Ta fotografie vznikla v neděli 26. listopadu 1989. Premiér federální vlády, komunista Ladislav Adamec, se vůbec poprvé tváří v tvář setkal s vůdcem protikomunistické opozice Václavem Havlem. Tehdy už alespoň při pohledu z Prahy vypadalo všechno úplně jasně.
Statisícové davy na Václavském náměstí a na Letné už týden žádaly konec snad nejtrapnějšího komunistického režimu východní Evropy. Miloš Jakeš, směšně tragická figura a vděčný terč hospodských vtipů, už dva dny nestál v čele KSČ. Pražský stranický boss Miroslav Štěpán si prožil nepředstavitelnou scénu: vypískali ho dokonce dělníci v ČKD a v zemi by se jen těžko našel nenáviděnější politik.
V neděli 26. listopadu 1989 se zkrátka poprvé začalo vážně jednat o způsobu předání moci. Role se měly rychle obrátit. Vůdce opozice Havel se měl za pět týdnů nato stát prezidentem a Ladislava Adamce čekalo ve funkci premiéra už jen pár posledních dní...
|
Co se stalo 17. listopadu po roce 1989 1990 - Americký prezident George Bush navštívil Prahu 1991 - Pravdu o pozadí událostí 17. listopadu 1989 se nikdy nedozvíme, uvedl náměstek federálního ministra vnitra Jan Ruml. 1992 - Česká národní rada přijala usnesení, kterým doporučuje Federálnímu shromáždění urychleně projednat a přijmout vládní návrh zákona o zániku federace 1993 - Centrum kuponové privatizace upozorňuje zájemce o účast ve druhé vlně kuponové privatizace, že v prodeji na poštách jsou v současné době tři typy kuponových knížek 1994 - Premiér Václav Klaus oznámil, že se od příštího roku pro občany výrazně uvolní limit na nákup cizích měn. Ze současných 12000 by se měl zvýšit na 100 000 korun ročně. 1995 - Centrální banka po dohodě s ministerstvem financí rozhodla, že odebere České bance licenci, a skončí tak měsíc trvající agonii tohoto ústavu. Drobní střadatelé tak poprvé z krachující banky nedostanou zpět všechny své úspory, přičemž na jejich záchraně se už nebude podílet přímo stát, ale Fond pojištění vkladů. 1996 - Vítězem prvního kola voleb do Senátu se stali straničtí kandidáti a voličská apatie. Od pádu komunismu ještě nikdy nepřišlo k volbám tak málo lidí svého práva vybrat 81 senátorů využil jen každý třetí volič v zemi. Z prvního kola vyšla vítězně ODS. 1997 - Téměř šest let poté, co odešel poslední host, se proslulá kavárna Slavia na Národní třídě v Praze znovu otevřela veřejnosti. 1998 - Místopředseda sociálnědemokratické vlády Pavel Mertlík se připojil k připravovanému bojkotu společnosti SPT Telecom, která chtěla zdražit poplatky za telefon a připojení pevné linky počítačové sítě. 1999 - Od československé sametové revoluce uplynulo deset let. Na Pražském hradě si výročí připomněli světoví státníci té doby bývalý spolkový kancléř Helmut Kohl, George Bush, Margaret Thatcherová, Michail Gorbačov, Lech Walesa a Danielle Mitterrandová, vdova po francouzském prezidentovi. 2000 - Den 17. listopadu, výročí demonstrace studentů proti nacistické okupaci v roce 1939 a proti komunistickému režimu o padesát let později, lidé poprvé slavili jako státní svátek. |
Před dvanácti lety se šlo na tu fotografii dívat jasnou optikou: nalevo vítězové, napravo poražení. Dnes už víme, že ten pohled klame. A že naopak snímek vypovídá o cestě, kterou si země za dvanáct svobodných let prošla, víc než symbolicky.
Už to nebylo únosné
"Na té fotografii vlastně sedí samí vítězové a žádní poražení," komentuje dnes historický snímek Michal Horáček. Tehdejší novinář Mladého světa se ocitl přímo v čele stolu. Spolu s hudebníkem Michaelem Kocábem se coby Iniciativa MOST snažili zprostředkovat kontakt mezi totalitní mocí a opozicí.
"Všichni, kdo se tenkrát jednání zúčastnili, věděli, že situace je zcela neúnosná i pro členy KSČ a že už to zkrátka dál nejde," vzpomíná Horáček. "I komunista Adamec nechtěl dál Jakeše."
Podle Horáčka byla "druhá strana stolu" při jednání zjevně v defenzivě. "Vzpomínám si na Mariána Čalfu. Culil se, vypadal skoro výstředně a pořád se hodně nahlas smál. Jakoby tím chtěl zakrýt nervozitu," popisuje Michal Horáček.
