se kocovina finálové prohry rozplynula. Všichni tušili, že i stříbro je fenomenální úspěch. V pondělí 1. července odpoledne se tak v centru pod zataženým nebem tísnilo na třicet tisíc fanoušků, kteří čekali na fotbalisty přijíždějící rovnou z letiště.
Do euforické atmosféry dorazil i fotograf Blesk magazínu Jaroslav Jiřička. „Tehdy jsem měl velkou volnost. Mohl jsem si fotit, co mě zajímalo, od kultury po sport. Vlastně jsem na tu akci ani nemusel, protože v magazínu jsme o fotbale primárně nepsali, ale ta situace mě přitahovala,“ vzpomíná po třiceti letech na moment, který mu změnil kariéru.
Situace na rozjařeném náměstí byla nepřehledná. Hráči stáli na vyvýšeném pódiu připomínajícím boxerský ring, odkud oslavy dirigoval Maritn Dejdar. Premiér Václav Klaus s pivem v ruce podepisoval fanouškům trička a dojatý Pavel Kuka hecoval dav: „Jsme vicemistři, ale vy fandové jste mistři!“
Pro fotografa však pozice mezi fotbalisty juchajícími na pódiu nebyla ideální. „Vylezli jsme nahoru, ale nebylo tam nic vidět. Jen hráči, ale žádní fanoušci, žádné náměstí. Ty fotky nestály za nic,“ popisuje Jaroslav Jiřička.
Na fotbal se štaflemi. Bohemáci přelstili covid, ve světě nevěřili |
V tu chvíli zasáhl Karel Poborský. Fotografy, kteří se mu tlačili do tváře, rázně vyzval, aby šli pryč. Chtěl mít výhled na zaplněné náměstí, chtěl vidět ty tisíce lidí, pro které to všechno dělali. Většina reportérů na pódiu zůstala, Jiřička se však rozhodl záložníka pražské Slavie poslechnout a slezl dolů.
Byla to ta nejlepší profesní intuice. „Měl jsem Nikon F4 a objektiv 70–200. Bylo špatné světlo, fotil jsem v podstatě v protisvětle proti obloze. Už jsem byl na odchodu, ale periferně jsem viděl, že se něco děje. Atmosféra vygradovala, lidi začali skákat. Otočil jsem se a udělal jeden jediný snímek. V tu chvíli mi úplně zatrnulo. Věděl jsem: To je ono.“
Když v laboratořích ČTK filmy vyvolával, znovu ho u toho jednoho políčka zamrazilo. Ten snímek byl jiný. Byla v něm syrovost, únava rozevlátého hrdiny i ohromná síla okamžiku. Přesto váhal. Fotka se mu zdála trochu neostrá a barevně mdlá.
Zvěčnil návrat Sparty z fotbalového pekla. Slavné hráče fotil i v Adamově rouše |
Do soutěže Czech Press Photo ji nakonec přihlásil jen po naléhání kolegy Františka Ortmanna. „Dej ji tam,“ řekl mu tehdy. Nakonec z toho bylo ocenění pro fotografii roku. Jiřičkovi otevřelo dveře do Mladého světa a dlouholetou spolupráci s firmou Canon, které zůstal věrný dodnes.
„Byla to jedna sekunda, během které se to všechno krásně poskládalo,“ zamýšlí se po letech. „Čím se liší silná fotka od běžné? Atmosféru udělá světlo, kompozici se naučíte. Budu upřímný, u reportáže je klíčové, aby byla zachycená událost společensky důležitá. Když něco lidi opravdu prožívají, má fotka sílu,“ uzavírá Jiřička.
