Spousta úspěšných či bohatých lidí pochází z obyčejných poměrů. Jak je to u vás?
Maminka byla kuchařka, tatínek řidič. Ale oba byli workoholici a skoro bych řekla až nesnesitelní workoholici. Ne úplně ráda o svém dětství vyprávím, protože to, co jsem dostala do vínku... Každá minuta, kdy se u nás nic nedělo, byla ztracená.
V Česku je ženský fotbal pořád podceňovaný a chci mu pomoct. Aby mohla fotbal hrát každá holčička, která bude chtít, a nikdo si na ni neukazoval, co to dělá.
Co vás učili?
Houževnatosti, pracovitosti, šetrnosti, ambicióznosti. Právě po nich mám potřebu neustále pracovat a něco vytvářet. Obzvlášť tatínek byl náročný a nenechal mě chvíli v klidu. Když jsem se narodila, bylo mu už čtyřicet, takže věděl, co od života chce.
Jak se to projevovalo?
Každý den jsem musela vstávat v šest ráno, a to i o víkendu. Jmenoval se Chaloupka a byl věrný svému jménu, neustále něco stavěl. Třeba chalupy. Nebo domy. No a jelikož neměl nikoho, kdo by mu pomáhal vykládat cihly z auta, musela jsem nastoupit já. Chytala jsem cihly z pásu a neskončila, dokud nebyl náklaďák prázdný. Právě odtud pramení má dnešní láska ke stavebnictví a rekonstrukcím. Ale tehdy jsem to nenáviděla.
Zpětně mu takovou výchovu vyčítáte, nebo jste za ni ráda?
Řeknu vám to jinak. Jako mladší jsem si říkala, že nikdy nebudu jako on. No a teď se mu s každým rokem víc a víc podobám. Taky mám pocit, že v životě musím využít každou minutu, a svou rodinu tím poměrně obtěžuju.
 |
Projevuje se vaše výchova i v tom, že dnes šetříte tam, kde byste už dávno nemusela?
V hlavě mám kalkulačku a stále všechno přepočítávám. Jsem v tom úplně šílená! Když jdou se mnou dcery nakupovat, trpíme všechny, holky i já. Řeknu jim desetkrát ne a pak volám manželovi, který s námi zásadně nakupovat nechodí. „Už to nemůžu vydržet, desetkrát jsem řekla ne a pořád něco chtějí.“ Manžel je mnohem smířlivější, takže pojedenácté už ustoupím. A tak jako můj otec jsem i já posedlá zhasínáním. Ještě dnes ho za sebou slyším. „Vždyť prosvítíte majlant!“ říkal, chodil za námi a zhasínal.
Má sklony k šetření i váš muž? Jenom abychom ho představili: Pavel Tykač, podnikatel, majitel uhelných dolů a elektráren, jeden z nejbohatších Čechů.
Naprosto si v tom notujeme. Taky je z normálních poměrů, taky za dětmi zhasíná a ještě nesnáší, když se plýtvá potravinami. Moje maminka byla katolička, v příbuzenstvu jsme měli několik farářů a u babičky se pořádaly velké hostiny – hlavně když bylo posvícení nebo pouť. Ženy z naší rodiny historicky milovaly vaření a vždycky jsme doma museli mít všeho hodně. Já to podědila, taky miluju vaření a můj manžel plnou ledničku nesnáší. Pro něj je ideální jedno balení a lednička poloprázdná, protože nedej bože, kdyby se něco vyhodilo. Abychom byli všichni spokojení, pořídila jsem si ještě jednu ledničku.
Tajnou?
Manžel o ní dlouho nevěděl. Jenže pak jednou něco hledal a bohužel ji objevil.
To je smůla. Jak byly během vašeho dospívání doma rozdělené role?
Můj otec maminku celý život podporoval, všechna práce se u nás dělila a já tak do svých pětadvaceti let vůbec netušila, že existuje něco jako diskriminace žen. Potom jsem potkala cizí muže a zjistila, že mnozí přemýšlejí úplně jinak než tatínek. Začala jsem podnikat, přišla třeba na úřad a ve vzduchu cítila takové to: „Ach jo, ženská...“
Někdy jste to i slyšela?
