Blíží se konec školního roku. Zaznamenáváte v této době nárůst případů dětí, které se bojí přinést domů vysvědčení?
V polovině června je ještě klid. Očekáváme, a statistiky to potvrzují, že zajímavé to začne být den nebo dva před vysvědčením. Ale úplně nejvíc hovorů máme první dva dny po rozdání vysvědčení. Volají rodiče dětí, které jsou na JIP po pokusu o sebevraždu. V tu dobu bývám na službě a vím, že volají: „Teď nás k němu konečně pustí, co mu máme říct?“ Nebo dítě uteklo a teď je u babičky. Takové typy hovorů se opakují.
Očekáváte, že hovorů týkajících se prospěchu bude letos hodně?
Každý rok je to podobné. Nezvyšuje se to nijak dramaticky. Mezi 30. červnem a 2. červencem je vrchol. Pak to zase opadne. Ani neočekávám, že by letos byl dvojnásobek. Lidé by se k nám ani nedovolali, nemáme na to kapacitu. Počet smysluplných kontaktů zůstává podobný.
Jarmila Kubáňková, Ph.D.
|
Neproměňuje se to ani tím, jak se mění vztah rodičů k výkonu dětí ve škole? Část z nich volá po slovním hodnocení a dalších alternativách.
Bylo by krásné, kdyby rodiče říkali „na známkách nezáleží“, ale takoví k nám obvykle nevolají. Volají jen ti, co mají problém. Rodič, který to tak má nastavené, se nám neozve. Spíš slýcháme: „Učitel terorizuje dítě, známky přehání víc než já.“ Nebo že dítě slyší od učitele věty jako „z tebe nic nebude“. To jsou časté stížnosti. Rodiče nebo učitelé mají často dobré úmysly. Chtějí, aby dítě bylo úspěšné a šťastné. Ale někdy ho tím tlakem zničí.
Takže víc volají děti, nebo rodiče?
Rodiče určitě více, ale hodně volají dospívající, třeba 15, 16 let. Mladší děti volají spíše na Linku bezpečí. Dospívající hledají něco jiného, a taky místo, kde se dovolají. Což se na Linku bezpečí bohužel ne vždy podaří. Dospívající pak řeší často ne to, že mají špatné známky, ale to, že zklamali rodiče. To je tíží nejvíc.
Neřeší tedy primárně sebe.
Přesně tak. Cítí vinu, že je zklamali. Nechtějí jim přidělávat starosti. Vědí, že rodiče mají svých problémů dost, a přesto je nechtějí zranit. A co je silné, často říkají: „Táta to použije proti mámě.“ I školní prospěch se pak stává záminkou k další manipulaci v rozvodových sporech.
Co se vlastně děje s dítětem nebo dospívajícím, který se bojí reakce rodičů kvůli vysvědčení? Co to dělá s jeho psychikou?
Může to vést k extrémnímu jednání. Dítě si může chtít sáhnout na život nebo uteče. Když máte pocit, že jste zklamali někoho, na kom vám záleží, nejradši byste zmizeli. A to je u dětí úplně stejné jako u dospělých. Je to přirozená reakce.
Počítat do dvaceti. Rozjitřené emoce nepomáhají
Jak probíhá telefonát na krizovou linku?
Jsme anonymní, takže se volající nemusí představovat. Hned mluví s konzultantem. Máme na něj čas a nevnucujeme hned rady. Zajímají nás souvislosti, abychom mohli společně hledat nejlepší možný postup. Na druhé straně je školený pracovník, který podobné situace už slyšel. Ví, co dělat, co nepomáhá a co může být nebezpečné. Výstupem hovoru bývá to, že je volající klidnější a má plán, tedy první dva, tři kroky, co dělat dál.
SbírkaCesta z krize má založenou sbírku na podporu svého fungování. Jeden průměrný hovor stojí 240 Kč, lidé tedy mohou přispět a koupit tento čas někomu, kdo ho v danou chvíli potřebuje. |
A co když nevíte, co dál? Nastávají situace, kdy nemůžete nijak pomoct?
Jsou dvě takové situace. První, kdy nejde pomoct bez odborníka. Například: „Bydlím s dítětem v Nigérii a chci se s ním legálně vrátit do Česka.“ Tam potřebujete znalost nigerijského práva, odkazujeme na právníky. Druhá situace, kdy opravdu už není, co dělat. Například když člověk právě dostal zprávu, že má metastáze a umírá. Pak nezbývá než s tím člověkem být, mluvit s ním, unést s ním jeho bezmoc.
