Alternativní školy často říkají, že kladou důraz na přátelský vztah mezi učitelem a dítětem, školu hrou, propojování předmětů, radost z poznávání. Je tomu tak i ve skutečnosti?
Kršňák: Tohle všechno se tam skutečně děje. Stejně důležitý jako dobrý vztah mezi dítětem a učitelem je také přátelský vztah mezi učitelem a rodiči. Alternativní školy jsou malé a často nejsou schopny fungovat bez pomoci rodičů. Zároveň si nenárokují monopol na výchovu dítěte, uznávají, že rodiče jsou pro dítě to nejdůležitější. A aby tohle všechno mohlo fungovat, tak k sobě musí mít rodiče a učitelé blízko.
Kramperová: Nejde ani tak o to budovat přátelství, ale o to, že zakladatelé škol k dětem přistupují s důvěrou, řeší jejich emoce, uvědomují si, že se na dětech odráží i jejich vztah s rodiči. Uvědomují si, že škola, dítě a rodina je propojená nádoba a že jedno bez druhého nefunguje.
Na co dalšího jste při psaní knihy přišli?
Kršňák: Na to, že alternativní školy nejsou odděleny od života. Říkají, že nepřipravují děti na život, protože už životem jsou. Hranice mezi školou a realitou se v nich stírá.
Kramperová: Rodiče, kteří dávají děti do alternativních škol, se sami často zapojují do výuky, protože chtějí být s dítětem v kontaktu, i když už chodí do školy, chtějí se zapojit do jeho procesu vzdělávání.
Jakým způsobem se mohou zapojit?
Kramperová: Mohou v rámci projektových dní ukázat dětem svoji práci. Mohou pomoci škole získat peníze, dodavatele služeb. Třeba matky, které jsou na rodičovské s druhým dítětem, vypomáhají ve školní družině, nebo si vymyslí svůj program na odpoledne. Školy pořádají řadu aktivit a akcí, na nichž se rodiče podílejí nebo se jich účastní, např. společná tvorba rodokmenu dítěte nebo divadelní představení. Může jít také o společný úklid školy po malování, kdy člověk má pocit, že něčím sám přispěl k samotnému prostředí školy. Vše má v tomto ohledu svůj význam. Spojuje to.
Rozhodují samy děti o tom, co se budou učit?
Kramperová: Je to různé, ale často je do výuky zapojena samostatná práce, kdy si dítě může vybrat, jestli bude pracovat na úkolu spolu s ostatními, nebo bude dělat něco jiného. Zkrátka má možnost volby, když se mu v konkrétní den nechce, může pracovat na něčem jiném. Vše v rámci dohodnutých pravidel.
Jak se učí živě?Jak se učí živě? je první kniha o českých inovativních školách. Obsahuje rozhovory s lidmi, kteří se rozhodli, že budou učit děti jinak. Celkem mapuje 13 alternativních základních škol. Autoři Lucie Kramperová a Jan Kršňák na knihu vybírali peníze na Startovači. Potřebovali 144 tisíc korun, podařilo se jim vybrat 187 tisíc. Knihu vydává 5. února nakladatelství DharmaGaia. |
Takže pokud děti nechtějí, nemusí například číst nebo počítat?
Kršňák: Učivo je dané rámcově vzdělávacím programem, nemohou se tomu vyhnout, ale třeba se nemusí učit psát psacím písmem hned v první třídě. Pokud jim psaní nejde, nemusí se v určitý moment učit psát, nikdo je do toho tlačit nebude a do té doby, než k tomu dospějí, mohou psát tiskacím písmem. Takže v alternativních školách se všechny děti v daný okamžik neučí tu samou úroveň předmětu. Místo toho se třeba probírá, jak připravit nějaký projekt, jak si rozvrhnout práci, jak sehnat zdroje, kolik to zabere času.
Vnímáte tuto odlišnost od většinového vzdělávacího systému jako výhodu alternativních škol?
Kramperová: Výhodu vidím spíš v tom, že děti, i když jsou v malém kolektivu, se od sebe učí navzájem. Takže pokud jde jeden do první třídy a umí číst, ostatní to vidí a chtějí to také umět. Je to přirozenější než když se třicet dětí ve třídě učí tu samou věc a musí ji splnit do určité lhůty.
Co vás vedlo k tomu napsat knihu o alternativních školách?
