Kateřino, držím v ruce vaši knihu, která sotva vylezla z tiskárny. Zasahovala jste nějak do jejího vizuálu?
Ano. Řešili jsme, kde bude na obalu knihy umístěný název, aby nepůsobila jako běžecký časopis. Od začátku jsem věděla, jak se bude jmenovat, a měla jsem jasný i podtitul. Bylo to pro mě důležité, protože kniha není jen o běhání. Obal zkrátka není obsah, ať už u knihy, nebo u člověka.
Podtitul vaší knihy zní: „Tam, kde mozek končí, začíná ultramaraton srdce.“ Co pro vás tato věta znamená?
Ve sportu je to naprosto konkrétní. Když běžíte ultramaraton, po určité době už vám to prostě nemyslí – po dvanácti hodinách běhu už hlava není schopná fungovat. Dobíháte srdcem, s hlubším přesahem, strašně chcete, nohy bolí, mozek příliš nefunguje.
Ing. Kateřina Kašparová, Ph.D.
|
A v osobním životě?
V osobním životě to vnímám podobně. Můžete si plánovat, co chcete, ale nakonec rozhodují nečekané události, a často stojíte před volbou mozek versus srdce. Hledáte kompromisy. Mozek predikuje budoucnost na základě minulosti – a v tom se často plete. Nic není stejné. Ani situace, ani závod.
Přitom se říká, že dlouhé běhy „jsou o hlavě“.
V ultramaratonu samozřejmě hraje hlava roli. Ona hraje roli všude. Ale základ je kvalitní tréninková příprava a s ní hluboký a jasný vnitřní motiv. A pak už je to o spoustě proměnných, které se během závodu objeví. Když to všechno zvládnete, jste v cíli.
Samotný název knihy je Neutečeš. Utíkala jste někdy před něčím?
Utíkání je podle mě něco, co v sobě neseme od pradávna. Máme to archetypálně zakódované, je to přirozená reakce na bolest, strach nebo nepohodlí. A já nejsem výjimka. Mnohokrát jsem utíkala – do ultramaratonů, do kláštera. Tam jsem pochopila, že člověk před sebou opravdu neuteče. Můžete něco upozadit, odložit, popřít, ale stejně vás to dožene. Název knihy je proto mnohoznačný. Neutečete před problémy, před sebou samými, ani před smrtí.
Ještě jedna citace z vaší knihy. „Jako židle stojí na čtyřech nohách, i náš život stojí na čtyřech pilířích. Zdraví, práce, soukromý život, volný čas.“ Řekněte mi, jak zvládáte vybalancovat tuto židli vy?
Můj život může zvenčí působit chaoticky, ale mám ho v rovnováze a promyšlený do hloubky. Mám zázemí, domov, matematiku, kterou miluji, běh, skvělé přátele i péči – nejen o rodiče, ale i o sebe. Patří tam jóga, meditace, malování, kontakt s lidmi a práce na zahradě. Hrabat se v hlíně, sázet rajčata a květiny, to byla moje jarní terapie. Jen běhat by mi bylo málo. Potřebuji v životě víc obrazů, víc činností.
Jistě, mít v životě jen jednu věc je riziko. Když selže, člověk se nemá čeho chytit.
Ano. Když na něčem příliš lpíte, často to právě tím lpěním odháníte. Jakmile lpění uvolníte, věci se často začnou dařit. Je to o důvěře v život, že to s námi myslí dobře. Pokud máte jen jednu věc a ta se nepovede, může se vám zhroutit celý svět, protože ten svět byl právě ona jediná věc. Ale to je iluze, kterou nám život dříve či později ukáže.
Založily Vltava Run. Závod jsme vykřesaly z ničeho, nespíme čtyři dny v kuse, říkají |
V knize hodně zmiňujete, že jste byla celý život jiná. Jak se to projevovalo?
Nikdy jsem nikam úplně nezapadala. Byla jsem hyperaktivní, extrémně vnímavá, hodně bystrá a neposedná. V osmi letech jsem zjistila, že umím číst pozpátku. Věci jsem vnímala rychleji a intenzivněji než ostatní. Později jsem zjistila, že to souvisí s vysokou inteligencí, říká se tomu gifted people. Tito lidé mívají obrovskou citlivost, představivost, smysl pro spravedlnost, perfekcionismus a idealismus.
Nezapadám ani v běhání, jdu si svou cestou, od ultra k dráze. Životní volby dělám promyšleně, podle svého způsobu uvažování, který vidí daleko dopředu, ale obrovskou roli v tom hraje i srdce. Třeba když jsem si ve 26 letech sama stavěla dům. Nebo když jsem se ve 35 letech rozhodla studovat matfyz. Pro někoho iracionální krok, ale pro mě naplnění dětského snu.
Ani dnes nezapadáte?
Ne. A už se o to ani nesnažím. Můj trenér si ze mě dělá legraci, že ležím „napravo od gaussovky“. Nejde o nadřazenost, ale o jiné vnímání světa. Lidé s rozdílem více než 30 bodů IQ si prý nemohou rozumět, protože svět vnímají odlišně. Ale mohou se respektovat.
Bezpodmínečná láska
V knize otevřeně píšete o mamince a její nemoci. Jaké to pro vás bylo období?
