Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Jestli se dívám na Metodu Markovič? Pro pamětníky je to víceméně povinné,“ říká Ivan Smékal o nové sérii případů vyšetřovatele Jiřího Markoviče na Oneplay, která se věnuje spartakiádnímu vrahovi Jiřímu Strakovi. Sám oceňuje, že tvůrci skvěle zachytili dobovou atmosféru – oblečení, auta, všudypřítomný cigaretový kouř.
Zleva Adam Mišík, Václav Neužil, David Prachař, Marián Mitaš, Petr Lněnička a Přemysl Boublík v seriálu Metoda Markovič: Straka
Historickou nepřesnost vidí jen v zobrazení policejní struktury. V 80. letech totiž vedle sebe existovaly dva odlišné úřady: vyšetřování, kde pracovali lidé jako Markovič nebo sám Smékal a které vedlo spisy, a služba kriminální policie, jejíž příslušníci – předobraz postav, které hrají pánové Neužil a Mišík – dělali hlavně terénní práci. V seriálu jsou sloučeni na jednom pracovišti. „Ale myslím, že to vůbec nevadí, pro diváka je to jednodušší na pochopení,“ míní.
Dětská tvář vraha Straky byla výjimkou, ne ojedinělou
V roce 1985, kdy se brutální vraždy odehrávaly, sloužil Smékal ještě na jiném oddělení. „Byl jsem tenkrát na Praze 10 a zpočátku jsme to vnímali jako jeden z mnoha případů,“ vzpomíná. Atmosféru strachu mezi lidmi však zažíval zprostředkovaně: jeho tehdejší snoubenka bydlela v Hloubětíně, jen stovky metrů od jednoho z míst činu. „Říkala, jak se tam bojí chodit ven, že se povídá, že tam řádí nějaký sériový škrtič. Já jsem ji uklidňoval, ale ukázalo se, že měla větší pravdu ona.“ Vzpomíná, jak ji tehdy raději doprovázel na ubytovnu a sám se pak přes město vracel.
Trojnásobný vrah Jiří Straka při rekonstrukci
Identikit pachatele ukazoval téměř dětskou tvář, což bylo tehdy pro vyšetřovatele těžko uvěřitelné. „Aby patnácti nebo šestnáctiletý mladík spáchal tři vraždy s takovou motivací a nebyly tam předtím žádné signály, to bylo výjimečné,“ potvrzuje Smékal. Skeptičtí byli i znalci z psychiatrie a sexuologie. Přesto o rok později, když už Smékal přešel na oddělení vražd, řešil velmi podobný případ: Patnácti a půl letého sadistického devianta, který zavraždil jednu dívku a druhou napadl. „Mohla tady být další série, rok po Strakovi. Vůbec se o tom neví.“
Markovičova metoda – empatie, která se nedá naučit
Ve spojení se jménem Jiřího Markoviče se často skloňuje jeho výjimečná empatie a schopnost navázat s pachateli důvěrný vztah, díky kterému se mu „otevřeli“. Podle Smékala, který se s Markovičem znal 40 let a 16 let spolu pracovali, však nejde o žádnou metodu, kterou by si šlo osvojit.
„Je to prostě v tom člověku. Byl takový i mimo vyšetřování – komunikativní, bezprostřední. Tu lidskost vkládal i do práce.“ Zároveň upozorňuje, že tento přístup nešlo uplatňovat univerzálně. „Kdyby zažil devadesátá léta s nástupem organizovaného zločinu, s bývalými vojáky z Afghánistánu, Ruska, Jugoslávie, s drogami z Balkánu… Tam by takové postavení ve stylu ‚my jsme rovní‘ určitě nešlo.“
Zatímco 80. léta vnímá Smékal jako období s dobrou profesní i přátelskou komunikací na pracovišti, následující dekáda byla podle něj „kapitolou sama pro sebe“. Po sametové revoluci přišel enormní nárůst kriminality, který umocnila i lednová amnestie s propuštěním asi 20 tisíc vězňů. Policie nebyla na takový nápor připravena.
Zlatá devadesátá? Trojnásobek vražd i neznámé metody
„Začalo se střílet. Zatímco v roce 1988 jsme evidovali asi 13 vražd s použitím střelné zbraně, v roce 1990 to bylo 45 a v letech 1996–1997 už kolem 60. Ten nárůst byl až trojnásobný,“ popisuje Smékal. Kromě kvantity se změnila i kvalita zločinu. „Objevovaly se nám věci, na které jsme nebyli zvyklí.“ Restituce a privatizace přinesly výpalné, vraždy podnikatelů, „bílé koně“. Československo se stalo tranzitní i cílovou zemí pro drogy, objevily se prvky mezinárodního organizovaného zločinu.
Hostem pořadu Rozstřel je Ivan Smékal, bývalý šéf pražské kriminálky
Dokonalá vražda? Jen ta, o které nevíme
„Dokonalá vražda je podle mě taková, kde nikdo nepřijde na to, že to je vražda,“ říká Smékal na závěr. U každé vraždy podle jeho zkušeností zůstanou stopy – otázkou je, jestli je policie najde. Dodává, že pachatelé a jejich chyby se nemění: nechávají stopy na místě činu, manipulují s odcizenými věcmi, utrácejí peníze. Dnes k tomu přibyla ještě digitální stopa.
Jako případ zdánlivě „dokonalé“ vraždy, která byla přesto objasněna, vypráví příběh z 80. let. Inženýr chtěl zabít svou bývalou manželku, se kterou byl nucen bydlet. Věděl, že má ve zvyku vypít večer dvě až tři piva. Opatrně odkapsloval lahve, pomocí pipety odebral část piva a nahradil ho smrtelnou dávkou metylalkoholu, poté lahve znovu zalepil. Žena pila, oslepla a za strašných bolestí zemřela. Policie nejprve uvažovala o tom, že se otrávila neznámou lahví od kolegů z práce. Až důkladné šetření a zjištění, že si muž půjčoval odbornou chemickou literaturu, vedlo k jeho usvědčení. „Od počátku říkal: ‚Já jsem si myslel, že to bude dokonalá vražda, protože jsem se na to pečlivě připravoval.‘ Ale nepočítal s lidským faktorem důsledných kriminalistů.“
Jak podle Smékala funguje intuice u zkušeného vyšetřovatele? Proč říká, že policie „lhát nesmí, ale o některých skutečnostech nemusí uvádět pravdu“? A jak zásadně posunuly vyšetřování moderní technologie oproti éře psacích strojů? I na to odpovídal Ivan Smékal v Rozstřelu.
