V roce 1939 zaniklo předválečné Československo a zbytek Podkarpatské Rusi zabralo Maďarsko, řada tamních obyvatel se proto rozhodla utéct přes karpatské hřebeny do Sovětského svazu. Doufali, že tam vznikne československá legie jako za první světové války. Po překročení hranice ale většinu uprchlíků Sověti zatkli a poslali do gulagu. Mezi nimi byl i Jan Plovajko.
Když utíkal do Sovětského svazu, potkal v poslední vesnici před hranicí muže, který ho varoval: „Nikam nechoď, tam do gulagu půjdeš, vši, hladový budeš!“ Ale Jan Plovajko byl už rozhodnut, měl tam bratra. Vesničan ho vyprovodil prorockými slovy: „Však ty si na mě ještě vzpomeneš!“ A Jan skutečně vzpomínal často, protože potom bylo všechno přesně tak, jak muž na hranicích říkal.
Paměť národaText vznikl ve spolupráci s Pamětí národa, pro kterou jej zpracovali Adam Hradilek a Šárka Kuchtová. Paměť národa si tradičně v listopadu připomíná ty, kteří bojovali za naši svobodu. Už jedenáctým rokem proto pořádá veřejnou sbírku na podporu válečných veteránů a dalších bojovníků za svobodu. Symbolické květy vlčího máku najdete po celý měsíc v knihovnách, kavárnách či obchodech. Od 7. do 11. listopadu je budou nabízet také naši dobrovolníci v ulicích. |
Jan Plovajko pocházel z vesnice Tuří Bystrá na Podkarpatské Rusi. Studoval gymnázium v Užhorodě, když do země vtrhli maďarští okupanti. Mnoho jeho vrstevníků tehdy utíkalo za hranice, aby se přidali k zahraničním armádám a v jejich řadách osvobodili vlast od okupantů. Janovi bratři a strýc uprchli do Sovětského svazu a sedmnáctiletý Jan se vydal za nimi.
Šel sám, po překonání brodu a třímetrového plotu, který tvořil hranici, se Jan ocitl na sovětské straně. Z vyprávění věděl, že někteří uprchlíci z Podkarpatské Rusi byli sovětskými úřady vydáni zpět maďarským pohraničníkům, a proto se na sovětském území pohyboval obezřetně a snažil se dostat co nejdál od hranice.
Za překročení hranice na tři roky na Sibiř
Po několika hodinách chůze narazil na vojenskou hlídku: „Já šel pořád lesem polní cestou a najednou jsem uslyšel dupot,“ vzpomínal na první setkání se sovětskou hlídkou Plovajko. „Byli ode mě asi třicet metrů, když namířili zbraně a: ‚Ležiš!‘ – abych si lehl. Tak jsem si lehl. ‚Gdě oružije?‘ – jestli mám zbraň. Já říkám, že nemám žádnou zbraň. Tak mě prošacovali a hnali zpět, abych ukázal, kde jsem přešel. Pak mě šoupli do boudy, kde sepsali předběžný protokol.“
Plovajka čekaly výslechy NKVD a několik měsíců ve sběrných táborech a věznicích. Za nedovolené překročení hranice ho soud poslal na tři roky na Sibiř. V přecpaném dobytčáku jeli přes Omsk, Tomsk, Novosibirsk až do Krasnojarsku a odtud nákladní lodí po Jeniseji za polární kruh do Norilska.
Jan Plovajko z archivu NKVD.
V okolí města Norilsk bylo asi 30 pracovních táborů. Díky své poloze za polárním kruhem byly jedny z nejobávanějších v Sovětském svazu. Od 30. do 50. let tudy prošlo okolo 400 tisíc lidí, z nichž většinu tvořili političtí vězni. Jan Plovajko prožil v Norilsku tři roky.
„Ráno nám dali půl litru vody a kousíček ryby. Oběd nebyl. Večer pak polévka a nějaká kaše. Jak jste dělal, tak jste dostával chleba. Když jste plnil normu, tak jste dostal 80 až 90 deka. Když jste plnil míň, tak 70 deka, a pokud jste normu nesplnil vůbec, tak třeba 30 až 35 deka. A to už bylo blbý,“ vyprávěl.
Na práci se chodilo každý den několik kilometrů do uhelných a platinových dolů, sléváren nebo kamenolomů. „Nastoupili jsme po čtyřech za sebou. Strážní vzadu i vpředu. A teď ta modlitba: ‚Šag vprávo, šag vljévo, peremeňjáju aružije!‘ – když uděláte krok vlevo, krok vpravo, tak střílejí. A taky stříleli!“
Dokud měl dost sil, pracoval Plovajko v kamenolomu, kde rozbíjel odstřelené kamenné bloky pomocí dláta a krumpáče. Jan byl z venkovského hospodářství uvyklý fyzické práci, ovšem nedostatek jídla a věčná zima se podepsaly i na jeho zdraví.
