Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvDo pátrání šel s jasným přesvědčením – Masaryk byl zavražděn. „Myslel jsem si to taky. Ale jak jsem procházel všechny dokumenty k případu, začalo mi vycházet, že tato teorie je neudržitelná,“ říká Mareš.
Vyškrtněme nesmysly
Klíčová pro něj byla metoda, kterou použil i u jiných témat. Vzít všechno, co se traduje, a systematicky prověřovat, co má oporu ve faktech. „Začal jsem škrtat nesmysly – a po jejich vyškrtnutí mi překvapivě zbyla fakta, ze kterých šlo postavit příběh, aniž bychom museli kohokoli nutit jednat nelogicky.“
Právě „past logického uvažování“ podle něj vytvořila kolem Masarykovy smrti téměř neproniknutelnou vrstvu fabulací. Po únoru 1948 se rodil nový režim, společnost byla v šoku, a komunisté rychle přišli s tezí sebevraždy – navíc ji doprovodili tvrzením o nenávistných telegramech ze Západu.
„Jenže žádné takové telegramy nikdo nikdy neukázal,“ upozorňuje Mareš. A když lidé nevěřili oficiální verzi, přicházel logický skok – když lžou o sebevraždě, musí za tím být vražda. „A pak se to začalo nabalovat. Lidé chtěli domnělé pravdě pomoct – jenže často prostřednictvím výmyslů.“
Mareš tvrdí, že sebevražda vůbec nesedí. „Sebevrah si nebude chystat projev na další den. A upjatý elegán nebude páchat sebevraždu v pyžamu,“ říká s tím, že po odečtení nepodložených tvrzení mu vychází poslední možnost: jednoduchá pravda – nehoda. „Řekl bych, že je to na devadesát procent opravdu nehoda.“
Historické osobnosti
Sledovat další díly na iDNES.tvRekonstrukce noci
Jedním z klíčových momentů případu je čas nálezu těla. Tradiční debata se točí kolem toho, zda bylo tělo nalezeno až kolem půl sedmé ráno nebo dřív. Mareš si ověřoval jednoduchou, ale podstatnou věc: světelné podmínky.
„Všichni se shodují, že tělo spatřili po rozednění. A když jsem si to ověřil přímo na místě, vyšlo mi, že před šestou hodinou ráno tam byla tma jako v pytli,“ popisuje. Pod okno položil světlý předmět, nechal snímat prostor kamerou a vyhodnocoval, kdy je na dvoře alespoň něco vidět.
Na základě dostupných svědectví pak v knize poskládal časový rámec předchozího dne a klíčové noci. Masaryk se vrátil ze Sezimova Ústí, šel si odpočinout, pak přijal návštěvu, večer mu komorník přinesl večeři.
„Prý mu chutnalo a nic nenasvědčovalo tomu, že by byl rozrušený,“ říká Mareš. V bytě se našel rozepsaný projev na další den. Detaily v ložnici byly prosté – brýle, papíry a další věci na posteli, prostě rozdělaná práce.
Právě to Mareš rozhodně nečte jako známku zásahu StB, ale spíš jako „pracovní nepořádek člověka, který nemůže spát“. Zlomová pro jeho hypotézu jsou podle něj přehlížená svědectví o Masarykově nespavosti a potížích se zažíváním. „Máme výpovědi, že nemohl spát, že měl zažívací problémy, že si kvůli usnutí sedal buď ven nebo někam, kde se mohl ochladit, což mu prý pomáhalo se spánkem.“
V koupelně se pak našly dvě skleničky, obrovské množství projímadel, další léky a dva polštáře – Mareš zdůrazňuje, že tyto stopy samy o sobě nemusí znamenat nic „zločinného“. Naopak. Masaryk se pravděpodobně chtěl podle svého zvyku ochladit na okně, proto si přinesl polštář, aby se mu lépe sedělo: posadil se na parapet, aby „mohl prochladnout“.
Dopadl na nohy
A pak přišla kombinace únavy, léků a fyzického diskomfortu. „Prostě projímadlo začalo účinkovat, jemu se u toho mohla zamotat hlava, ztratil rovnováhu, zavrávoral a spadl dolů,“ popisuje Mareš svou hypotézu. To dosvědčuje skutečnost, že na parapetu i v jeho pyžamu, v němž byl nalezen, se našla Masarykova stolice.
A zmínil i stopy, které se vykládají jako zoufalý pokus zachytit se v okně. A přidává detail. Masaryk měl po úrazu z roku 1947 problém s ramenem, mohl mít omezenou hybnost jedné ruky – což podle Mareše mohlo v kritické vteřině hrát roli.
Archiv ještě může poodhalit tajemství smrti Jana Masaryka, doufá historička |
Mareš připomíná, že Masaryk dopadl na nohy a především: „V plicích byla krev, takže po dopadu se ještě jednou nebo dvakrát nadechl,“ říká s tím, že to popírá variantu, že někdo vystrčil z okna již bezvládné tělo. To by navíc zachytil zhruba šedesáticentimetrový výběžek přímo pod oknem. „Zkoušeli jsme to – bezvládné tělo přes takovou překážku nepřeklopíte tak, aby dopadlo na nohy,“ tvrdí.
Mareš zároveň upozorňuje, že část „záhad“ vznikla i špatnou prací a chaosem, nikoli nutně úmyslem. „Máme tendenci hledat záměr, ale spousta věcí se stane jako nehoda, opomenutí nebo chyba. I ze spisů z té doby se běžně ztrácely dokumenty,“ říká. A dodává, že i StB mohla jednat zkratovitě.
Jaké další důkazy hovoří pro nešťastnou náhodu? Kdo mohl chtít překroutit skutečnost? Byla to StB? Nebo třeba i Masarykovi příznivci, kteří z ministra chtěli udělat mučedníka? I na to odpovídal Jaroslav Mareš v Rozstřelu.
