Tak mohutné vojenské přípravy Evropa nezažila od druhé světové války. Na srpnovou invazi pěti armád států Varšavské smlouvy v roce 1968 sovětská generalita vyčlenila na 600 tisíc vojáků.
Plány vznikaly výhradně na stolech sovětského velení, čtyři menší účastníci Operace Dunaj pouze převzali a posléze splnili přidělené úkoly. Československá vláda se o vpádu „spřátelených“ armád Varšavské smlouvy 20. srpna 1968 dozvěděla jen chvíli před tím, než se hlavní invazní síly začaly hrnout přes hranice. A ministr obrany doslova jen o minuty dřív, než první tanky prorazily hraniční závoru u Vejprt.
První vojenská vozidla označená „invazním“ bílým pruhem pronikla na československé území už o více než hodinu dřív, než začala první hlavní vlna. Stalo se tak krátce před tři čtvrtě na deset večer v již zmiňovaných Vejprtech na Chomutovsku. Hraniční závoru tam prorazily dva tanky a dva obrněné transportéry, které pak zmizely ve vnitrozemí. Dozorčí zdejšího 56. silničního stavebního praporu o incidentu informoval vejprtovské Pohraniční oddělení VB a to pak krátce po 22. hodině nadřízené 5. silniční brigádu v Liberci.
Nutno podotknout, že už okolo deváté hodiny večer na pražskou Ruzyň dosedlo první invazní sovětské letadlo, byť bylo kryto civilní imatrikulací a nešlo tedy o na první pohled tak jednoznačně útočný akt jako ve Vejprtech.
Vůbec prvním představitelem československé vlády, který se o invazi dozvěděl, byl ministr obrany Martin Dzúr. Za jakých okolností se tak stalo, jak reagovala vláda a prezident Svoboda a také, jak se alespoň někteří důstojníci a vojáci snažili okupantům v prvních minutách invaze komplikovat situaci? Dozvíte se v této epizodě cyklu Osudové hodiny.
Devět z deseti okupantů byli Sověti
Intervenční síly
|
Nejpočetnější invazní armádní skupinu tvořily sovětské a polské jednotky rozmístěné v jižním Polsku. Československou hranici tam mělo už v prvních hodinách okupace překročit přes 70 tisíc vojáků s asi 1800 tanky. Druhá invazní skupina byla dislokovaná na jihu NDR a tvořilo jí 35 tisíc sovětských vojáků a 1300 tanků. Jejich cílem byla Praha. A konečně třetí skupina – sovětsko-maďarská, ta směřovala z Maďarska. Disponovala 40 tisíci muži a 1500 tanky.
Ačkoliv šlo o mohutné síly, pořád to byl pouze první invazní sled. Za nimi následovala další vojska, včetně sovětských sil soustředěných na západní Ukrajině a na Podkarpatské Rusi. „Sovětské divize se na invazním seskupení podílely z více než 90 procent, zatímco polské a maďarské jednotky je pouze doplňovaly,“ vysvětluje badatel a spisovatel František Emmert, který se srpnové invazi roku 1968 podrobně věnoval ve své knize Rok 1968 v Československu.
„Dobře vyzbrojené a vycvičené divize východoněmecké armády měly operaci zajišťovat převážně jen z týlu. Pouze několik malých formací později dostalo rozkaz překročit hranice ve druhém sledu a v Praze nenápadně splynout se Sověty. Také účast bulharské měla být jen symbolická,“ dodává František Emmert.
Rozpačitá reakce prezidenta Svobody
Právě zmiňovaná účast východoněmeckých vojsk patřila k z pohledu prezidenta Ludvíka Svobody k nejspornějším faktorům invaze.
Hlavní cíleHlavní cíle prvních hodin Operace Dunaj byly obsazení Ruzyně a dalších letišť, generálního štábu a dalších velitelství, vládní a stranických budov, klíčových křižovatek a mostů, zajištění městských center, kasáren a vojenských objektů. |
„Nejsem si jistý, jestli byla nutná účast německých jednotek. Myslím, že naši lidé to nepochopí správně. Všichni si pamatují okupaci Československa,“ opatrně řekl Ludvík Svoboda podplukovníkovi GRU Piotru Kambulovi, který za prezidentem dorazil okolo půlnoci s informací o začátku obsazování jako doprovod sovětského velvyslance Stěpana Červoněnka. „Ale tohle jsou jiní Němci,“ blahosklonně reagoval Kambulov, s nímž se Svoboda znal ještě z dob druhé světové války.
„Svobodova reakce na oznámení okupace byla rozpačitá. Řekl sice, že ji nevítá, ale současně přislíbil, že československá armáda v žádném případě nebude klást odpor,“ přibližuje František Emmert. Dodnes podle něj není úplně zřejmé, jaká byla Svobodova osobní motivace v tomto jeho velmi opatrném postoji.
„Je otázkou, jestli to byl opravdu projev jistého sentimentu starého vojenského kamarádství, kdy zkrátka nechtěl jít proti svým spolubojovníkům z druhé světové války, anebo zda to pramenilo z obavy, co by se stalo, kdyby se invazním vojskům nevyhovělo a kladl by se nějaký odpor. Velmi dobře znal sovětské metody,“ dodává.