Bylo to těžké, ale zároveň velmi naučné a obohacující – pro obě dvě. Musela jsem se jako idealista se sklonem k perfekcionismu naučit, že někdy pečujete, ale výsledek není lepší, jen stabilní, často spíš horší. Maminka trpí přes deset let vaskulární demencí. Chtěla jsem, aby mohla být doma co nejdéle – na zahradě, se zvířaty. Péče o blízké vás naučí trpělivosti a tomu, že dokonalost není podmínkou lásky. To je ta často omílaná bezpodmínečná láska. Díky za ni.
Zmínila jste i svého bratra, který zemřel velmi mladý. Jak vás to ovlivnilo?
Byla to nečekaná rána. Měli jsme k sobě blízko, byli jsme přátelé, ne jen bratr a sestra. Když nám to přišli říct, čas se zastavil na dlouho. Jsou věci, které musíte přijmout, abyste mohli žít dál. Čas neléčí, jen bolest mírní.
Rozhodovala jste se při psaní, co zveřejnit a co si nechat pro sebe?
Ano, samozřejmě. Vše v knize vychází z mého pohledu, ale psala jsem ji s respektem k druhým, hlavně k rodičům.
Ve vodě cvičil Jágr i Serena. Je to jeden z nejzdravějších pohybů, říká instruktorka |
Kateřino, vaše běžecká dráha je opačná než u většiny. Od ultramaratonů ke kratším tratím. Jak se to stane?
Od mala mě lákaly delší vzdálenosti, bavily mě. Ale jsem neposedná a mám ráda změny. Chtěla jsem se zlepšovat, posouvat. Zaběhla jsem pod Jirkou Dostálem maraton za 2:44, a abych se zlepšila, musela jsem zrychlit na desítku. To se povedlo a chtěla jsem ještě víc, tedy zkusit dráhu. Přešla jsem pod USK Praha a letos běhala i 5 000 m. Kratší běhy jsou pro mě nová výzva. Vyžadují techniku, rychlost a perfektní fyzičku.
Které závody pro vás byly největšími milníky?
Určitě Spartathlon – 246 kilometrů z Athén do Sparty. Byl to splněný sen, získala jsem stříbro v čase 27 hodin 46 minut. Pak maraton za 2:44, kde všechno klaplo, a letos desítka pod 36 minut. Ale důležité jsou i závody, ze kterých mám „nečíselné“ zážitky. Třeba Čína, kde jsme s kamarádkou sháněly klobouky a kradly si v klášteře mašle. Každý závod je jedinečný a záleží i na lidech, kteří s vámi ten příběh píší.
Vysoký věk má smysl jen ve zdraví. V cizině jsem začala od nuly, říká fitness manažerka |
Když jste začínala, ultramaratony nebyly „in“. Dnes jsou obrovským trendem. Čím si to vysvětlujete?
Tehdy jich opravdu moc nebylo. Já jsem výkonová, potřebuji, aby za výsledkem stála práce a dřina. Ale ať si každý sportuje po svém. Dnes žijeme pohodlně, a tak lidé hledají výzvy a adrenalin. Chtějí si něco dokázat nebo třeba jen utéct od reality.
Matematický sen
Vidíte nějakou paralelu mezi matematikou a během?
Rozhodně. Živím se hlavou, takže běh je krásná protiváha. I když někdy počítám i v lese. Obě věci mě nabíjejí, matematika i běh jsou pro mě láska. A oboje spojuje disciplína. Nic nespadne z nebe, musíte vložit energii a úsilí. Jako na matfyzu. Roztrhala jsem spoustu papírů, ale nakonec se to kosoúhlé promítání povedlo. V běhu je to stejné – trénink, disciplína, tělo i hlava.
Často se mluví o tom, že umělá inteligence nahradí lidskou práci. Jak to vidíte vy, jako lektorka AI?
Myslím, že člověka, který svou práci dělá opravdu dobře, nenahradí. Může mu ale pomoci. Je to nástroj. Když ho používáme správně, může nám ušetřit spoustu času. A jak s ním naložíme, je na každém z nás. Proč si život nezjednodušit, když to jde?
Šla jsem běhat a manžel zmizel. Pravý adrenalin jsem zažila jednou, říká kaskadérka |
Nespasí nás ale sama o sobě, že?
Přesně tak. AI není nástroj pro lenost. Musíte se umět správně zeptat a vědět, co chcete. A to jde jen tehdy, když danému oboru opravdu rozumíte. AI stojí na matematice, v kurzech se učí lineární algebra, vektory, pravděpodobnost. Je to krásná ukázka toho, jak je matematika použitelná v současném světě. Když se dětem ukáže, že vektor nebo úsečka nejsou jen teorie, ale základ pro AI, začne je to bavit.
Jaké jsou teď vaše sny?
Tvořím si nový sen, a to Math Academy, tedy matematickou akademii. Vzdělávací web s videi pro děti a školy, kde je učivo vysvětlené jasně, lidsky, ale didakticky správně a logicky propojené. Mým snem, přiznávám, že idealistickým, je, aby většina dětí pochopila matematiku. Aby je neomezovala při volbě dalších škol. Neříkám „naučila se“, protože naučit se matematiku je těžké. Ale pochopit ji? To je snadné.