Slyšela. Pánové se začali usmívat a nejhorší to bylo, když jich v místnosti bylo víc. To si přímo notovali. Všechno, co jsem řekla, zlehčovali, strkali do sebe loktem a usmívali se na sebe. Bylo vidět, jak si mě prohlíželi, a vůbec je nezajímalo, co říkám.
Štvalo vás to, nebo motivovalo?
Bylo mi to jedno. Řekla jsem si, že to jsou paka, a šla si dál za svým. Odporovat jim či dohadovat se s nimi by byla ztráta času.
Zažila jste někdy v životě chvíle, kdy jste na tom finančně nebyla bůhvíjak a třeba nevěděla, co bude příští měsíc?
Ani příští týden. Ale to už je tak dávno, že jsem všechny tyhle chvíle zapomněla a dívám se jen dopředu. Nárazů jsem v životě zažila dost, a když já narazím, je to pořádně. Podnikat jsem začala už na vysoké škole. Během revoluce jsem byla ve třeťáku a měla čtyřměsíční dítě. Když jsem později měla tři děti a po rozvodu přišla o byznys, nebrečela jsem. Ani jsem neměla důvod, tuhle cestu jsem si vybrala sama. Život je moc krátký na to, abychom žili tak, jak nechceme.
Ivana TykačV pěti číslech  58 2012 3 6 5 |
Měla jste vždycky sen, že to podnikání by mělo být ve stavebnictví a realitách?
Jako malá jsem si hrála na bankéřku a architektku. Líbilo se mi, že z cihel, které jsme s tatínkem vyskládali, něco rostlo. Sice pomalu, ale rostlo. Když jsem přišla na stavbu po několika dnech a najednou tam byly vyzděné příčky, byla jsem nadšená. Stále jsem kreslila nějaké projekty a tehdy poprvé nastala chvíle, kdy jsem se poučila pro budoucí výchovu svých dětí a řekla si, že je budu podporovat. Když jsem totiž doma oznámila, že chci studovat architekturu, maminka jen zakroutila hlavou: „Co tam budeš dělat? Vždyť jsi nemožná v matice.“ A protože maminka byla modla, poslechla jsem.
Co pak?
Ještě jsem měla ráda cestování a chtěla jít na školu cestovního ruchu.
Takže jste šla tam.
Nešla. Škola byla daleko, v Karlových Varech, a tam mě zase maminka nepustila, protože mě chtěla mít pod dohledem. Až později jsem vystudovala cestovní ruch na Vysoké škole ekonomické.
Jak vychovat syna
Skočím o pár let dopředu, do okamžiku, kdy jste už v realitách vydělala spoustu peněz a rozhodla se pomáhat druhým. K tomu vás taky nějak inspirovala výchova?
Vlastně ano. Maminka byla nábožensky založená a celý život myslela na druhé. Když sousedka neměla, maminka jí dala. Když vesnice potřebovala přispět na stavbu kostela, maminka přispěla jako první. A jakmile nevybrali dost, dala znovu, i když sama moc neměla. Dobrovolně jezdila vařit na katolické tábory, takže jsem žila v tom, že pomáhat je normální.
Úspěch a štěstí souvisí s dětstvím, říká Ivana Tykač |
Je to už čtrnáct let, co jste začala pomáhat samoživitelkám a věnovat se postavení žen ve společnosti. Změnilo se?
Ženy se emancipovaly. Což je skvělé, na druhu stranu jsem ve stáří dospěla k tomu...
Počkejte, jak ve stáří?
Děkuju, ale řekněte to mému muži. Ten neustále říká, že jsme v důchodu a budeme chodit na procházky.
Dobře, k čemu jste dospěla?
Že muž a žena nejsou stejný živočišný druh – i když se nám spousta lidí snaží namluvit opak. Ženy by měly aspoň trochu zůstat ženami a muži by se k nim měli jako k ženám chovat. Rozumím emancipaci, je důležitá, ale pak potkáte ženu, která si stěžuje, že jí muž ani neotevřel dveře. To si ale jako ženy musíme říct, co chceme. Abychom to nepřehnaly, muži se nezalekli a vlastně nevěděli, co dělat. Vím, že se teď navážím do žen...