To jsou všechno dramatické situace. Dochází k nim právě i na vysvědčení?
Ano, nejčastěji ve chvíli, kdy rodič dostane zprávu od integrovaného záchranného systému, že mají jeho dítě. Ještě živé, ale hospitalizované. To je bohužel realita začátku července.
Dá se tomu nějak předcházet?
Určitě. Ale abych to řekla s nadsázkou: S výchovou dítěte je potřeba začít narozením jeho rodičů. To, co rodiče vypouštějí z pusy, má váhu. Když dítě slyší: „Nechci tě vidět, nechoď domů, uvidíš!“ a nemá dostatečný filtr, nerozezná ironii, může se opravdu bát. Lepší by bylo říkat: „Ať to dopadne jakkoliv, mám tě rád. Se vším se dá něco dělat.“
Takže oddělit školní výkon od hodnoty dítěte jako člověka.
Přesně tak. Známky nejsou totéž co hodnota dítěte. A rodiče by si měli položit otázku: „Bude tohle někoho zajímat za deset let?“ Většinou ne. Ale jestli se mi dítě vrátí domů v pořádku, to už důležité je. Schválně si zkuste sama vzpomenout, jaké známky jste měla z fyziky ve druhé půlce druhého ročníku... Nepamatujete si to? No právě. Dnes už to není důležité.
Samota i strach z nejistot. Pandemie poškodila dětskou psychiku, varuje odbornice |
Co má tedy rodič dělat, když už dítě přinese špatné vysvědčení?
Počítat do pěti, do deseti, klidně do dvaceti. Emoční reakce v tu chvíli nepomáhá. A upřímně, rodič, který neví, co dítě přinese, by se měl spíš ptát sám sebe, proč to neví. Jestli je mu to jedno, nebo jestli se bojí to vědět. Vysvědčení by nemělo být překvapení. Buď je rodič úzkostný a radši to nechce vidět, nebo je úplně odříznutý. Někdy se to týká například rodičů po rozvodu, třeba jeden z rodičů má omezený kontakt s dítětem. A pak ho zaskočí, že dítě má špatné známky. Chápu, že může být zaskočený. Jenže proč by to mělo odnést dítě?
Takže základ je, aby dítě vědělo, že ať se stane cokoliv, u rodiče je v bezpečí?
Ano. Jen když dítě ví, že je doma bezpečno, můžeme řešit, co dál – reparát, opakování ročníku. Ale když mu hrozí facka nebo křik, logicky uteče. V takovou chvíli se rodič musí primárně uklidnit. Pomáhá třeba odejít, nebo odečítat číslo sedm pozpátku od stovky, to zaměstná mozek. Pak je možné přemýšlet racionálně.
Co byste rodičům i dětem vzkázala?
Snad jen, že často slyšíme, že děti mají úplně jiné problémy než dospělí. Ale není to tak. Jen mají jiné kulisy. Paní, která chodí opečovávat hrob kvůli tlaku okolí, je na tom podobně jako dítě, co pije energetické nápoje, protože nechce být outsider. Bojují se stejnými věcmi – tlakem okolí, potřebou být přijatý. Děti jsou jen lidi. A odolnost po nich nemůžeme chtít, když ji sami nemáme.
Zmírnit utrpení a překonat těžkosti
Stála jste u samotného zrodu krizové linky. Změnil se za tu dobu charakter telefonátů?
Změnilo se úplně všechno. Číslo 116 000 je dnes evropsky harmonizované číslo se sociální hodnotou. Když jsme ho zaváděli v Česku, byli jsme poslední zemí v EU, která ho neměla. Původně šlo o linku pro ztracené a pohřešované děti. To dává smysl třeba v přímořských zemích nebo tam, kde jsou častější únosy, migrace. U nás těch přeshraničních únosů nebo pohřešovaných nezletilých migrantů je naštěstí málo, takže to nemohlo být hlavní náplní služby.
Dvojnásobek depresí, trojnásobek úzkosti. Dětem ubližuje tlak na výkon |
Takže jste hledali, jak linku naplnit?
Ano, rozšířili jsme pojem „ohroženého dítěte“. Přibyla šikana, týrání, kyberkriminalita, sebepoškozování, pokusy o sebevraždu. Linka se přejmenovala z „Linky ztraceného dítěte“ na „Linku pro rodinu a školu“. Tím se změnil jak nádech, tak obsah. Dnes máme třeba jen kolem deseti přeshraničních únosů ročně. Zato rozvodových tahanic o děti je mnohem víc.
