V knize povídek a básní vzpomínáte na vyrůstání za totality. Mnohé z těch vzpomínek jsou šedivé. Jen mě utvrdily v tom, že komunisti byli pěkní hajzlové, co?
Nejen komunisti. Lidé, kteří za normalizace dělali kariéry. V té době – po ruské okupaci – již nikdo nemohl v myšlenku socialismu věřit. Taková byla celá doba sedmdesátých a osmdesátých let, kdy jsem vyrůstal v Praze na sídlišti v Krči. Mluvit jinak doma, ve škole, na veřejnosti. To pokrytectví, neupřímnost byly všude, venku, za dveřmi domova a myslím si, že trvá v naší společnosti dodnes. Tehdy došlo k destrukci mezilidských vztahů a projevuje se to myslím stále.
Stále?
Stačí se podívat na počet rozvodů v naší zemi. Ale zpět k 80. létům. Někdo poslouchal Michala Davida, někdo Kroky Františka Janečka a někdo Pražskej výběr, Jasnou páku a později Visací zámek nebo Psí vojáky. Hudba pro mě představovala stmelující prvek pro lidi, kteří nechtěli fungovat v rámci toho systému. Viděli své rodiče či prarodiče a nechtěli dopadnout stejně. K tomu se váže moje povídka z půlky 80. let. A pak přišel rock-and-roll.
A píseň práce umíš, soudruhu? Jak vypadala pop-music před listopadem 1989 |
Poslední dobou se na revoluci vzpomíná častěji. Mluví se o tom, že lidé na Národní nebyli až takoví hrdinové – že se přidali, až když to všude v okolních zemích prasklo…
To si nemyslím. Já na Národní třídě sedmnáctého listopadu osmdesát devět byl. Toho dne dopoledne jsem zrovna šel na odvod v Podolí a byl jsem zhrozený z toho, že budu obcházet psychiatrické léčebny, abych nemusel na vojnu. Měl jsem v hlavě i možnost emigrace, protože v rámci rodiny už emigranti byli. V tom, v čem žili moji rodiče, jsem žít nechtěl.
A pak jste šel do průvodu?
Jasně. Chodil jsem na všechny demonstrace. Nebyl jsem v žádném Pionýru nebo Socialistickém svazu mládeže. Nepociťoval jsem, že by bylo rozhodnuto. Před 17. listopadem jsem byl společně s dalšími pěti tisíci lidmi na Palachově týdnu a policejní zákrok byl brutální. Demonstranty kopali do hlavy a posílali na ně psy. To je dodnes dost silný zážitek.
A pár měsíců poté byl od komunistů pokoj.
Nastala doba neuvěřitelných možností. Vše bylo jinak. Skvělé období. Neměl jsem razítko v občance, mohl jsem svobodně nakládat se životem. Šlo svobodně cestovat, dostali jsme se k úplně jiným informacím. Četl jsem knížky, které jsem nemohl zatím číst. K té svobodě přibyla i odpovědnost vůči sobě, nejbližším i společnosti. Přemýšlet o věcech v souvislostech.
KVÍZ: Zakazovaly se filmy i zpěvačky. Jak znáte sovětskou okupaci a normalizaci? |
Kromě povídek vaše sbírka obsahuje i básnicky laděné texty nebo řekněme volnou prózu. Co rozhoduje o formátu, který nakonec zvolíte?
Přijde to přirozeně. U některých vzpomínek volím povídkovou formu, jindy se mi vybaví spíš obraz, ke kterému sedne volnější styl. Výsledkem může být abstraktní obraz s nějakým vyzněním.
Píšete i ze snů? Některé texty tak totiž působí.
Ani ne. Já vlastně dlouhé roky nepsal. Když přišla pandemie covidu, musel jsem se od ní odpoutat. Chodili jsme se synem do Krčského lesa stavět týpí a dělat ohně. To bylo super, ale nestačilo to. Začal jsem lézt více po skalách a znovu psát. Napsal jsem tři texty a došlo mi, že to jde a mohu pokračovat. Příběhů, které jsem chtěl zaznamenat, bylo víc. Zároveň se mi vybavily dobové fotky Karla Cudlína, se kterým jsem pracoval v Lidových novinách a České tiskové agentuře. Zavolal jsem mu, sešli jsme se na kafia vybrali ty, které se k textům moc hodí. Byl jsem rád, že ho texty oslovily a domluvili jsme se na spolupráci.
Vzpomínáte na novinařinu?
Určitě mi to něco dalo. Lidovky byly v devadesátých letech brané jako disidentské noviny. Byl jsem mladý, bylo fajn učit se psát.
Na mediálním poli se ale pohybujete stále. Jak se podle vás proměnil svět médií, když ho srovnáte s devadesátými lety?
Těžko srovnávat. Měl jsem pocit, že tehdy Praha vystřelila sto kilometrů do vesmíru a následně spadla každý den zpět na zem a takhle to šlo pořád dokola do pěta-, šestadevadesátého. Vltava tekla proti proudu, Petřínská věž končila u Saturnu. Pracoval jsem hodně, v Praze žila klubová scéna, jezdili jsme po světě. Když nebyly peníze, po Evropě jsme stopovali. Byla to abnormální a úžasná doba. Opakovat nejde. V minulosti ale nelze žít. Jsem spokojený stále.
