Markéto, proč zrovna neziskový sektor?
Já jsem původně z korporátního prostředí, pracovala jsem na centrále jedné banky. Pak se mi narodila dcera a já brzy pocítila potřebu dělat něco víc než jen vařit a uklízet. Nastoupila jsem zpátky do práce, ale když jsem si dala na misky vah čas s dcerou a hromadu času, který jsem věnovala práci, už mi to nedávalo smysl. Shodou okolností mě tehdy spolužačka z vysoké školy přivedla k tématu textilu a jeho problematiky. A to byl asi zlomový moment.
Bavíme se tedy o době zhruba před deseti lety?
Přibližně ano. Nejdřív jsem založila svůj vlastní projekt a pak jsem se potkala s Momentem. Stala jsem se jeho součástí a asi po půl roce, co jsem tam fungovala, jsem otěhotněla. Když už jsem měla velké břicho, přišla nabídka, jestli to celé nechci vést. Byla to obrovská výzva, ale já jsem ji přijala.
Markéta Soukupová
|
Nebylo to těžké?
Vůbec ne. Protože mi to dávalo smysl.
Ovlivnilo vaše rozhodnutí a hodnoty, které chcete předávat, i to, že jste se stala mámou?
Rozhodně. Člověk si ale samozřejmě neřekne: „Teď budu inspirací pro svoje děti.“ Ty svoje tím naopak občas štvu. Moje desetiletá dcera například není nadšená, když jí vysvětluju, že nepůjdeme do obchodního řetězce koupit levné oblečení. To pro ni není žádná inspirace, spíš jí to vadí. Ale věřím, že jednou z toho bude čerpat a pochopí, proč to dělám.
Darování věcí, které nepotřebujeme, u nás stále není úplně běžné. Co děláte proto, aby se to změnilo?
U nás to nikdy nebylo součástí kultury. V Anglii mají desítky tisíc charity shops a lidé tam považují za naprosto samozřejmé, že když doma něco přebývá, darují to. Mají to v genech, vychází to z jejich dlouhé historie. U nás je to jiné. Ale právě v době obrovského konzumu a hojnosti, v jaké žijeme, je ideální chvíle, abychom se to učili. Všichni máme doma plné skříně. Uvádí se, že průměrně nosíme jen 30 procent toho, co nám ve skříni leží. To je hrozivé číslo.
A to, co nosíme, ani pořádně „nevynosíme“...
Přesně tak. Další statistika říká, že kousek oblečení, který si koupíme, si na sebe vezmeme v průměru sedmkrát a pak ho odložíme. To je děsivé. A právě v tom vidím prostor, kde Moment dává velký smysl. Chceme otevírat obchody, být dostupnější a viditelnější, aby se lidé mohli zapojit. A pokud někdo nechce darovat do obchodu, ať daruje sestře, kamarádce, prostě někomu, kdo to ještě využije. Oblečení se tak dostane do oběhu. Protože když nám tři roky leží ve skříni, nebude ho pak chtít nikdo. A stane se z něj odpad.
A právě proto jste založili nadaci?
Ano. Chtěli jsme stabilnější platformu, která ponese důvěryhodnost a zároveň bude ekonomicky stabilní pro dlouhodobý růst. Proto také otevíráme další obchody, aby se zapojilo co nejvíc lidí.
Danajský dar. Neprodejné kousky stojí miliony
Jak konkrétně funguje koncept vašich obchodů?
Lidé z českých domácností nám darují věci – oblečení, kabelky, boty, knihy, hračky, deskové hry, keramiku. Podmínkou je, aby byly vyprané, bez děr a fleků. My je prodáme a 100 procent výtěžku z prodeje darujeme českým neziskovým organizacím. V tuto chvíli jich podporujeme devět. Výtěžek mezi ně dělíme rovným dílem.
Podle čeho vybíráte neziskovky, kterým pomůžete?
Hledáme neziskové organizace, které jsou menší, aby naše finanční podpora měla reálný dopad. Zároveň je pro nás důležité, aby měly silného lídra, silné vedení a jasnou myšlenku. Ono se to nemusí zdát, ale práce v nezisku je obrovsky náročná. Když si uvědomíte, že průměrná cena jednoho kusu oblečení pro dospělé byla loni 150 korun, a přitom musíme z těchto peněz zaplatit mzdy, nájmy a vše ostatní, je to velký kus práce. Proto potřebujeme, aby naši partneři byli lidé, kteří mají vizi a energii. Dále vždy hledáme projekty, které jsou lokální. Je důležité, aby lidé, kteří nosí dary nebo u nás nakupují, viděli, kam jejich podpora míří.