Středobodem Čechů je rodina. Hrdí jsou na historii, sport a zlaté české ručičky |
Z toho bych vás ani nepodezíral, dosti ženám jste v životě pomohla. Ale spíš mě zajímá, jak jste mezi všemi dcerami vychovala jediného syna, aby se nezalekl a věděl, co dělat.
Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Starší dcery jsou hodně ambiciózní, ostré, emancipované, ale když bylo synovi asi dvanáct, domluvila jsem se s nimi, že mu budeme ustupovat, aby vyrostl v muže. Tedy domluvila... Spíš jsem jim to vysvětlila.
To měl hezké!
Když doma docházelo ke střetům, byla jsem většinou na jeho straně. Dcerám se to úplně nelíbilo, ale ze syna vyrostl muž, který se dnes k ženám chová krásně. Své sestry miluje a té nejmladší dvanáctileté dokonce přinesl květinu k MDŽ.
Výmyk už umím
Pojďme se věnovat tomu, do čeho jste se poslední dobou pustila: zkoumání Čechů a posilování odolnosti. To je teď moderní říkat, že potřebujeme být odolní. Ale proč?
Pardon, že na začátek odbočím, ale nejvíc mě pořád baví stavět. I proto, že na tyhle průzkumy a legrace s nimi spojené musíme nějak vydělat. Ale z odolnosti si legraci dělat nechci, protože nám opravdu chybí. Češi jsou odolní ze 48 procent, což je málo. Nedávno jsem se vrátila z konference v Polsku a jsem toho ještě teď plná. Sedm z deseti polských rodin má u dveří sbalený batoh k přežití. Každý den jsou připraveni opustit domovy: buď bojovat, nebo se schovat do úkrytu.
Skoro by se chtělo říct, že přeháníte. Ale mám několik polských kamarádů a je to pravda.
Polsky se odolnost řekne odpornost. Čili odpor. U nás je slovo odolnost trochu ztracené v překladu a nevystihuje podstatu věci. Jsme odolní proti chladu, nemocem, ale už málokdo si představí, že je třeba být odolný třeba i proti dezinformacím.
Odolnost tedy znamená, že nás nepoloží kritika od šéfa ani každodenní zprávy o válkách?
Přesně tak.
A jak ji posílíme ?
Tím, že budeme mít znalosti, budeme umět rozlišovat, co je a není důležité, nenecháme se tolik ovlivňovat sociálními sítěmi, budeme víc času trávit sami se sebou... Je toho hodně.
ZblízkaTvrdé hlavy  Řeklo se v devět a začalo se v devět. Hned k věci, bez jakýchkoliv kudrlinek okolo, ideální pro každého tazatele. Za hodinu a půl se objevila jediná otázka, která zůstala bez odpovědi. „Máte s manželem v byznysu nějakou společnou vlastnost?“ ptám se. „Oba jsme tvrdohlaví,“ odpoví. „A co se stane, když dvě tvrdé hlavy narazí do sebe?“ pokračuju a ona se rozesměje. „Tak to si radši necháme pro sebe.“ |
A nepatří náhodou mez i základy psychické odolnost i posílení té fyzické?
Rozhodně patří. Bylo by fajn víc sportovat a zavést do škol víc tělocviku. Když se zpotíme, máme lepší náladu – to neříkám žádnou novinku. Už ten pocit, že pro sebe něco děláme, nám zvedá sebevědomí. Jakmile si dám například jednodenní půst, mám jednak pocit, že jsem něco zvládla, jednak se druhý den cítím skvěle. Sama se teď k půstům vracím a můžu je jen doporučit.
Jistě, když někdo mluví o odolnosti, měl by jít příkladem. Držíte tedy půsty, co dál?
