Útulná místnost v jednom z vinohradských domů je přeplněná, u stolů nezbývá téměř žádné volné místo. Asi třicet žen se zvědavostí sleduje Janinu Černou, jak prochází místností sem a tam a připravuje poslední drobnosti pro kurz. Dnes se chtějí dozvědět především jedno: jak Janina zvládá jíst způsobem, který je pro většinu postmoderní společnosti nepředstavitelný. Bez cukru.
Úvodem kurzu se ženy představí a téměř všechny bez ostychu přiznávají, že jsou na cukru závislé. Janina na tom byla stejně, říká jim. Před pěti lety. Před osudovou cestou do Austrálie, která jí obrátila život naruby a přiměla ji vydat se úplně jiným směrem, než kterým ji vedlo okolí. A která ji dostala z nekonečné spirály poruch příjmu potravy.
Překvapuje mě, jak otevřeně o nich mluví - zvlášť na někoho, kdo se ve spárech anorexie a bulimie zmítal téměř 13 let. Ale Janina o tom dokonce vtipkuje, humorem okoření i historky z nemocnice. Chvíle, kdy o svých trnitých cestách a nekonečných bojích s jídlem mluví, by se přitom mohly snadno stát nejvážnější částí kurzu, při které by sotva někomu bylo do smíchu. Přesto se jím celá místnost zajíká. „Nepřipadá mi totiž, že je to něco, o čem by se člověk měl stydět upřímně mluvit,” objasňuje mi o pár týdnů později svůj přístup.
Vzpomíná na „léčebné“ výlety do cukrárny poté, co byla v šestnácti poprvé hospitalizovaná. „Všichni si objednali zákusky, ale anorektičky je nejedly a bulimičky jim ty dorty kradly,” líčí, a pak s vážnější tváří dodává. „Když jsem byla v nemocnici podruhé, došlo mi, že mi doktoři nepomůžou, že to není jako když máte chřipku. Musíte se z toho dostat sama, ale já jsem nechtěla, protože mi vyhovovalo, že nad tím mám kontrolu. Ale když už jsem se snažila s tím něco dělat, rady terapeutů na mě nezabíraly.”
Skoncovat nejen s cukrem
Kvůli úzkostem a další bulimické fázi přerušila studium práv a odjela na rok pracovat do Austrálie. Chvíli obsluhovala v restauraci, uklízela domy. Zjistila, jak ji dělat rukama vlastně baví, a vyhovovalo jí, že byla konečně v zemi, kde lidé neřeší, jak kdo vypadá. A taky objevila knihu I Quit Sugar (v češtině vyšlo jako Sladký život bez cukru, pozn. red.). „Zpočátku jsem se na to dívala skepticky, protože mi to připadalo extrémní, ale když to fungovalo, tak jsem si uvědomila, že extrémní je strava, která je normalizovaná, ne to, jak se stravuju já. To je přirozené,” říká mi později ve své kuchyni.
Janina ČernáJe jí 29 let. Narodila se v Mostě, ale v současnosti žije v Praze. Je autorkou blogu Cukrfree, za který v roce 2016 obdržela cenu Food Blog roku. Napsala dvě kuchařky (spoluautorkou druhé je Jana Dell-Plotnárková), které dohromady obsahují téměř dvě stě receptů. Obě patří k nejprodávanějším v Česku. Spolu se svou kamarádkou Hanou Valáškovou předává své znalosti o nízkosacharidovém stravování dál formou víkendových kurzů. Kromě vaření ráda fotografuje a cestuje. |
U protinožců zjistila nejen to, že chce zkusit život bez cukru. Došlo jí, že i její profesní život se ubírá cestou, kterou nechtěla jít. Zlom přišel před poslední státnicí. Během příprav na zkoušku ji totiž odvezla sanitka kvůli silnému panickému záchvatu a Janina poprvé začala zvažovat, jestli jí titul stojí za zkažené zdraví. Univerzitou prošla, všechny předměty splnila, často dokonce na samé jedničky. Ale za jakou cenu?
Na poslední státnici už Janina nepřišla a poprvé v životě postavila zdraví na první místo. Přiznává mi, že by pro ni ale nakonec bylo jednodušší práva dodělat. „Při anorexii i bulimii jsem pořád chodila za své hranice, byla jsem na to zvyklá. Rozhodnutí, že školu nedodělám, a že nebudu sama sebe pro jednou překonávat, pro mě bylo to nejtěžší. Nakonec jsem si uvědomila, jak málo lidí si dokáže říct, že ten papír nepotřebuje. Ale ve finále to bylo jen zvážení pro a proti, a těch proti bylo mnohem víc. Pro bylo jen jediné: Dokázat lidem, že na to mám. A to není důvod, abych si ničila zdraví,” vysvětluje mi.
Přesto je škole vděčná za mnohé. Za možnost rok žít a studovat na Islandu. Za to, že ji naučila učit se a analyzovat texty. Všechno se jí teď hodí při práci, kterou miluje. Ale začít žít jinak, vybočit ze zajetých kolejí, bylo jako skočit do propasti, kde čeká jen nejistota. „Trvalo mi strašně dlouho, možná rok, než jsem se srovnala s tím, že nemusím každé ráno vstát a být v práci od devíti do pěti. Přijmout, že nemusím nic, pro mě bylo těžké. Cítila jsem se provinile. Teď už jsem v pohodě, pomohlo mi, že jsem si na týden dopředu psala, co musím udělat. Jinak bych se topila v depresích a nedělala nic.”
