"Jo a prý ať se hlásí jenom vysocí z nich... Jdem do toho?" mrkne na mě Michal. Změřím si jeho sotva metr pětasedmdesát. Já mám ještě míň. "Jasně, jdeme!"
• Před vchodem do Laterny magiky plaším obavy, zda mou kvalifikaci nebude někdo chtít přezkoušet. Uvnitř mi je však jasné, že rozbíjet hlavou cihlu nebudu muset.
Totální chaos. Všude plno lidí pobíhajících sem a tam. "Hlídejte vchod!" dává příkaz menší muž s planoucíma očima (John Bok - šéf ochranky). "Koho máme pouštět?" ptám se. "Zkuste to odhadnout. Když, tak se přijďte zeptat."
Dovnitř chce každý. Samí neznámí lidé (tváře disidentů, které znám, spočítám na prstech jedné ruky) a hlavně zahraniční novináři. Prosí, smlouvají, vyhrožují. Občas nás někdo "ukecá", někoho si přijde vyzvednout člověk zevnitř.
• K Melantrichu vyráží z Laterny roj řečníků. Uprostřed Havel svírán čtveřicí ostrých hochů (snad opravdu Bokovi profesionálové), kolem klubko herců a disidentů obklopené tuctem "bodyguardů".
Ulicemi prorážíme Havlově suitě cestu. V péřovce jsem nikdy neměl širší ramena. "Svaté poslání" mi na chvíli nahlodá pochybnost: stačil by jeden fízl s pistolí a s revolucí je amen.
• Sobotní demonstrace na Letné končí. Nasedáme do vozů. Máme dohlédnout na bezpečí důležitých figur. "Vy dva jedete se Sašou," dostáváme pokyn. Uvnitř sedí Dubček.
Jedeme "za roh", do Dejvic. Za hospodou Sokolovna řidič brzdí, Dubček tu u někoho bydlí. "Jeďte dál, sleduje nás auto!" vykřikne Dubček. Otáčíme se, ale nikoho nevidíme. Kroužíme kolem Sokolovny, Dubček stále není spokojený.
Při třetím okruhu už nám hlouček před hospodou mává jako starým známým. Teprve teď může řidič zastavit. Dubček mizí v jednom z vchodů. Tak tenhle ustrašenec je ten "Velký Saša" z roku 1968? A možná budoucí prezident?
• A znovu Melantrich. S Michalem hlídáme dveře do místnosti, za níž je slavný balkon. Po schodech stoupá Karel Kryl. Na vlastní oči vidím legendu, jejíž hlas jsem dosud znal jen z pásky nebo z rušené "Svobodky".
Pak přichází Karel Gott. "Bože, co ten tady dělá?" Chceme vědět, co se děje na náměstí. Kdosi nám postaví za dveře reprobednu. Slyším dvojhlasem zpívanou hymnu. Mám pocit neskutečna.
• Velké finále. Václav Havel skládá 29. prosince prezidentský slib. Na Hrad novou hlavu státu doprovázejí už jiní "sekáči". Je čas sbalit si věci a vrátit se do školy. Na večerním koncertě na Staroměstském náměstí si v euforii nechávám do občanky podepsat Martu Kubišovou.
Mise je skončena. I když... O rok později si jdu vyměnit propadlou občanku. "Co to je?" řve na mě padesátiletý policajt s rudými výložkami. "Marta Kubišová. Byla to euforická doba. Václav Havel se stal prezidentem. Pochopte," snažím se smířlivě. "Tohle je úřední listina. Žádnej Havel mě nezajímá. Máte to za pět set." ... Bude to běh na dlouhou trať.
