Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvJe v češtině každý jazykový výběr politický? Naráží čeština na své maskulinní, nebo dokonce šovinistické kořeny? Podle Jany Valdrové je každý výběr jazykových prostředků subjektivní. „A když se víc lidí dívá na věc stejně, vznikne z toho proud, později i mainstream,“ řekla v úvodu.
Následně ale upozorňuje, že zatímco se jazyk jeví jako neutrální nástroj, ve skutečnosti zrcadlí mocenské vztahy. „Nejde jen o gramatiku. Jde o viditelnost a neviditelnost. A ženy jsou v češtině historicky neviditelné.“
Žena je vždycky neviditelná
Genderová lingvistka naráží například na debaty o nebinárních formách oslovování.
„Firmy pochopily dřív než společnost, že když chtějí zaměstnat nebinárního člověka, je důležité s ním mluvit tak, jak si přeje. Když někdo chce, aby byl oslovován v ženském rodě, firmy to respektují, na to ještě nikdo neumřel,“ říká s lehkou ironií.
Podle ní se například i tvar „poslanče“, který nedávno navrhl lingvista Vít Kolek jako nebinární variantu pro poslance a poslankyni, dá respektovat, i když zní nezvykle.
„Jestli to ten člověk vyžaduje, tak bych to respektovala,“ říká Valdrová. Jazyk se totiž přirozeně mění. Ještě před 100 lety neexistovala označení pro ženské verze některých profesí: ministryně, chirurgyně nebo architektka. Dnes už přitom jde o běžná slova.
Nejvíc jí však vadí stereotypní maskulinum jako norma. „Když napíšete: učitelé rozhodli, nikdo si nepředstaví ženy. Ale pokud napíšete: učitelky rozhodly, hned se řeší, jestli tam nebyl i muž. Žena je vždy vnímaná jako odchylka,“ vysvětluje.
Jazyk a moc
„Mám ve své knize tuto pasáž: čtyřletá holčička měla narozeniny a maminka jí řekla, aby si pozvala nějaké kamarády, ale ona jí řekla, že si chce pozvat i kamarádky. Prostě dítě chápe v určitém věku slova „kamarád“, „kamarádka“ genderově specificky. Ale ve škole ho naučí chápat maskulinum tak, že zahrnuje i holčičku,“ popisuje Valdrová.
Když má třeba ve cvičení napsat: „Vyprávěj, co jsi včera prožil“, musí se podle lingvistky holčička smířit s tím, že je míněna i ona, i když je jako dívka naprosto neviditelná. „Jazyk tak zneviditelňuje ženy.“
Tato neviditelnost má podle ní i konkrétní mocenské dopady. „Ústava je psaná mužsky. Prezidentka v ní není. Ale co čekáte, když ji psali muži?“ říká a připomíná, že jazyk právních dokumentů se v Česku mění jen velmi zvolna.
Sama čelí kvůli svým výrokům častým útokům. „Ale mně jde o to, aby jazyk reflektoval skutečnost a nikoho nevylučoval.“
Jaké trendy jsou v přechylování ženských jmen? Jak se dívá na používání slova „hostka“? A jak se vypořádat s požadavky nebinárních lidí? I na to odpovídala Jana Valdrová v Rozstřelu.