Docela dost sportuju, ale to jsem dělala vždycky. Pohyb mě baví, uspokojuje a spolehlivě mi vyčistí hlavu, ve které mi běhá milion věcí najednou. Stejně tak na mě funguje studená sprcha, bez které už bych nemohla být. Hodně chodím do lesa, s mužem bruslíme, hrajeme badminton, hýbeme se pořád.
Když jsme se viděli před pěti lety, říkala jste, že byste chtěla umět výmyk na hrazdě. Jak to dopadlo?
Už ho umím! Pořád ho vylepšuju a minimálně jednou za dva týdny ho zkouším. Dokonce i moje trenérka mě chválí.
Vedete ke sportu i děti?
Starší nás následují a nejmladší dvě se zatím chytají za hlavu. Ale dávám jim čas, než je přejde puberta a vzdor proti rodičům. Sice sportují, ale říkají u toho, že to rozhodně dělat nebudou. Manžel tu teď pár dní nebyl, chodila jsem na badminton s dcerou a už je o trochu lepší než já.
Ještě jedna věc mě napadá k odolnosti. Poslední dobou jste začala psát společenské a politické komentáře. Je součástí odolnosti i to, nenechat se rozhodit, když vám za ně někdo vynadá?
Je. A řeknu vám, proč jsem je psát začala. Měla jsem totiž pocit, že spousta politických komentářů je psána jen z jednoho úhlu pohledu. Ale kde je ten druhý? Co když je to celé jinak? Naše populace stárne, spousta starších lidí sedí doma a sleduje dění ve společnosti jen přes média. Přečtou si jeden názor, ale nikdo už jim neřekne, že existuje druhý. Postavím teď před vás knížku.
Prosím.
A najednou nevidíte, že za ní mám schované brýle. Proto bych ráda, aby si lidi našli úhel, ze kterého uvidí i ty brýle.
ADRENALIN. Jako sportovkyně si ráda dopřává i nebezpečnější zábavu.
Já tedy slyšel, že se do komentování politiky pouštíte, protože byste jednou chtěla být prezidentkou.
To jsem taky slyšela.
A co mi k tomu řeknete?
Mě to nenapadlo, jen o tom teď všude čtu. A takový plán zatím opravdu nemám. (směje se)
Udělat si hezčí den
Institut, který vedete, uspořádal nedávno velký průzkum na téma, jací jsou dnešní Češi. Co vám z něho vyšlo? Jací jsme?
Nejvíc mě zaujalo, jak Češi lpí na rodině. Víc než osmdesát procent lidí si myslí, že rodina je to nejdůležitější, a až pak je práce. To je dobrá zpráva, hlavně když všude posloucháme, že mladší generace nevyhledává partnery, nezakládá rodiny a nechce mít děti. Mám radost i z hodnot, které sdílíme. Jsme hrdí na svou historii, své sportovce, máme rádi tradici i humor.
Humor, ten nám jde.
Což je skvělé. Měli bychom se smát nejen doma a s kamarády, ale i v práci. Zrovna dneska jsem kolegům říkala, že musíme na naši příští konferenci sehnat co nejvíc mladých lidí. Že nám zatím chybějí. „No, Ivana už pro počet mladých udělala dost,“ odpověděl jeden z kolegů.
To je pravda, šest dětí je dost. Ale ještě mě v průzkumu zaujaly další části. Typický Čech je víc pasivní než aktivní, nevyčnívá, nechá si všechno líbit.
A to mě třeba štve. Když pořádáme besedu, vidím, jak se lidi bojí zvednout ruku a na něco se zeptat. Vypadá to, že je téma nezajímá, já si říkám, co jsme udělali špatně, jenže beseda skončí a všichni se nahrnou k vystupujícím a začnou si povídat. Sami, protože se stydí, aby se před ostatními neshodili. Ale vždyť je to přece jedno! Jsme velmi sebekritický národ a nevěříme si.
A nechválíme se.
