Ještě se tančilo a hrálo, hospody šuměly pivním halasem, ve školách vřeštěly děti. Na počátku února 2020 život v Česku i přes znepokojující zprávy přicházející z Číny běžel naplno. Nikdo netušil, že pandemie brzo všechno změní a ulice se strašidelným způsobem vyprázdní.
Dan Materna ještě v sobotu 1. února fotil předávání Cen české filmové kritiky a koncert irské rockové kapely, jeho kolegové v redakci však byli v pozoru. Každým okamžikem se očekávalo přistání letounu, který z čínského Wu-chanu evakuoval asi dvě stě padesát Evropanů. Mezi nimi i pětici Čechů a dva Slováky. Jenže se pořádně nevědělo, kdy a kde bude možné navrátilce vyfotit.
„Jak bývá zvykem, bylo to velké pátrání. Když letadlo přistálo v Paříži, tak se daly pořídit fotografie na ploše, francouzský stát to nechal vyfotit jako záchrannou misi. Český stát to klasicky tajil. Nakonec se zjistilo, že letadlo přiletí na starou Ruzyni,“ vzpomíná Materna.
Redakce MF DNES a iDNES.cz na čtvrtý terminál, který spravuje ministerstvo obrany, vyslala jeho kolegu Davida Neffa. Jenže ten zakrátko hlásil, že vojáci na plochu ani před budovu nikoho nepustí. Musel fotit přes sklo a na dálku, což na kvalitní snímky prvních potenciálních pacientů s koronavirem nestačilo.
Obratem proto zmobilizoval Maternu. Ten mezitím z koncertu dorazil domů, dal si sprchu, zalezl do postele a zapnul notebook. „Ještě jsem se přivítal s partnerkou, která během mého upravování fotek usnula. Do toho mi zazvonil telefon. David si stěžoval, že podmínky na starý Ruzyni jsou dost nekomfortní. Ale zjistilo se, že ty lidi převezou sanitkou na Bulovku.“
Rozmrzelý fotograf tedy v jedenáct večer zase vylezl z postele, sedl do auta a vyrazil k nemocnici v pražské Libni. Stihl to přesně na čas, do areálu dorazil jen chvíli před příjezdem speciální sanitky Atego. Čekal, že špitál bude obklíčený policií a novináři, ale před vchodem na infekční kliniku k jeho překvapení čekaly jen tři televizní štáby a jeden hlídač.
A pak se dveře sanitky otevřely a na zem začali vystupovat cestující z Wu-chanu. „Na první fotku jsem použil blesk, načež jsem zjistil, že se záchranářům rozlezl přes všechny reflexní prvky na jejich uniformách. Tak jsem blesk vypnul a využil světlo na televizních kamerách,“ vypráví Materna.
Celá akce trvala jen dvacet sekund. Na té nejlepší a nejznámější fotce se Maternovi podařilo zachytit kouzelný výjev: půvabnou dívku, které zdravotník v ochranném skafandru pomáhá po schodech ze sanitky. Kontrast nemůže být větší. Ona má krátkou koženou sukni a luxusní kabelku Louis Vuitton, on je celý v bílém, okraje obleku má zatejpované stříbrnou páskou.
„Byla v tom jakási laskavost. Na jedné straně vidíme galantního záchranáře, na druhé straně tak trochu přezíravý pohled dámy, která nonšalantně vystupuje ze sanitky, jako kdyby šla na ples nebo do divadla. Ale já bych samozřejmě byl hrozně nerad, aby ta fotka nějak shazovala celou následující covidovou éru,“ ohlíží se Materna.
Když se po půlnoci vrátil z Bulovky domů, potichu zalezl do postele. „Ráno jsem partnerce u snídaně řekl, že to na Bulovce nakonec dopadlo dobře. A ona se mě ptala: Na jaké Bulovce? Chudák vůbec netušila, že jsem někam odjel, protože spala. Trochu to vystihuje práci fotografa. Není to práce na píchačky od – do. Prostě se fotí, kdy je potřeba.“
Jeho fotka se ještě v noci na neděli objevila na portálu iDNES.cz, o dva dny později vyšla i na obálce MF DNES a Lidových novin. „Virus: 336 hodin čekání na verdikt,“ hlásala titulní stránka vedle snímku. Nákaza se u sedmi navrátilců epicentra nákazy nakonec nepotvrdila, Česko si na první tři případy ještě měsíc počkalo.
GLOSA: I fotit šlo v overalu těžko. Přesto v něm lékaři musejí operovat |
Pak už to šlo ráz na ráz. V polovině března se zavřely všechny školy, restaurace i obchody. Vláda vyhlásila nouzový stav a celé Česko kvůli zoufalému nedostatku ochranných pomůcek začalo šít roušky. Materna se po měsíci a půl na Bulovku vrátil a v neprodyšném bílém overalu a s plexisklem přes obličej nafotil péči o těžce nemocné pacienty na infekčním oddělení.
„Vstupujeme přímo na oddělení k pacientům. V prvních chvílích vůbec nefotím a zvykám si na outfit. Připadám si nemotorný jako v nějakém skafandru. Nejstrašnější je, že v obleku je ihned nesnesitelné horko. Dobře se dýchá přes respirátor s rouškou a naštěstí se nemlží brýle. Zato se mi špatně fotí přes plexisklový štít,“ popisoval fotograf, který v MF DNES pracoval sedmadvacet let.