O smrti jednoho ze zakladatelů Občanského fóra informoval na sociálních sítích ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský.
„Umřel Ivan Havel, člověk bytostně nezlý, vždy svůj a nápomocný druhým. Díky žes byl, Ivane,“ uvedl na Facebooku Žantovský, který po revoluci působil jako mluvčí prezidenta Václava Havla.
Ivan Miloš Havel se narodil 11. října 1938 v zámožné pražské rodině stavebního podnikatele Václava Miloše Havla, spolumajitele firmy, pod niž patřily například pražský palác Lucerna a Barrandovské terasy. Spolu se starším bratrem Václavem, pozdějším dramatikem, který se po pádu komunistického režimu stal prezidentem republiky, vyrůstali v prostředí ovlivněném duchem prvorepublikové inteligence, dětství trávili převážně na usedlosti Havlových na Tišnovsku.
Velký vliv na ně měl kromě matky, rozené Vavrečkové, i dědeček Hugo Vavrečka, bývalý diplomat, národohospodář a jeden z ředitelů Baťových závodů. Jeho otec vybudoval Barrandov, strýc byl filmovým podnikatelem a druhý dědeček Vácslav Havel postavil Lucernu.
Po komunistickém puči v únoru 1948 ale rodina přišla o většinu majetku a oba bratři jako „buržoazní synkové“ měli ztížený přístup ke vzdělání.
„Já jsem měl ve škole vždy jedničky, jenže na gymnázium mě pro můj třídní původ odmítli nebo nesměli vzít stejně jako bratra. Tak jsem vstoupil do učení na jemného mechanika. Matka se nevzdala a vybrečela mi možnost chodit současně na večerní gymnázium... Maturoval jsem na samé jedničky, ale na vysokou jsem zase nemohl,“ vzpomínal Ivan Havel.
Na univerzitu se později přesto dostal, a to na přímluvu jednoho z komunistických funkcionářů, který trval na tom, že talentovaní lidé by měli studovat.
V roce 1966 absolvoval obor automatizace na Elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze a díky politickému uvolnění se mu podařilo studovat ve Spojených státech, kde získal doktorát z teorie počítačů na Kalifornské univerzitě v Berkeley.
Vědeckou dráhu zahájil ještě před odjezdem do USA ve Výzkumném ústavu silnoproudé elektrotechniky. Počátkem normalizace musel odejít, ne ovšem kvůli původu, ale kvůli bratrově politické činnosti. Podařilo se mu získat místo v Čs. akademii věd, kde vydržel až do roku 1979. Po Chartě 77, v níž se na bratrovu žádost neangažoval („v rodině stačí jeden“, řekl mu Václav), byl obviněn z podvracení republiky.
Konec komunistického režimu
V ČSAV už poté Ivan Havel pracovat nesměl a po různých peripetiích se uchytil v podniku Svazu invalidů Meta jako programátor pro ČKD Polovodiče. V roce 1989 byl aktivním spoluzakladatelem Občanského fóra, ale do politiky poté vstoupit odmítl.
„A samozřejmá radost byl listopad 1989, to byla kolektivní euforie, ve které člověk plaval stejně jako všichni ostatní,“ vzpomínal na konec komunistického režimu v Československu, který mu umožnil návrat k původnímu povolání. Začal se plně věnovat své vědecké kariéře a pedagogické činnosti, především na Univerzitě Karlově.
Dokument o bratrovi exprezidenta ukázal i trapné chvíle na Havlově |
V roce 1990 spoluzaložil Centrum pro teoretická studia (CTS), jehož byl až do roku 2008 ředitelem. CTS je společným transdisciplinárním pracovištěm Univerzity Karlovy a Akademie věd a jeho cílem je provozovat špičkový teoretický výzkum v různých disciplínách exaktních, přírodních i humanitních věd a hledat nové formy interakce mezi zavedenými disciplínami.
Kromě toho se Havel stal docentem na Univerzitě Karlově v Praze, populární byly jeho přednášky na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Ivan Havel také hojně publikoval, byl autorem řady odborných i populárních knih. První z nich mu vyšla (vlastně omylem a proti vůli režimu) už na přelomu 70. a 80. let, kdy už se ocitl na indexu.
„Podařilo se, že díky zdržení v tiskárně vyšla v roce 1980 moje kniha Robotika, aniž si toho úřady zprvu všimly. Pak z toho byl obrovský poprask, mimo jiné i proto, že jsem v předmluvě poděkoval lidem, kteří vystupovali proti režimu,“ řekl v jednom z rozhovorů.
Po pádu komunistického režimu mu vyšly například dva soubory esejů Otevřené oči a zvednuté obočí (1998) a Zvednuté obočí a zjitřená mysl (2005), filozofické dialogy se Zdeňkem Neubauerem Sidonia a Sakateky Čtrnáctero vykročení (2004), spolu s Michalem Ajvazem vydal knížku dialogů Snování. Rok dopisů o snech (2008). Již v roce 1957 napsal prozaickou juvenilii Arsemid, která se ale prvního knižního vydání dočkala až v v roce 1997.
Ivan M. Havel byl dvakrát ženatý. S první manželkou Květou měl syny Prokopa a Vojtěcha. V roce 1988 se podruhé oženil s Dagmar Ilkovičovou, dcerou předního slovenského fyzika Dionýze Ilkoviče. Ta je známá především jako správkyně rodinného majetku, který její choť restituoval a který na ni převedl.