„Pak už jsem vážil 40 kilogramů a nemohl dál pracovat, tak mě dali na vytahování hřebíků ze starých prken,“ vzpomínal. „To už mi říkali ‚dochoďjága‘.“ Tedy vězeň odevzdaný, kterého čekala už jen smrt.
Osm let se skrýval před StB. Odbojář vedl tajný život v úkrytu v lese i za kamny |
„Najednou jsme měli naději“
Situace se změnila v létě, kdy nacistické Německo zaútočilo na svého dosavadního spojence – Sovětský svaz. Najednou byl potřeba každý voják a podařilo se vyjednat propuštění bývalých československých občanů ze sovětských lágrů. Když se Jan Plovajko dozvěděl o možnosti vstoupit do vznikající československé vojenské jednotky v Buzuluku, ihned se přihlásil. Pustili ho z gulagu, ale musel zůstat v Norilsku a čekat na další instrukce.
„Nasadili nás do platinových dolů, a když jsem dostal první výplatu, tak jsem si koupil celý bochník chleba, kilo másla, cukr a čaj a večer to všechno snědl. Udělalo se mi zle. Všecko mě začalo bolet. Myslel jsem, že je konec. Ale pak jsem v bolestech usnul,“ líčil Plovajko.
Druhý den šel do nemocnice. Mladá lékařka s pohnutím vyslechla jeho osud, nechala si vyprávět o životě v gulagu, o Československu a nakonec Plovajkovi napsala potvrzení o pracovní neschopnosti a pomohla mu sehnat práci skladníka. Po několika měsících se spolu s dalšími asi padesáti Čechoslováky vydal na cestu do Buzuluku. „Byla to veselá cesta. Do té doby vám každou minutu hrozila smrt a teď jste měl najednou naději. Chtěl jste něco vykonat a vrátit se domů,“ vzpomínal na odjezd ze Sibiře.
Do paměti se mu nejvíc zapsaly boje u Wrocanky, Machnowky v rámci Karpatsko-dukelské operace: „Do Wrocanky jsme dorazili v noci. Ráno jsem chtěl nechat zakopat naše postavení, ale náš kapitán Semenďák říkal, že ne, že se bude postupovat. Tak jsem rozebral automat, začal jej čistit a říkám: ‚Hoši, dneska bude perný den. Připravte se.‘ Než jsem to složil, tak fííííí – přilétl dělostřelecký granát. A pak další a další!“
Na Podkarpatskou Rus se už nevrátil
S blížícím se koncem války začali agenti NKVD lákat vzdělané vojáky původem z Podkarpatské Rusi na významné posty v budoucí státní správě – v rámci nového poválečného uspořádání se československá vláda území vzdala ve prospěch Sovětů.
„V Černovicích mě pozval na štáb politruk Turjanica, komunista a agent NKVD, a povídá mi: ‚Tvůj brácha padl u Kyjeva a ty bys už vůbec nemusel jet na frontu. Půjdeš s námi. My tady končíme a budeš mít nějaké křeslo na Podkarpatské Rusi.‘“ Jan Plovajko spolupráci odmítl, což mu NKVD v následujících letech neodpustila.
Jan Plovajko rok po válce.
Po válce zůstal Jan Plovajko v Československu a rozhodl se zůstat i v armádě, prošel důstojnickým kurzem a stal se velitelem kasáren v Trutnově. Zde jej zastihly události roku 1948, komunisté se ho snažili přimět ke spolupráci při čistkách v armádě, kterou ale striktně odmítl.
Jeho konání nezůstalo bez odezvy a už v polovině roku 1948 vznesla Státní bezpečnost proti Plovajkovi obvinění ze záškodnické činnosti, z kontaktu s cizím nepřítelem a dokonce i z vraždy. Obvinění byla naštěstí natolik absurdní, že stíhání muselo být zastaveno.
Aktivita StB vůči Janu Plovajkovi nepolevila, a tak byl po několika dalších kompromitujících akcích v září 1950 z armády propuštěn. Od té doby těžko sháněl práci, protloukal se v dělnických profesích až do roku 1970, kdy odešel do důchodu.
Po listopadu 1989 se angažoval v mnoha spolcích včetně Vojenského sdružení rehabilitovaných, Československé obce legionářské a ČSBS. V roce 2010 ho prezident Václav Klaus „za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost“ vyznamenal Řádem bílého lva. Jan Plovajko žil poslední léta svého života v Trutnově, kde také v lednu roku 2020 zemřel.
