Všechny se shodovaly, některé se divily, jiné zase mluvily o pomstě a spravedlivém utrpení, které by si vrazi - matka a její přítel - pětiletého dítěte zasloužili.
"Neboj se, já ti neumřu, sténal prý matkou pobodaný Honzík Rokos," je titulek toho článku na iDNES.cz.
A co lidé navrhovali za trest za tento krutý a nepochopitelný zločin:
"Čte-li tento příspěvek kdokoli z našich spoluobčanů, kteří jsou ve výkonu trestu - až vám naše justice pošle tenhle dobytek - vyrychtujte ho, jak se patří a sluší," zněla výzva za mříže našich nápravných zařízení.
"Obě zrůdy zavřít na doživotí bez možnosti prominutí zbytku trestu. Trest smrti by pro ně byl vysvobozením," zněl mírný stesk po zrušeném trestu smrti.
"Zaživa stáhnout z kůže a pověsit na náměstí," znělo přání po návratu k trestu smrti v jeho původní, středověké podobě.
"Ať se smaží v pekle!"
Volat při této příležitosti po trestu smrti by byla ta nejlacinější argumentace. Z hlediska pomsty. Všichni cítí, že tito vrazi by měli prožít něco stejně hrozného jako to nevinné malé dítě.
Kde se tento pocit bere, nevím, ale rozumím mu, a dokonce jej i sdílím. Z hlediska prevence by však byl v tomto případě trest smrti k ničemu. Vždyť mateřský či rodičovský pud je normálně silnější než pud sebezáchovy.
Jenže problém je právě v tom slově "normálně". Tady to je jinak.
Jsem rád, že trest smrti v naší zemi neexistuje, ale chápu i ty, kteří si myslí, že by mohl být i prospěšný. Argumenty existují.
Osobní pohled na takovou věc i další podobné (třeba eutanazii) se rodí složitěji než jen sepsáním a spočítáním všech pro a proti. Nakonec nezbude než to nechat na tom pekle. Či Bohu.
Nezažívají peklo oba obžalovaní - Antonie Stašková a Pavel Grepl - už teď? Stejně jako třeba matka z kauzy Kuřim Klára Mauerová? Ta taky ubližovala svým dětem.
Jak jsou oba tyto zločiny na vlastních dětech hrozné, tak jsou neporovnatelné. Neporovnatelné nejspíše budou i světské tresty za ně. Porovnatelné však může být peklo, které tito rodiče zažívají.
Ale do hlavy, a tudíž i do možná pozdě probuzeného svědomí nikomu nevidíte. Soudci se o to musí pokusit. Za to, že se musí hrabat v takové hrůze, by si zasloužili nějaké odškodnění.
Stejně jako policisté, státní zástupci, advokáti, novináři a vůbec my všichni, celá společnost, která je s takovým děsem konfrontována.
A když nebude odškodnění, měli bychom fasovat alespoň lahev rumu či pomoc psychoterapeuta. Nikdo totiž nevíme, jak vrátit Honzíkovi Rokosovi život.
A neví to bohužel ani jeho otec.