Ivan TesařSpisovatel a analytik Ivan Tesař (1972) je novinář, analytik, spisovatel, básník. V 90. letech psal do Lidových novin, ČTA, Reflexu, Mladého světa a Hospodářských novin. Pracoval i v agentuře ČTK a vydavatelství Axel Springer. Od roku 1996 je na volné noze. V letech 2011-2017 byl členem Rady Českého rozhlasu. V listopadu 2023 byl Senátem zvolen členem Rady České televize, v červnu pak místopředsedou rady. Dlouhodobě podporuje osobnosti a projekty v oblasti kultury, jako například vydavatelství Aula básníka Bohdana Chlíbce, malíře Miroslava Šislera, spisovatele Otu Karse. V nakladatelství podpořil básnickou sbírku Prázdné židle, kterou napsala čínská básnířka Liou Sia, vdova po čínském disidentovi a nositeli Nobelovy ceny za mír Liou Siao-po. Letos pak básnickou sbírku Kora tibetského aktivisty Tenzina Tsundueho. Roku 2003 spolu s Michalem Jankovcem financovali první desku pražské romské kapely Bengas „Dža“. |
... až na ten začátek s bolševikem. Kdybyste měl ze sbírky Na kusy něco vypíchnout, co by to bylo?
Velmi osobní je povídka Pan doktor Mann. O člověku, který žil svobodný život ve velmi nepřátelském systému a nenechal se nikdy zlomit. Ve sbírce vzpomínám i na místa, která dnes již neexistují, či na přátele, o které jsem v devadesátých letech přišel. Jedna z povídek je o kamarádovi, který měl v Západním Německu nastartovanou kariéru a předurčený úplně jiný způsob života. Tragicky zemřel. Dvacet let mi docházelo, že některé věci v životě nějak jednoduše jsou, aniž je můžete ovlivnit.
Proto se sbírka jmenuje Na kusy?
Celý život se skládá z jednotlivých etap, období, částí, kusů. Ale někde pod hladinou, třeba na první pohled neviditelně tvoří tyto kusy jednolitý celek – život. Moje kniha Na kusy je doplněna o fotografie Karla Cudlína, které skvěle doplňují moje texty. A tvoří celek mojí knížky. Doplňuje to vhodně i grafická úprava knihy.
Jsou v knize i pozitivní momenty? Třeba vzpomínky na ty, kteří emigrovali a po převratu se vrátili?
Určitě. Můj strejda emigroval přes dráty na konci čtyřicátých let, je to příběh se šťastným koncem. Při přípravě knížky mi pomáhali někteří kamarádi, které jsem neviděl i patnáct let. Bylo fajn vidět, že jsme po dlouhé době stále na stejné vlně.
Bude z vás teď spisovatel?
Jsem analytik. Dělám mediální analýzy, kvantitativní průzkumy z domácí i zahraniční politiky a ekonomiky. Jsem svobodný a vyhovuje mi to. Ale psát budu dál. Baví mě to a je to způsob seberealizace. Způsob mého pohledu na svět. Navíc vydavatelství Větrné mlýny se mnou chce spolupracovat dál. Toho si velmi vážím a beru to s úsměvem jako nepsaný závazek.
Kromě toho jste místopředsedou Rady České televize. Hádám, že budete za navýšení koncesionářských poplatků. Jaká je situace v ČT?
Je, jaká je. Když někdejší generální ředitel Petr Dvořák televizi před dvanácti lety přebíral, na účtech měla 3,6 miliardy korun. Dnes má rezervu 450 milionů, na provoz to reálně nestačí. Do toho započtěme inflaci, tlak na růst mezd. Vstupy jsou velké a nůžky mezi náklady a příjmy se rozevírají. Podle mě měl exředitel Dvořák dělat čtyři věci: jednat o poplatcích, rozpouštět rezervy, které vytvořil ještě generální ředitel Janeček, hledat úspory a hledat příjmy. Dvořák se omezil na rozpouštění rezerv. Stávající situaci lze řešit buď velice drastickými škrty, nebo navýšením poplatků. Věřím, že k navýšení poplatků dojde. Česká televize má v Česku nezastupitelnou roli. Nemyslím jen mediální, ale i společenskou. Sice může společnost v něčem rozdělovat, daleko více ji však stmeluje. O to by se měla také snažit.
„Vyjedené krámy.“ Nezvýší-li poplatek, hrozí zrušení tří kanálů, řekl ředitel ČT |
Neměl by se spíš osekat program ČT a počet stanic? Neoriginálně, kacířsky se zeptám, proč mám z televizního poplatku hradit sport nebo zábavu, když mě nezajímá?
Česká televize měla zprostředkovávat široké spektrum služeb pro veřejnost. Někdo je milovník ragby, někdo vědeckých pořadů a někdo StarDance. Bavme se o tom, co má být veřejná služba v jednadvacátém století. Zároveň si myslím, že ČT by měla na úkor provozu posilovat výrobu. Měla by testovat nové věci a spouštět nové projekty. Ne reprízovat.
Co progresivistický přístup, takzvaná woke kultura přehnané politické korektnosti? Zaznamenáváte takové tlaky ve veřejnoprávní televizi?
Nejsem to schopen posoudit. Osobně jsem vůči tlakům jakéhokoli ražení dost imunní.