Udržitelnost není jen o materiálech. Buďme umírnění, říká zakladatelka butiku |
Je to i otázka důvěry?
Určitě. Vnímáme, že mnoho lidí vůbec netuší, jak neziskový sektor funguje, a nesou si vůči němu určitou nedůvěru. A bohužel i naši bývalí politici k tomu přispěli. Je to škoda, protože neziskové organizace odvádějí ohromnou práci a bez nich by sociální podpora v Česku absolutně nefungovala.
Zmínila jste, že dary musí být v dobrém stavu. Co se ale stane s věcmi, které nejsou kvalitní nebo použitelné? Kolik vás to stojí?
V loňském roce nás nakládání s neprodejnými dary stálo tři miliony korun. Museli jsme zlikvidovat skoro 50 procent toho, co lidé darovali. Proto je to tak nákladné. Levně se textil odváží do Afriky nebo Asie. Jenže to znamená, že se naloží do kontejnerů, přepraví lodí přes oceán a tam se hodí na obří skládku. My jsme se rozhodli jít jinou cestou. Likvidujeme věci tady, v Česku, kde existuje odpovědné odpadové hospodářství. Je to drahé, ale v souladu s našimi hodnotami.
Co všechno děláte proto, aby byla organizace udržitelná finančně, bez dotací?
Je to velký boj. Když jsem do Momentu nastoupila, stál za ním podnikatel Ríša, který do projektu hodně investoval ze svých vlastních prostředků. Díky tomu mohl Moment fungovat. Jedním z mých cílů ale bylo, aby byl ekonomicky stabilní sám o sobě, bez závislosti na dotacích. A musím zaklepat – daří se nám to. Samozřejmě to má i svá úskalí, například naši zaměstnanci nemají takové mzdy, jaké bych jim přála.
Abychom minimalizovali výdaje, vydali jsme se cestou tzv. tyrkysové organizace. To znamená, že jsme kompletně rozpustili management. V kanceláři jsme dnes jen tři. Ale překvapivě se ukázalo, že to funguje skvěle.
Oblečení i půjčujeme, musí být spojené s hodnotou, říká zakladatelka módní značky |
Nedávno jste otevřeli novou prodejnu ve velkém pražském obchodním centru. Jaké výzvy to přineslo?
Je to pro nás velký krok. V Ostravě už působíme ve dvou největších obchodních centrech, ale v Praze nás pod svá křídla obchodní centrum přijalo poprvé. Jednání nebyla snadná. Bylo potřeba najít rovnováhu mezi tím, co jsme jako nezisková organizace schopni uhradit, a tím, na co jsou obchodní centra běžně zvyklá.
Pro mě osobně je to ale velká pochvala naší práce. Je vidět, že to děláme dobře. Často se mě někdo ptá, jestli k sobě patří charita a obchodní centrum. A já si myslím, že ano. Pokud chceme tohle téma přiblížit široké veřejnosti, musíme být právě tam, kde se lidé pohybují. A obchodní centrum je přesně ten prostor, kde máme být vidět.
Jakou radu byste dala lidem, kteří zatím nejsou v udržitelném nakupování úplně zběhlí, ale chtěli by začít?
My teď hodně razíme doporučení Berlínského institutu, které vychází z konkrétních dat. Pokud chceme nakupovat zodpovědně a nepřispívat k růstu uhlíkové stopy spojené s oblékáním, platí dvě jednoduchá pravidla – pravidlo pěti a pravidlo třiceti. To znamená, že bychom si měli za rok koupit maximálně pět nových kusů oblečení. Nepočítá se do toho spodní prádlo a ponožky, ale například nové tričko nebo šaty už ano. A zároveň bychom každý nový kousek měli obléct alespoň třicetkrát.
To zní docela přísně.
Ano, pro mnohé je to šok. Ukazuje to ale, jak moc si často realitu nepřipouštíme a schováváme se před ní. Já sama nerada lidi děsím, ale někdy je důležité ukázat tvrdá data i fotografie. U oblékání je to hodně názorné. Když si dáte například výzvu „bez plastů“, je to téměř nemožné, protože plast je všude, i v obalech potravin. Ale u módy máme možnost ovlivnit hodně – existuje spousta second handů a darování je úplně jednoduchá cesta, jak věci poslat dál.
Takže oblečení je oblast, kde má smysl začít?
Přesně tak. Oblečení je dnes dostupné, možností je spousta a darování doslova vybízí – vždyť každý z nás má doma něco, co nenosí. A to je věc, kterou může okamžitě udělat úplně každý.
