Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvKdyž si na to vzpomenete… V přímém přenosu jste otevírala obálku s údajnými posledními slovy prezidenta Tomáše Masaryka. Jak moc důležitá událost to pro vás byla?
Zpětně viděno jsem samozřejmě měla takové ty vlny, že jsem to neměla dělat, že jsem tam vůbec chodila. Ale atmosféra to byla výjimečná. Myslím si, že to byl skutečně jeden z klíčových momentů v mém životě. Bylo to výjimečné.
A věděla jste, že vás bude tak detailně zabírat kamera? Všichni jsme viděli vaše emoce.
Nevěděla. Víte, když jsem tam stála, tak jsem přestala vnímat okolní svět. Takže když se mě potom ptali, jak jsem vnímala přítomnost pana prezidenta Petra Pavla, tak jsem odpovídala, že jsem ho upřímně vůbec nevnímala. Nevnímala jsem vůbec nic jiného než ten dokument. Jen jsem se soustředila na text, abych byla schopná ho rozluštit a přečíst. Když jsem potom hovořila s nějakým kameramanem, tak mi říkal: „My jsme vás sledovali, jak se u toho tváříte a jak to prožíváte.“ A já jsem řekla, že jsem netušila, že u toho mám takové výrazy. Ale během prvního okamžiku jsem se hlavně snažila všechno přečíst.
A to jste fakt neměla brýle na blízko, jak se později někde psalo?
To je jinak, já jsem krátkozraká, takže na blízko vidím, mám brýle na dálku. A ty jsem si zvedla, abych mohla z dokumentu číst. Ty brýle se staly ikonickými, takže teď pořád musím poslouchat: „Nezapomeňte si nasadit brýle.“ Ale já jsem je nepotřebovala, jen jsem si zvedla brýle na dálku.
Co asi všechny zajímá, proč se vlastně čekalo tak dlouho, až se dopis otevře?
Zkusím tu genezi přiblížit. V roce 2005 obálku přinesl do Národního archivu Antonín Sum, bývalý tajemník Jana Masaryka, a řekl, že má být zapečetěná na 20 let. A my pořád přemýšlíme, proč to tak mělo být.
Máte svou teorii?
Podle mě procházel všechny materiály, které u sebe po desetiletí shromažďoval Lumír Soukup, druhý tajemník Jana Masaryka, kterému se podařilo odejít do zahraničí a tam žít ve Skotsku a posléze ve Francii, ale který zemřel v počátku devadesátých let. A Antonín Sum tam jezdil a probíral všechny materiály.
Říkala jsem si, že některé nemusely být datované a on je třeba mohl špatně určit. Možná si řekl: „Tohle vypadá jako poslední slova,“ a dal to do obálky. A chtěl počkat dvacet let, tedy do roku 2025, protože mu ten obsah připadal skandální – hlavně pro ty, kteří nečtou tolik „soukromého“ Masaryka. Chtěl to zřejmě oddálit, až bude společnost připravenější.
Známe už tedy jednoznačně datum pořízení dopisu?
Je to rok 1934. To už je jasně určené, nezpochybnitelné.
Tajemná obálka otevřena: Masaryk psal o vážné nemoci, Němcích i svém „funusu“ |
Tedy tři roky před Masarykovou smrtí.
Přesně tak. To byl Masaryk ještě zdráv, tedy na svůj věk, a byl dost vitální – v březnu ještě jezdil na koni. Na jaře se sešel s Edvardem Benešem a řekl mu, že už v květnu necítí sílu znovu kandidovat na funkci prezidenta. Že by bylo dobré, aby kandidoval někdo jiný. Jenomže nebyla politická shoda na nástupci.
A nutno říct, že se tehdy stupňovalo mezinárodně-politické napětí, v Německu byl u moci Adolf Hitler...
Přesně tak a tehdy mu Beneš řekl: „Minimálně dvě léta budou velmi obtížná. Bylo by dobře, abychom ještě spolu (Beneš jako ministr zahraničí a Masaryk jako prezident) drželi zahraničně-politickou linii.“ Masaryk tedy kývl, že bude ještě jednou kandidovat. Ještě se sešel v dubnu s představiteli armády, kterým říkal, že si uvědomuje, jaká je situace. Ale zrovna ten den nastalo u Masaryka náhlé zmatení a začaly se projevovat změny na mozku, mozkové příhody.
Počátkem května pak dostal další mozkovou příhodu a v tom stavu, kdy viděl špatně na jedno oko, nemohl pořádně hýbat pravou rukou, špatně chodil, se musel zúčastnit prezidentské volby. Bylo to o to obtížnější, že poprvé ve Vladislavském sále musel odříkat celý prezidentský slib sám, takže se ho musel naučit nazpaměť. Byl tedy zvolený prezidentem ve velkém oslabení. Jeho mandát přitom měl končit až v roce 1941.