Co tedy řešíte nejčastěji?
Gró jsou rozvodové nebo rozchodové spory, často dlouhodobé. Lidé nám volají roky. Začíná to domácím násilím, pak to přechází i v týrání dítěte, přichází sociálka, soudy. A najednou se řeší, proč to ta žena neřekla dřív. Je to začarovaný kruh. Děje se to i deset let.
Máte pocit, že je dostatečné povědomí o vaší lince? Vědí dospívající a rodiče, že si mohou zavolat o pomoc?
Z pohledu vytíženosti linky bych řekla, že ano, volá nám dost lidí. Ale když pak čtu o různých tragédiích v médiích, napadá mě: „Kdyby jen zavolali, mohlo to dopadnout líp.“ Takže na jednu stranu nás lidé vytěžují, ale na druhou si dovedu představit, že by bylo dobré, kdyby volali častěji a hlavně včas.
Spolupracujete s jinými linkami? Třeba na kampaních?
Spolupracujeme, ale kdybychom spustili velkou kampaň, budeme přetížení. Lidé se stejně nedovolají. A i když chceme víc financí, Ministerstvo práce a sociálních věcí přidává maximálně o 10 % víc než předchozí rok. To nám nestačí. Stále jedeme z ročních dotací. V prosinci podáváme žádost, do března čekáme, jestli něco přijde. A letos? Už má být vypsané druhé kolo dotací, ale stále není. Jak pak můžeme plánovat?
Sebepoškození u dětí vytváří iluzi, že ho mají pod kontrolou, říká terapeutka |
Takže jedete na dluh a nevíte, s čím můžete počítat.
Přesně tak. V březnu dostaneme první část, ale co bude dál, nevíme. Loni jsme museli v prosinci zavřít naši druhou linku – Linku první psychické pomoci. Neměli jsme peníze. Letos si přejeme jediné: abychom do konce roku nemuseli žádnou službu omezit. Ani chat.
To není jednoduché. A přitom mluvíte o své práci velmi pozitivně.
Já bych ji za nic neměnila. Je to práce se smyslem. Každý den vidíme, že někomu reálně pomáháme zmírnit utrpení nebo překonat těžkost. Ten dopad je viditelný, přímý. Jasně, nejsou tam volné víkendy, dovolená se musí plánovat dopředu, ale víme, proč tam jsme.
Co je na tom tedy nejtěžší?
Nejistota. Balancování rozpočtu, udržení dobrých lidí. Přitahujeme je smyslem práce, dobrodružstvím, možností profesního růstu. Dostanou se k případům, na které jinde nenarazí. Ale nejsme hlavní zdroj jejich příjmů, a to je limitující. A i kdyby stát nalil peníze do krizových linek, když nebudou fungovat návazné služby jako poradny, školní psychologové, nízkoprahová centra, tak se situace volajících nezlepší. A to nás netěší.
Statistiky krizové linky
Každý druhý volající byl ve věku 30–50 let, každý třetí pak mezi 18 až 30 lety (30 %). Celkem se na lince v roce 2024 provolalo 2 376 hodin. V 61 % byly tématem hovorů osobní problémy jako úzkosti, nadměrná zátěž v práci či při studiu, pocit osamělosti nebo obavy z budoucnosti. Velká část hovorů se týkala i vztahů s druhými lidmi (34 %), sebevražd a sebepoškozování (15 %). Každý pátý den operátoři linky kontaktují RZS, nejčastěji kvůli sebevražedným tendencím volajícího.
Většina volajících byla z řad rodičů (65 %), v menší míře pak příbuzní (10 %) nebo děti samotné (15 %). Celkem bylo v roce 2024 provoláno 1 377 hodin. Skoro každý druhý hovor se týkal potíží v rodině (45 %). Mezi další témata patřil i rozpad rodiny (13 %), sebepoškozování (10 %) a násilí na dětech (9 %). Sebepoškozování včetně sebevraždy je na této lince stále častější téma. Důvodem neobsloužených hovorů na obou linkách byla naprostá vytíženost krizových interventů. Na další interventy nemá Cesta z krize v tuto chvíli dostatek finančních prostředků. V prosinci 2024, kdy musela Linka první psychické pomoci kvůli nedostatku financí omezit provoz, nemohlo být obslouženo 1 050 hovorů, z toho 9 hovorů od čísel IZS. Zdroj: Cesta z krize |