Na to bych ani nepotřebovala průzkum, to vidím kolem sebe. Jsme na sebe přísní, máme vysoká očekávání a já už si z toho doma dělám legraci. Když přijde některé z dětí, že v testu dostalo osmnáct bodů z dvaceti, zeptám se: „A kde jsou ty zbylé dva?“ Potom se zasměju, dítě pochválím, ale mí rodiče se mě ptali úplně stejně a myslím, že se u toho nesmáli. Před nějakou dobou jsem si dala předsevzetí, že každý den někoho pochválím. Klidně i neznámého člověka na ulici a je vidět, jak na to lidi nejsou zvyklí. Pochválíte někomu sukni a co vám řekne?
Tu už mám dlouho, byla levná...
Samozřejmě ne všichni. Bylo by fajn, kdybychom uměli chválu rozdávat, ale i přijímat. Mně samotné udělá radost, když někomu udělám radost. Hezčí den pak máme oba.
Češi si fandí, ale odolnost jim chybí. Index ukázal slabiny i příležitosti |
Ještě něco vás na průzkumu zaujalo?
Třeba to, že by skoro polovině lidí nevadilo, kdyby se u nás stavěly mešity. Přitom se o nás pořád říká, jak jsme xenofobní.
Všechny tyhle průzkumy a konference o posilování odolnosti něco stojí. Proč to děláte?
Protože mě to baví. Většina našich dětí chce žít v Česku, ty starší už se po školách nastěhovaly zpět a zůstala jen jedna dcera na lyceu ve Švýcarsku a druhá ve Velké Británii. Proto bych chtěla k naší společné budoucnosti v Česku něčím přispět.
Sejdete se někdy všichni dohromady?
Teď se nám to nedávno povedlo. Spolu s rodinami našich dětí už je to hodně lidí, ale bývá to zábava. Je tedy zajímavé, že se většinou utvoří dva tábory: mužský v jedné straně místnosti a ženský ve druhé.
POHODA. Rodinné vtípky s manželem Pavlem.
Vaší nejstarší dceři je třicet šest a nejmladší dvanáct. Vychovávala jste je jinak?
Ano. A na základě vlastní zkušenosti jsem vytvořila teorii, proč u nás klesá porodnost. Není tím pádem ověřená, ale možná ji jednou v nějakém průzkumu ověříme. První dcera se narodila, když mi bylo jedenadvacet, byla jsem na vysoké škole a vychovala ji vlastně velmi jednoduše. Měla jsem spoustu energie a nad výchovou jsem moc nepřemýšlela. Tak to probíhalo až do třetího dítěte, ale u čtvrtého už mi bylo třicet čtyři a poprvé jsem si uvědomila, že jsem unavená. Výchova posledních dvou dcer už byl, v dobrém slova smyslu, očistec. Člověk toho o životě spoustu ví, pořád přemýšlí, jestli tohle a tamto dělá dobře, a tím pádem je výchova dítěte dřina, jako byste obhajoval profesuru.
A ta teorie?
I doktoři říkají, že je lepší mít děti do chvíle, kdy je organismus mladý, ideálně mezi osmnácti a pětatřiceti lety. Průměrný věk české rodičky je třicet let, což už je blízko k horní hranici doporučeného věku. Já měla poslední dvě děti ve 42 a 46 letech. Byla jsem velmi zodpovědná a zároveň vyřízená, protože role matky přebije všechny ostatní. A proto ji tolik žen v mladém věku odkládá, až ji odloží úplně. Možná by bylo fajn i rodičovství brát jako přirozený jev a z dětí nedělat projekt. Zjednodušeně řečeno mít dřív děti a teprve pak dělat kariéru. Ale samozřejmě každá žena má právo se rozhodnout sama. Ať dá přednost tomu, co ji dělá šťastnou.
No vy jste tím „mít děti dřív“ taky nešla úplně příkladem.
Jak to, že ne? Do pětatřiceti jsem porodila čtyři. A díky těm dvěma po čtyřicítce můžu z vlastní zkušenosti říct, jak náročné je pro ženu v tomto věku být matkou. A to nejen psychicky, ale především fyzicky.
Jsme odolnější než Slováci, ale víc trpíme depresemi, říká Ivana Tykač |
Vzpomenete si na den, kdy jste manželovi v šestačtyřiceti nebo spíš v pětačtyřiceti letech oznámila, že jste znovu těhotná?