Kramperová: Oba jsme se pohybovali ve vzdělávacím prostředí a uvědomili jsme si, že nic takového na trhu není. Já jsem navíc přemýšlela, kam dát dítě do první třídy a z toho množství škol a jejich přístupů jsem byla zmatená. Knihu jsem viděla jako smysluplnou možnost, jak přinést v podobě konkrétních příběhů škol pohled dovnitř – na to, co se v nich skutečně odehrává. Ve školách i v lidech, kteří je dělají.
A pro jakou školu jste se nakonec rozhodla?
Kramperová: Pro alternativní školu a nelituji toho.
Kršňák: Já mám teprve dvouletého syna, ale také bude navštěvovat alternativní školu.
Na knize jste pracovali osm měsíců. Jak to probíhalo?
Kramperová: V květnu jsme rozeslali e-mail asi padesáti školám s nabídkou, jestli se chtějí projektu zúčastnit. Dvacet jich reagovalo a z toho zůstalo třináct, které vydržely celý proces.
Kršňák: Do některých škol jsme chodili, jiné odpovídaly písemně, chtěli jsme obsáhnout celou republiku. Každý si mohl vybrat, zda-li chce odpovídat písemně nebo při osobním rozhovoru.
Je něco, co všechny alternativní školy spojuje?
Kramperová: Hlubší zájem o člověka a vše kolem, každodenní sebereflexe, to, že do toho dávají hodně a berou jako svoje poslání něco změnit, podílet se na výchově nejmenších. Touha dělat si věci po svém.
Myslíte, že se samy děti chtějí vzdělávat jinak? Není to spíš vzpoura rodičů proti státnímu systému?
Kršňák: Děti se chtějí vzdělávat, jsou přirozeně zvědavé. Problém je, že jim to často znesnadňujeme. Děti se nejlépe naučí to, co zrovna cítí, že se učit mají. Když dítě zařadíte do skupiny dalších třiceti dětí a ani jednoho z nich se nezeptáte, co se zrovna chce naučit nebo jakou má náladu, a naopak mu začnete diktovat, co se má jak rychle naučit, a pokud to nezvládne, dostane pětku, tak v něm postupně zabijete touhu se učit. To, co se naopak naučí, je, jak vám vyhovět, abyste vy byla spokojená. Přestane se učit a začne vyhovovat.
Kramperová: Nemusí to tak být vždy, ale když se člověk zamyslí nad tím, proč se učil, je to často proto, že se chtěl zavděčit. Moje dcera neřešila, do jaké školy půjde, prostě se těšila na učení a důvěřovala mi, že jí vyberu tu nejlepší.
Pražské gymnázium Na Zatlance otevřelo alternativní třídu loni v září:
Nepotřebují přeci jenom některé děti spíš pevný řád než alternativu?
Kršňák: Děti potřebují řád, protože se potřebují orientovat ve světě, ale jde o to, jaký ten řád je. Alternativní školy mají společné to, že odmítají autoritativní řád standardní školy, ale zároveň nechtějí chaos. Tedy se starají o to, aby všichni zúčastnění měli možnost podílet se na tvorbě pravidel a hranic, aby měli prostor sdělit, co se jim nelíbí, sdílet své nápady a potřeby, diskutovat. A nechávají dětem prostor, aby samy přišly na to, že něco nejde. Když přijde dítě za nějakou dobu s tím, že mu pravidla nevyhovují, může vyvolat novou diskuzi o jejich úpravě. To ve standardní škole neexistuje.
Kramperová: To mi přijde zásadní, že se na vytváření řádu a pravidel podílejí samy děti.
V čem jsou tedy podle vás jiné dovednosti a vědomosti dítěte, které projde alternativní školou?
Kramperová: To nevíme, ale dá se usuzovat, že si bude vědomé toho, že může samo něco změnit. Že není všechno dané, ale je na něm, jak bude žít svůj život.
Kršňák: Bude umět komunikovat, sdělit to, co potřebuje a nechat toho druhého, aby řekl, co potřebuje on. Bude umět spolupracovat. Tím, že kolektiv je smíšených věků, děti se učí od sebe navzájem a průvodci se nad nimi nepovyšují, tak se nebojí dospělých a zároveň získají zkušenost, že se mohou učit také od mladších.