Pak se vrací do Lán. Zůstal tam do smrti?
Ano. Jeho stav se pomalu zhoršoval. Začínaly se projevovat i problémy s řečí. Špatně si vybavoval některá slova. Alice Masaryková povolala profesora Pelnáře a ten řekl, že změny na mozku jsou závažné. Ale dodává, že si Masaryk uvědomuje, v jakém stavu je, že má sebereflexi. Dne 27. srpna 1934 dcera Alice Masaryková zaznamenala tužkou jeho slova, že ví, že umře, že se smrti neobává.
Říkal to česky? Anglicky?
Anglicky.
A víme proč?
Je více záznamů, že v té době mluvil anglicky. Je to zajímavé, protože jeho matka mluvila německy, takže by se dalo říct, že on byl dvojjazyčný v češtině a v němčině. Ale v roce 1934 mluví anglicky – řečí své manželky. Přitom v rodině se mluvilo česky, ne anglicky. Na mozku byly prostě nějaké změny. Jakmile utrpíte afázii, je to obtížné. Ale to je otázka na lékařské experty.
A se svým okolím komunikoval anglicky až do své smrti?
Ne, potom se vrátil i k češtině. Ale v téhle fázi, v srpnu 1934, začíná mluvit anglicky a říká ještě Alici, ať plně důvěřuje Janu Masarykovi a Edvardu Benešovi, kteří jsou pro něj zárukou demokracie. Tohle všechno zapisuje Alice s tím, že se to veřejnost nemá dozvědět. Je to sdělení pro rodinu, pro Alici. A co udělá Alice? Řekne sekretářce Anně Gašparíkové: „Přepište to a dejte to do archivu do složky ‚Prezident‘.“ Gašparíková to skutečně přepsala, dala to do složky „Prezident“. My jsme to našli u nás v archivu Masarykova ústavu Akademie věd. Tato slova už byla publikována v pamětech Anny Gašparíkové, takže se nám kruh uzavíral s tím, že máme další dokument, který potvrzuje přesnou dataci dokumentu.
Jan Masaryk zaznamenal v srpnu 1934 slova svého otce neořezanou tužkou.
A dopis s údajnými posledními slovy byl ze kdy?
To následovalo někdy mezi 27. až 31. srpnem. Já se přikláním klidně i k 31. srpnu. Protože tato slova zaznamenal Jan Masaryk zřejmě ve velkém rozrušení. Národní archiv kladl důraz, že je to psané neořezanou tužkou ve velkém chvatu. A Jan Masaryk poté tyto poznámky přepsal do formy čistopisu, který už jsme měli k dispozici z archivu. A k tomu je připsáno, že to řekl jemu a Edvardu Benešovi v Lánech.
Takže vy jste už od toho medializovaného dopisu s „posledními slovy“ měli k dispozici čistopis a obsah jste už znali. A u těchto „posledních slov“ byl Jan Masaryk, který vše zapisoval, a také Edvard Beneš?
Ano. A můžeme to určit právě podle toho, že u nás v archivu celou dobu ležel přepsaný záznam, který Jan Masaryk dal do archivu. Věděli jsme tedy, že tyto dokumenty existují. Ale nikdy nebyl obsah tohoto textu zveřejněný. Byl pouze k dispozici badatelům.
Ten byl tedy celou dobu v Česku? Nebo v Československu?
Ano. Přepis se dal do archivu. Ale Ústav T. G. Masaryka byl zavřený jednak za druhé světové války a potom od roku 1953. A tím pádem k dokumentu moc badatelů nemohlo, protože archiv byl součástí Ústavu marxismu-leninismu. Od devadesátých let vstal z popela, ale tento dokument se asi dostal do obálky, kde Alice Masaryková napsala „Keep safe“ (Držte v bezpečí).
A samotný originální dopis s textem Jana Masaryka?
Předpoklad je, že si ho Jan Masaryk vzal s sebou do Londýna – i to je možné – protože v Londýně měl celou řadu písemností, které zůstaly v jeho bytě.
Připomeňme, že byl tehdy velvyslancem v Británii.
Navíc velmi populárním. Po Mnichovu v roce 1938 podal rezignaci a potom se stal ministrem zahraničí v exilové vládě. V exilu se seznámil s Lumírem Soukupem, který vybudoval československo-skotský dům v Edinburghu. A jemu Jan Masaryk začínal dávat své písemnosti, aby se o ně staral. O všechny materiály se následně v exilu (během studené války) staral. A postupně mu k těmto materiálům i po smrti Jana Masaryka přibývaly další, které mu posílala Alice a Olga Masarykovy.