Jak na tehdejší vypjaté okamžiky vzpomíná sám Marián Čalfa, není známo. Žádosti o rozhovor odmítá. Přitom právě on jako průkopník dokázal, že ze strany poražených nebylo k vítězům opravdu nijak daleko. Není dokonce vyloučeno, že by se s Michalem Horáčkem, spolumajitelem a ředitelem sázkové kanceláře Fortuna, mohl ocitnout na nějakém tom seznamu bohatých Čechů.
Tehdejší "nervózní, culílící se" ministr bez portfeje se díky historickému kompromisu v prosinci 1989 stal federálním premiérem a už v změněném dresu slovenské Veřejnosti proti násilí ve funkci vytrval až do voleb v roce 1992. Dnes patří k prominentním pražským advokátům a je i spolumajitelem česko-malajské IC Banky.
Čalfa jako první dokázal, že příslušnost k normalizační KSČ skutečně ani ve změněných poměrech nemusí být zásadní překážkou v slušné politické kariéře. S Čalfou se může směle měřit dnešní slovenský prezident Rudolf Schuster (poslední předrevoluční předseda slovenského parlamentu) či polistopadový předseda slovenského Ústavního soudu a předlistopadový ministr spravedlnosti Milan Čič.
Ani v Česku se není zač stydět: Josef Tošovský, Vladimír Dlouhý, Ivan Kočárník, ti všichni ještě v listopadu 1989 platili příspěvky stejné straně jako Čalfa. A ještě něco mají společného: stejně jako Čalfa dokázali dnes své někdejší vysoké státní funkce a jméno později dobře zúročit v lukrativním byznysu.
Není proto divu, že se o návrat do vysoké politiky Čalfa po volebním debaklu v roce 1992 pokusil pouze jednou. V létě 1995 se setkal s tehdejším předsedou opoziční ČSSD Milošem Zemanem. Začalo se mluvit o jeho kandidatuře za sociální demokraty do Senátu. Čalfa pak rozdal sérii rozhovorů, v nichž prohlásil, že by Zeman nebyl dobrým premiérem a že by rád viděl velkou koalici ODS ČSSD. Zemana to tehdy rozčílilo, žádná kandidatura se nekonala a Čalfa se vrátil k úspěšné právní praxi.
Jak ÚV SSM vyhrál studenou válku
Také další muž z fotografie, bývalý předseda ÚV SSM Vasil Mohorita nemusí mít pocit, že se po listopadu ocitl na straně poražených. "Všichni jsme tehdy společně porazili přímého následníka druhé světové války studenou válku i s jejím systémem válečné ekonomiky," míní dnes Vasil Mohorita, zaměstnanec Zbrojovky Brno. (Na rozdíl od Čalfy s rozhovorem souhlasil, ale pouze písemnou formou.)
Mohoritovi vrstevníci a někdejší blízcí spolupracovníci opravdu v 90. letech prokázali, že jim nové časy a nová ekonomika sedí. Jeho přímý podřízený, šéf pražských svazáků Martin Ulčák, patří k nejvýznamnějším lobbistům české politiky a v jeho firmách najdeme spousty někdejších nositelů modrých košil a červených kravat.
Obdobnou minulost má i další hvězda českého podnikání a společenského života Aleš Hušák, dnes generální ředitel Sazky. Seznam úspěšných svazáků by mohl být dlouhý. A podle Vasila Mohority to není náhoda: "I řadoví členové SSM věděli, že je obklopuje nesmyslný systém a že se něco musí zásadně změnit. Porevoluční hbitost projevila řada schopných lidí. A protože já bych s žádnými hlupáky nepracoval, je řada úspěšných podnikatelů z řad SSM," soudí Mohorita.
Vasil Mohorita prošel jako řada jeho někdejších politických spojenců po listopadu pozoruhodnou cestu. Spolu s expremiérem Adamcem vedl opoziční KSČ do prvních polistopadových voleb. Ve Federálním shromáždění vydržel dva roky. Pak se pustil do podnikání: začal prodávat potraviny a textil do Ruska. V jednu dobu to dokonce vypadalo, že koupí fotbalový klub Bohemians. Letos na jaře označil Josef Matoulek, jeden z odsouzených v kauze C. S. Fondů, při soudním líčení Mohoritu za hlavního architekta tohoto miliardového tunelu. Mohorita to však rázně popřel.
| JAK SE HROUTIL KOMUNISMUS chronologie od 9. 11. do 10. 12. 1989 |
Ani na politiku nezanevřel neúspěšně se v roce 1996 pokoušel o Senát, pak krátce vedl Stranu demokratického socialismu, v níž veřejnost upoutal hlavně podporou vstupu Česka do NATO. Už to vypadalo, že skončí jako řada bývalých politických přátel v sociální demokracii.