Byl překvapený a nadšený, stejně jako já. Nejmladší Viktorii říkáme, že je náš dárek. A taky to s námi umí. Když ji štveme, prohlásí: „Asi půjdu na školu do ciziny jako sestra. Není s vámi k vydržení.“ A my hned ustoupíme, protože jsme rádi, že ji máme doma. Taky nás napíná, že na vysokou školu půjde co nejdál, do Austrálie. Na to jí odpovídáme, že půjdeme s ní.
U starších dětí jste nad tím nemusela přemýšlet, ale omezujete těm mladším nějak sociální sítě a telefony?
Některé sítě můžou mít až od patnácti, jiné od šestnácti a omezujeme i čas, který na telefonu tráví. Ve škole nejmladší dcery jsou dokonce telefony zakázané, což se mi líbí. Tedy hodně jsem o tom přemýšlela, protože já beru telefon jako pracovní nástroj.
Rodina slávistů
Chápu z našeho povídání, že jste ve výchově přísnější než váš muž?
Rozhodně jsem přísnější. Mantinely, ve kterých se děti mají pohybovat, má můj manžel výrazně širší. Je na ně velmi hodný, velkorysý a věnuje jim spoustu času. Nejenže s nimi chodí sportovat, ale taky si s nimi hodně povídá. O všem. Klidně i o politické situaci ve světě.
FOTBALISTKY. Vítězství ženského týmu Slavie. A samozřejmě velká radost pro celou rodinu.
Nakolik je jiné vychovat dítě v chudé a bohaté rodině?
Není to jiné. V každé rodině je to náročné. Samozřejmě se nabízí jednoduchá odpověď, že v bohaté rodině je to snazší. S Pavlem oba žijeme normálně a máme hranice, co dětem dovolit a co už ne. Ano, přečtou si, kde je jejich otec v žebříčku Forbes, a vědí, že by teoreticky mohly mít všechno, na co si vzpomenou. Ale my jim vysvětlujeme, že to neznamená, že něco dostanou zadarmo. Učíme je znát hodnoty a mezi nimi i hodnotu peněz.
A taky zhasínat.
A neplýtvat.
Váš muž mimo jiné vlastní fotbalovou Slavii. Fandí jí u vás doma všichni, nebo je tam nějaká černá ovce?
Máme tam i sparťany. Nebo minimálně jednoho – manžela mé dcery.
Co s tím?
Nic. Jeho manželka je slávistka a jejich syn taky, takže je chudák v oslabení. Ale aby to nevypadalo, že mám slabost pro Slavii jen díky manželovi. U nás v rodině se jí fandilo vždycky a děda byl dokonce takový slávista, že kouřil i cigarety Slavia. Já zas taková fanynka nejsem, ale na fotbal se podívám a mám hlavně radost, že dnes už na slušné úrovni hrají i dívky.
Slavia má spoustu žen, jež inspirují, říká Ivana Tykač. Stala se patronkou týmu |
Baví vás ženský fotbal?
Baví! Ano, je pomalejší, ale hezký. V Česku je ženský fotbal pořád podceňovaný a chci mu pomoct. Aby mohla fotbal hrát každá holčička, která bude chtít, a nikdo si na ni neukazoval, co to dělá. Ze všeho nejvíc mě ale na Slavii baví to, co mě baví celý život. Stavět.
Nový stadion?
Ano, už i víme, jak bude vypadat. Vejde se na něj kolem 45 tisíc diváků a bude krásný. Objela jsem teď pár míst ve Velké Británii, byla jsem na stadionech Tottenhamu nebo Liverpoolu, a právě Liverpool stavěl způsobem, který se nám líbí. To znamená, že se přistavuje zvenku a za plného provozu.
Kdy to bude?
To je samozřejmě otázka. Na našich velkých stavbách máme průměrnou dobu vydání stavebního povolení osm let, což je šílené. S tím se musí něco dělat a snad to změní nový stavební zákon. Stavba samotná nebude trvat dlouho, zhruba patnáct měsíců, a celou dobu se bude moct hrát.