Některé děti ale budou chtít třeba přejít na víceleté gymnázium. Připraví je takové školy na jednotné přijímačky, které vyžaduje stát?
Kramperová: Některé určitě. Pokud děti budou mít pocit, že je škola nepřipravila, tak se látku samy doučí. Podle mě ale není zásadní, jestli jde dítě na osmileté gymnázium, nebo se naučí být skvělým kuchařem a bude se v tomto svém směru dále celoživotně vzdělávat. Naopak si myslím, že čím víc se bude uvažovat o vnitřních motivacích dítěte, tím lépe. Pro mě otázka víceletých gymnázií není vůbec stěžejní.
Mělo by se celé školství ubírat alternativně?
Kramperová: Mělo by se o něm víc přemýšlet a dělat konkrétní kroky, ne o něm jenom mluvit. V tuto chvíli stačí, že takové školy vznikají, celé školství se nezmění ze dne na den. Když bude přibývat lidí, kteří se do toho budou chtít zapojit, tak se systém postupně změní. Změna se neděje ze dne na den, pomalé kroky jsou lepší než zbrklé jednání nebo extrémní řešení. Dokážu si představit fungující rovnováhu v celém systému, tedy podíl státních škol a podíl inovativních škol, a tedy možnost volby pro rodiče. A dokážu si představit, že to celé státní autority podporují, nikoliv komplikují.
Kršňák: To je zásadní myšlenka. Není potřeba přemýšlet o tom, jak a jestli něco změní politici, změna už se děje a za takových 20 let se systém vzdělávání přemění. Začne to na jedné Zatlance (gymnázium Na Zatlance, které v září otevřelo alternativní třídu, pozn. red.) a za chvíli bude takových gymnázií deset a další budou přibývat.
Problém je, že v takových školách musí být dospělí lidé, kteří na sobě chtějí pracovat, nemají potřebu projektovat svoje ego do patnáctiletých dětí a zvyšovat si sebevědomí tím, že je nutí přeříkávat to, co říkali minulý týden a dávají jim špatné známky. Drobných změn, které by se daly udělat, je spousta, ale je to o lidech. Mnoho učitelů učí desítky let a nemůžeme od nich čekat, že se v nich najednou probudí důvěra k dětem, když jsou unaveni z neustálého boje s 25 puberťáky. To je těžké.
Říkáte, že si rodiče cestu sami najdou. Znamená to, že alternativní školy zakládají oni pro své děti?
Kršňák: Ano, ale nezakládají je, protože by byli proti systému, není to na truc. Jsou to rodiče, kteří si uvědomují, že se člověk učí celý život. Pro své děti chtějí školu, ve které nezažijí to, co zažili oni, a pokud takovou nenajdou, rozhodnou se založit školu sami a začnou se učit spolu s dětmi, protože v alternativních školách se učí všichni, i rodiče. Pro rodiče, kteří se nechtějí učit, to úplně není, protože alternativní školy rodinu změní. Rodiče se musí začít zapojovat, musí mít chuť dělat věci jinak a být se svými dětmi. Jsou to rodiče, kteří nechtějí odevzdat sedmileté dítě někomu, koho vůbec neznají.
Kramperová: Někdy se spojí třeba celé rodiny a školu založí. Takovým případem je Škola ZeMě, kdy se spojilo osm rodin, které se přestěhovaly a založily školu. Je to hluboký vnitřní krok za tím, jak chtějí žít své životy. Základem byla společná potřeba vědomě tvořit prostor pro své děti a pro děti rodičů s podobnými hodnotami. Má to určitý přesah a zároveň je to promyšlené.
Odborník na vzdělávání organizace EDUin Tomáš Feřtek charakterizoval žáky alternativních škol jako lidi, kteří jsou připraveni se vzdělávat celoživotně, jsou si vědomi svých kvalit i nedostatků - a pokud narazí na to, že něco nevědí, jsou schopni si to rychle doplnit. Souhlasíte s ním?Kršňák: Ano, a navíc při troše štěstí, protože škola není vše, si takové děti zachovají nějakou radost ze života a radost z objevování a toho, že se mohou setkávat s ostatními lidmi, takže budou radostnější, než jsme my. Kramperová: Uvidí souvislosti, pochopí, že žijeme v konzumu a budou pro svůj život hledat jiné cesty.