Jde stále o neprobádané materiály?
Je to tak. Shromáždil skutečně hodně významných materiálů, které se nám, doufám, někdy odkryjí. V devadesátých letech se Lumír Soukup rozhodl, že všechny tyto materiály patří do Česka, aby je všichni mohli studovat. Brzy ale zemřel. A jeho poslání převzala jeho manželka a společně s Antonínem Sumem dávali tyto materiály do Československa, potom do České republiky. Podle sdělení její dcery Alenky Soukupové si přáli, aby se z toho nic nevytahovalo jako speciální, zvláštní věc. Proč tedy doktor Sum vytáhl právě tuto obálku, to nevím.
Očekávání byla veliká...
Je zajímavé, co všechno od této obálky lidé očekávali a jak byli mnozí zklamaní nebo rozhořčení. Jiným se to ale třeba líbilo. Velké zklamání prožívají asi v Kopčanech, kde si skutečně pořád mysleli, že T. G. Masaryk na smrtelném loži řekne, že se narodil právě tam.
Nebo že je třeba synem císaře…
Přesně tak. Všichni si do toho něco promítali. Ale je to skutečně jen jeden střípek do mozaiky. Když vidíte, kolik těch dokumentů je, jak se to musí všechno poskládat… A také to nakonec nejsou Masarykova poslední slova, to byla spíše jeho abdikační řeč.
Tomáš Garrigue Masaryk ještě v plné síle, při návštěvě Hodonína se spolužáky (1924)
A vaše konečné dojmy z dopisu?
Jsou tam úvahy o smrti, které člověka překvapí, i když zná Masaryka a jeho způsob uvažování. Zapadá to do jeho myšlenkového proudu i do přemýšlení jeho manželky Charlotty. Text má tři roviny: obavu o stát, který je multinacionální, ale vedený jako národní; pak víru, že smrt není konečná – jak říkala Charlotta, je to jen přestup z jedné světnice do druhé; a nakonec rovinu symbolickou. Masaryk chtěl symbolicky ukazovat stát pozitivně, a to až modelovým způsobem – říkal, že to „patří ke kšeftu“. Nevadilo mu, že je „Masaryk“ všude – na ústavech, ulicích, náměstích či sochách – protože věřil, že to má výchovný a sjednocující účinek. A proto i svůj budoucí pohřeb chápal jako symbolický akt.
A cítíte z toho dokumentu nějaké Masarykovo zklamání ze státu nebo z lidí?
To bych neřekla. Je to naprosto racionální pohled. S Hlinkou a autonomistickým proudem na Slovensku se počítalo od počátku, stejně jako s revizionismem Maďarů. Už v roce 1919 píše Benešovi na Pařížskou mírovou konferenci, že by se měly více dodržovat etnické hranice a že je zbytečné mít tolik Maďarů, protože to může být destabilizující prvek. Na státu mu velmi záleželo. A i když si nedělal iluze o Češích – občas se vyjadřoval kriticky, že kradou či podvádějí – bylo to spíš z pozice učitele, který chce lidi napravovat, než ze zklamání.
Hlinka byl podle Masaryka hlupák, všímají si Slováci. Otevření obálky u nich rezonuje |
Je už všechno od pana doktora Suma zveřejněné? Nebo se ještě na něco čeká?
Vše od Lumíra Soukupa je v Národním archivu. A tam to stále není prozkoumané.
A očekáváte, že se tam skrývá nějaké tajemství?
Byla bych ráda, kdyby se tam našla nějaká korespondence, děláme totiž velkou databázi Masarykovy korespondence, chceme ji mít co nejúplnější. Ale upřímně? Ráda bych se dozvěděla něco víc o roce 1948, jestli tam něco takového nebude.
O smrti Jana Masaryka?
Ano.
A mohlo by tam něco takového být?
Možná něco z korespondence se zahraničím, nebo i nějaké jeho záznamy? Netuším.
A mohlo by to podle vás poodkrýt tajemství kolem jeho smrti?
Možné je všechno. Ale víte – i teď bylo velké očekávání. K tomu ale mohu říct, že jak Lumír Soukup, tak doktor Sum úplně jasně tvrdili (a byli tehdy u toho), že Jan Masaryk spáchal sebevraždu. Třeba bychom tam mohli najít i nějaké věci, které je k této domněnce vedly.
Jaký byl skutečně Tomáš Masaryk v závěru svého života? Kdo stál u jeho smrtelného lóže? A věřil, že Československo přežije? I o tom hovořila historička Dagmar Hájková v Rozstřelu.
