V žaludku hlavně leží všem, co mají rádi život a nikoli zbabělost.

Chybou bylo, že to nebyli mediální kouzelníci. Kdyby Husák každý týden zajel statostranickou šesttrojkou položit věnec "Spi sladce", tak by zcela určitě bylo za chvíli tamtéž liduprázdno.

Komousi Babiš Zeman, to sedi jak zadnice na hrnec

Cituji: "Samotná exhumace se odehrála nad ránem."

Proč mi to jen připomíná položení květin 17.11.2018 na Národní třídě.... Nebyl to také nějaký bývalý STB...., který se připlížil v noci...

Za celou dobu porevolucni vlady udajne ceske pravice byl J. Palach odlozen v kulne. Ale zaplat 'panbuh' za tu kulnu, do ktere nezatekalo. Mohl take skoncit daleko hure. Stacilo ho jen oprasit.

Ze vam, 'komedianti', neni hanba.

Kdyby se Palach upálil na protest proti německých nacistům (proti těm historickým pochopitelně, ne těm dnešním z AfD), trollové by asi byli zticha. Ale protože to bylo na protest proti úžasné kremelské všeslovanské pomoci, kvičí jako diví.

Palachův odkaz ležel komunistům v žaludku, ale letošní Palachův týden, trvající celý měsíc, mu moc na důstojnosti nepřidal. Spíše naopak.

Stačilo napsat Honzo, že jsi to nepochopil, protože jde nejen o 50. výročí, ale současně o 30 let od tzv. Palachova týdne, tedy od ledna 1989, kdy byli tehdejší účastníci připomínky jeho oběti biti a mj. mrzli pod ledovou vodou, kterou na ně nemilosrdně kropily esenbácké tatrovk...

V článku zapomněli zmínit, že přestože v hrobě už nebyl pochovaný Jan Palach a na hrobě bylo jméno Marie Jedličkové, pořád k hrobu přicházeli lidé a zapalovali svíčky. V době památky zesnulých býval hrob svíčkami celý pokrytý.Po nějaké době jméno Marie Jedličkové zmizelo. Nechala jí její rodina přemístit?

Doufäm, že tu bude neméně článků o studento Šmídovi. Jeho oběť totiž přispěla k probuzení národa a konci režimu bezesporu nejvíce.

Srovnávat skutečnou oběť s fiktivní postavou, to chce fakt fištróna.

"Doba se ale rychle měnila. Zatímco 19. ledna 1969 dostala Libuše Palachová telegram s kondolencí Ludvíka Svobody, Alexandra Dubčeka, Josefa Smrkovského a Oldřicha Černíka, při prvním výročí v lednu 1970 už nikdo jméno jejího syna v Československu veřejně nepřipomínal. Žádná kondolence jí už nepřišla." - Doposud jsem žil v tom, že soustrast se vyjadřuje vzápětí po úmrtí osoby nebo v den jejího pohřbu.