Naopak: kdekdo podotkne, že byl v supermarketu a tam byli všichni zpocení, jak tlačili táákovéhle košíky plné kýt a švarcvaldské šunky. Tak jakápak krize.
Bohužel to není pravda. Už čtvrt roku se probírám vším, co souvisí s tou děsivou krizí ze třicátých let. My si to dneska představujeme tak, že v říjnu 1929 se v New Yorku sesypala burza a příští týden už všude stáli nezaměstnaní v rozdrbaných kabátech. Jenže než se kabát ošoupe, nějaký čas to trvá. Tak si poslechněte, jak to bylo tehdy.
Před Silvestrem 1929 napochodovala na newyorskou burzu vojenská kapela, létaly konfety a tančilo se. Novoroční předpovědi byly zářivé. Ministerstvo práce očekávalo "skvělý zaměstnanecký rok" 1930. New York Times se přidával a investoři byli znovu v rauši: ekonomika se podle nich už odrazila ode dna, vztyčuje se a bude ještě mohutnější, ramenatější a pevnější než předtím.
Prezident Hoover předpovídal, že za šedesát dnů bude to nejhorší za Amerikou. Když šedesát dní uplynulo, oznámil, že už se to stalo. Na konci května dodal, že na podzim už bude ekonomika zase v pořádku. Ale to ještě pořád není konec.
Na přelomu října a listopadu 1931 (ano, roku 1931!) blouznil majitel obrovských oceláren Bethelem Steel Charles Schwab, že "už brzy začne nová prosperita, jakou americký lid dosud nepoznal". "Dneska pijeme pivo a v létě budeme pít šampaňské." Bylo to na jakémsi průmyslnickém kongresu a Schwabův optimismus sdíleli i ostatní magnáti.
"Do šedesáti dnů se vrátí prosperita," prohlašoval prezident U. S. Steel James Farell. Další ocelář zřejmě právě četl něco o golemovi: "Ocelářství je jako obrovský, okovy svázaný gigant. Je netrpělivý touhou zbavit se jich a vyrazit. A to se stane už zakrátko."
Mezi muže železa se nějak zamotal i muž gumy, Harvey Firestone, který řekl, že příští rok bude úspěšný a vzkvétající. John Raskob, šéf automobilky General Motors, prorokoval: "Už jsme dosáhli dna. Ostré oživení můžeme čekat již počátkem ledna."
Tyhle sibyly hovořily právě takto více než dva roky po krachu na burze. Jak to dopadlo, víme. Nejhorší přišlo ještě o rok později. Ti lidé přitom nebyli žádní hlupáci. Naopak. Proč se tak sekli? Myslím, že po letech prosperity nevěřili, že by mohla přijít taková katastrofa.
A proč Hoover a další koncem roku 1929 viděli přicházet oživení, ačkoliv přicházela krize? Protože krize je jako potopa: nejdřív slyšíte jen zprávy, že se někde vylil potůček, jinde se zvedá hladina bystřiny. Nějakou dobu trvá, než se všechna ta velká voda spojí v jednu povodeň.
Obávám se, že se dočkáme taky. To, jestli někdo zatím tlačí plný vozík, nehraje žádnou roli.