Nápad s blogem
Cukrfree. Ten název ji napadl jako první. Někoho ze začátku tahala za uši kombinace češtiny a angličtiny. „Ale možná právě proto je to tak chytlavé,” říká. Kolik úspěchu se pod tohle slovo v budoucnosti vejde, tehdy ještě netušila. Původně chtěla vytvořit zdroj informací, ze kterého by se lidé mohli dozvědět o životě bez cukru. Úplně - bez surovin, v nichž se cukr nenápadně schovává, bez umělých sladidel. V té době byla ještě většina stránek dostupných jen v angličtině.
Co je cukrfreeJde o životní styl, v němž se z jídelníčku vynechávají především zprocesované potraviny, do kterých se přidává cukr, ale také se omezují některé druhy ovoce a vysokosacharidová jídla, jako jsou přílohy a pečivo. Jídelníček sestává hlavně ze zeleniny, kvalitního masa, zakysaných mléčných výrobků, vajec z volného chovu a ořechů, které přesto obsahují určité množství sacharidů, nejde tedy o absolutní eliminování této makroživiny. |
„Chtěla jsem pomoct holkám, které měly podobný problém, říct jim, že závislost na cukru je skutečná. Původně jsem ani nechtěla říct, že jsem za blogem já, ale pak jsem zjistila, že lidi to zajímá víc, když je za tím konkrétní příběh, že je to může inspirovat a motivovat,” říká. To, že její příběh opravdu zajímá, dokazuje nejen více než 50 tisíc lidí, kteří ji sledují na Instagramu, ale i počet lidí, kteří za rok prošli kurzy, které vede s výživovou poradkyní a osobní trenérkou Hanou Valáškovou. Bylo jich přes pět set.
A láká nejen její příběh. Obě Cukrfree kuchařky se záhy staly bestsellerem, i když druhá vyšla teprve nedávno. „Když jsem připravovala novou kuchařku, zastavila jsem se a říkám si: To je úžasné, že zrovna já dělám kuchařky,” popisuje mi a oči jí září štěstím, jako by tomu opravdu pořád nevěřila. Vzpomíná, jak za ní na autogramiádě v Ostravě přišla skupina babiček, které chtěly podepsat knížku. „Skvělý pocit,” usmívá se.
Kokos vás zabije, jen když vám spadne na hlavu
Přitom její vlastní rodina byla k životu bez cukru ze začátku nedůvěřivá. Maminka se bála, že je to další porucha příjmu potravy, ale nakonec si k cukrfree našla cestu, stejně jako její prarodiče. „Nejdřív jsem měla potřebu svůj životní styl obhajovat, podkládat to studiemi, zasypávat svoje okolí fakty. Pak jsem to vzdala a prostě si dělala svoje. A lidé za mnou postupně začali sami chodit, že chtějí poradit,” říká.
Teď podobnou počáteční skepsi občas zažívá na kurzech. Nízkosacharidová a vysokotučná strava? Kokosový olej, neškodí snad? „Na to pokaždé odpovídám, že kokos vás zabije jedině tehdy, když vám spadne na hlavu,” říká.
Zrovna stojíme v kuchyni, na stole stojí váza s šeříky, kterými voní celá místnost. Janina začíná připravovat věci na bábovku. Je to jeden z jejích nejnovějších receptů, a pro velký ohlas na sociálních sítích se chystá připravit hned tři na nadcházející kurz.
Už při listování její kuchařkou jsem se ptala sama sebe, jak dokáže vymyslet tolik nových receptů. Pokrčí rameny a zatímco míchá kešu mouku s dalšími ingrediencemi, vysvětluje mi, jak při tvorbě nových receptů postupuje. „V případě téhle bábovky jsem se podívala, jak ji dělala maminka, a přemýšlela jsem, co by se dalo čím nahradit. A často experimentuju s kořením. Sem přidávám kurkumu a kardamom.”
Cesty vzhůruNebylo jim ani třicet a už se o nich v branži mluví. Server iDNES.cz představuje mladé lidi, o kterých v budoucnu pravděpodobně ještě uslyšíte. S každým z nich jsme strávili minimálně den a sledovali je při práci i ve volném čase. Přečtěte si, co stojí za jejich úspěchem. Je to nekonečná dřina, nebo jen talent a štěstí?  Víte o někom, kdo by neměl v seriálu chybět? Napište nám o něm na Anna.Musilova@idnes.cz. |
První, kdo bábovku ochutnal, byla její kamarádka. „Jaká byla první reakce?” zajímá mě. „Nejdřív říkala, že jí tam nesedí kurkuma. Pak spořádala půlku,” směje se. Sama Janina ale mívá problém se svých receptů a přesných postupů držet. „Občas střílím od oka, asi můj nejznámější dort, bounty cake, je pokaždé jiný,” říká.
O pár hodin později máme upečené všechny bábovky, jejichž jemná oříškovo-vanilková vůně překryla rozkvetlé jaro ve váze na stole. Jana mi dává ochutnat - navzdory tomu, že není ničím slazená, mi díky kokosové polevě, kešu a malinám sladká připadá, a i malý kousek mě na rozdíl od klasické bábovky rychle zasytí.
Ptám se, co by poradila lidem, kteří uvažují, že začnou s cukrfree. Klíčem podle ní je nevyčítat si drobné chyby a dělat postupné změny.
„Já sama jsem si na začátku občas něco dala a postupně začala zjišťovat, že to nepotřebuju a líp mi je bez toho. Teď mi nic nechybí, je to poprvé v životě, kdy mám pocit, že si nic neodpírám. Poprvé jsem našla svobodu nejen v jídle,” uzavírá.
Jak pracuje Janina
|