Námluvy nevyšly přitom třeba účast v klubu premiérových poradců vedených dalším úspěšným svazákem polistopadové éry Miroslavem Šloufem by se Mohoritův polistopadový kruh příznačně uzavřel. "Politiku jako celoživotní řemeslo můžete dělat, jenom když vás chtějí. Když nechtějí, prostě ji neděláte," komentuje to stručně Mohorita, vítěz studené války.
Děkujeme, nezájem
Po předcházející bilanci to skoro vypadá, že poražené můžeme hledat na opačné straně stolu, než seděli Mohorita či Čalfa. "Štve mě to, kde jsou, kdyby bylo po mém, postupoval bych jinak," komentuje dnešní postavení někdejších protivníků bývalý studentský vůdce Martin Mejstřík. "Nemluvím o lágrech pro komunisty, ale o odříznutí od majetků, které byly rozkradeny."
Dnes devětatřicetiletý zahradní dělník Mejstřík si vysloužil pověst permanentního nespokojence. Na rozdíl od bývalých svazáků podnikatelů, od nichž není skutečně příliš mnoho výtek na stav společnosti slyšet. "Nemůžu se pokládat za vítěze," tvrdí Mejstřík. "Co šlo omluvit tehdy, nelze omluvit teď. Politická elita se chová arogantně a chamtivě. Jediné plus je, že moc teď už nikdo nemůže uchvátit absolutně."
| PRVNÍCH DESET LET 1989 - 1999 pohledem iDNES |
Pocit nespokojenosti přitáhl Mejstříka před dvěma lety k dalšímu společenskému angažmá v hnutí "Děkujeme, odejděte". Výzvu někdejších studentů k odchodu hlavních protagonistů polistopadové politiky rychle podpořily statisíce lidí, jenže celá věc brzy vyšuměla do ztracena.
"Hledali jsme cestu, jak nezklamat, ale stejně jsme asi nakonec lidi zklamali," připouští dnes Mejstřík. "Přitom jsme chtěli lidem jen říct, aby se zajímali o to, co se děje kolem nich." Jenže sám Mejstřík cítí, že skepse už zasahuje tak trochu i jeho: "Přestává mi vadit, že jsou Ulčák s Mohoritou milionáři. Vlastně už mě to ani nezajímá."
Jen symboly
Vzpomene si dnes ještě někdo, jak důležitou roli hrála v listopadu 1989 katolická církev? Kardinál František Tomášek se rychle stal národním hrdinou, revoluční demonstrace moderoval kněz Václav Malý.
Pro něj osobně znamenalo posledních dvanáct let minimálně "pracovní" úspěch: z kněze bez státního souhlasu je dnes světící biskup pražský. Jenže Čechů se ke katolické církvi hlásí čím dál míň a statistiky návštěvnosti nedělních bohoslužeb je řadí mezi vůbec nejsvětštější národy Evropy.
"Nelze mluvit o tom, že církev ztratila po listopadu 1989 kredit," míní ovšem Malý. "Ten byl totiž postaven především na symbolech, jako byl kardinál Tomášek a nikoliv na informacích, za čím vlastně církev stojí a že je to hlavně nesmírně náročné úsilí po změně."
Ale i Malý připouští, že něco je na názorech, podle nichž církev dává častěji najevo, co se jí nelíbí (naposledy třeba zákonné svazky gayů a lesbiček,) než kladné recepty. "Ano, je pravda, že třeba málo vysvětlujeme otázky charity, rodiny, nebo sociálních programů. Ale církev tu není od toho, aby se vezla na vlně všeobecného souhlasu," říká Malý.
Takoví jsme (byli)
Čtenář možná mohl z předchozích řádků nabýt dojmu, že žije v zemi ovládané ekonomickými mafiemi bývalých bolševiků, v zemi, kde se víra v lepší budoucnost vytrácí i u skalních optimistů a kde se z nejsilnější církve stává početně čím dál slabší, avšak navenek stále přísnější a nevlídnější společenství. Tak to rozhodně není.
"Nechci soudit," říká biskup Malý, "ale spousta lidí je sice naštvaná na bývalé komunisty u moci, ale zároveň je k nim zvláštně tolerantní. Kdyby totiž lidé šli v úvahách do hloubky, museli by se dostat k otázce: a co my? Neselhali jsme taky někdy náhodou?"
Komu takové složité úvahy nestačí, ať se znovu podívá na slavnou fotku. Ti napravo, často ještě mnohem horší, směšnější a opovrženíhodnější (vzpomínáte na Bilaka, Indru nebo Kapka?) nám tehdy opravdu vládli a dlouho to vypadalo, že se s tím snad nedá vůbec nic dělat.
 1 - Michal Horáček, 2 - Alexander Vondra, 3 - Martin Mejstřík, 4 - Václav Malý, 5 - Marián Čalfa, 6 - Ladislav Adamec, 7 - Vasil Mohorita, 8 - Václav Havel, 9 - Václav Klaus, 10 - Michael Kocáb |
