Vyprávěli vám vaši prarodiče?
Ano. Jejich příběhy jsem doslova hltala. Později jsem je chtěla uchovat, aby se neztratily. Velkou roli v tom sehrála i rodinná zkušenost. Můj dědeček, bývalý redaktor, sepsal své paměti, doplnil je s pomocí tety a sestřenice fotografiemi a věnoval celé rodině. Tehdy jsem si řekla: „Kéž by takovou knihu mohl vytvořit každý prarodič.“
A tak vznikl nápad na Babičko, vyprávěj a Dědečku, vyprávěj. Knihy s návodnými otázkami, které jednoduchým způsobem umožňují každému prarodiči zapsat své vzpomínky, i když zrovna není novinář, jako byl můj dědeček.
Za tímto projektem ale stojíte jako vystudovaná farmaceutka. Od medicíny k psaní knih a podnikání je to docela velký skok, ne?
Mohlo by se zdát, že se jedná o velkou změnu. Ale já jsem se studiem, i když náročným, přiblížila své profesi, která se mi jako dítěti líbila. Pracovat ve voňavé lékárně a radit lidem, jak si mohou odpomoci od svých nemocí. Tušila jsem, že je důležité si s pacienty povídat a dát jim všechny informace, které by jim mohly být užitečné. Senioři chodívají do lékáren často, a tak se nám stávalo, že, pokud nebyla fronta, povídala nám nějaká babička o svém životě, radostech i trápení. A někdy nám přinesla třeba i fotku zahrádky.
Monika Kopřivová
|
Takže počáteční nejistoty, když jste se pouštěla do zcela nové oblasti, u vás nebyly?
Projekt Babičkářství vznikl po rodičovské dovolené. Nemusela jsem tak náhle měnit profesi, ale postupně jsem s rodinnými úsporami rozjížděla něco, čemu jsem věřila. Doufala jsem, že se knížky budou lidem líbit a že se investice do jejich vzniku vrátí. Největší motivací pro mě bylo nadšení vrstevníků. Všichni chtěli vědět více o svých prarodičích a toužili uchovat jejich vzpomínky. Ale samozřejmě jsem na začátku o knížkách a jejich vydávání mnoho nevěděla a vše jsem se musela postupně naučit. Určitě by se mi to nepodařilo, kdybych neměla podporu rodiny a štěstí na skvělé lidi, kteří mi tenkrát i dnes pomáhají.
Váš první titul se stal bestsellerem nejen u nás, ale i v zahraničí. Čím si vysvětlujete tak silný ohlas u lidí?
První knížky, tedy Babičko vyprávěj a Dědečku vyprávěj, v sobě mají hlubokou emoci a odkaz. Lidé přirozeně touží znát své kořeny a dozvědět se více o tom, odkud pocházejí, jací byli jejich předkové. A tyto knížky tomu mohou pomoci. Čas je proti nám a pokud se na některé věci nezeptáte včas, odpověď se už třeba nikdy nedozvíte. Proto je babičkám a dědečkům lidé dávají jako dárek. Přejí si, aby rodinná historie zůstala uchovaná.
A co na to babičky a dědečkové říkají?
Většinou rádi vzpomínají na své dětství a mládí a dělá jim radost, že mohou své zážitky a zkušenosti předávat dál. Navíc je pro ně sepisování knihy vítaná zábava a aktivita, která je často motivuje k oživení starých kontaktů a vzpomínání. A když se jim knihu podaří sepsat, jsou na ní právem hrdí. Dnes navíc mohou vyplnit knihu jak v papírové podobě, tak i elektronicky.
V pokoji koně a k jídlu taveňák s houskou? Se vztahem bude stáří lepší, říká expertka |
Váš projekt Babičkářství popisujete jako „hračkářství pro prarodiče“. Jak vás to napadlo?
Společně s knížkami jsem hledala i místo, kde bych mohla knihy lidem ukázat. A tak vznikla nápad na Babičkářství – portál, kde máme hezké a smysluplné dárky pro prarodiče. Kromě knížek by se babičkám a dědečkům mohly hodit i jiné dárky, různé zdravotní pomůcky a vychytávky, dárkové balíčky, personifikované dárky a hry.
Řadu z nich sami tvoříme. Vydali jsme například titul Mozek v kondici. Jedná se o knihu, která pomáhá prarodičům pečovat o jejich bystrou mysl a zlepšit paměť. Další novinkou je kniha Šťastný důchod. Psychologové se totiž shodují, že odchod do důchodu patří mezi jedny z největších životních změn. A právě tato kniha propojuje nejnovější poznatky s praktickými návody, testy a tipy.
Zmínila jste, že v loňském roce jste spustili elektronickou podobu vzpomínkové knihy. Jak na ni reagují právě senioři?
Projekt eVyprávěj vznikl právě na základě dotazů babiček a dědečků, kteří si přáli mít možnost vyplnit knihu na počítači. Vývoji jsme věnovali řadu měsíců a energie. Struktura knihy je stejná, jako u tištěných. Prarodiče odpovídají na předpřipravené otázky, které je vedou k tomu, aby zaznamenali svůj příběh.
Nezapisují je ovšem do knihy, nýbrž do jednoduché aplikace ze svého počítače bez nutnosti cokoliv instalovat. Vše je přizpůsobené právě seniorům. Máme tam i funkcionalitu, která umožňuje odpovědi diktovat. A co je nejlepší, když knihu na svém počítači dopíšou, mohou si nechat vytisknout kolik kopií chtějí. Takže pokud má babička například 5 vnoučat, může každému darovat jeho vlastní knihu.
Vlídná trpělivost
Vaše knihy posilují rodinné vztahy a motivují k vyprávění či rozvoji. Podle čeho ale vybíráte, jaké projekty realizovat?
Se vznikem Babičkářství jsme se vrhli na hledání zajímavých a originálních dárků pro prarodiče. Některé jsou, jak říkáte, zaměřené na vzájemnou interakci, vyprávění ať už pomocí knížky, nebo společenských her, jiné jsou zase šité přímo na míru starší generaci. Obecně ale platí, že každý rok se snažíme přinést něco dalšího a zajímavého.
Jakou roli v tom hraje vaše vlastní rodina a tři děti? Jsou pro vás inspirací?
Moje rodina je velmi pospolitá. Ano, je to moje velká inspirace, často i pomoc. Většina mých příbuzných a i vlastní děti naše myšlenky testují, zkouší, a i díky nim mnohdy vytvořené návrhy mnohokrát předěláváme. Aktivně se s manželem podílíme na organizaci různých setkání, víkendů či dovolených pro širokou rodinu, kde se můžeme pobavit, projít, zazpívat a užít se. Když přijde nějaká stinná chvíle do života někoho, rodina drží při sobě a je cítit silná podpora.
Co jste se od seniorů, se kterými pracujete nepřímo skrze knihy, sama naučila?
Naučila jsem se, že každý člověk má svůj jedinečný příběh. Často si prarodiče ani neuvědomují, jak cenný a zajímavý může být právě ten jejich pro mladší generaci. Pokud se o něj podělí jen při náhodné návštěvě, nemusí být vždy ta správná chvíle. Proto vznikly a vymýšlíme knihy a hry, které mohou pomoci tyto příběhy uchovat.
Ze svých dlouholetých setkávání se seniory vnímám, jak velkou roli v komunikaci hraje vlídná trpělivost – ta je oboustranně důležitá. Uvědomila jsem si také, že mladá generace by měla být rodiči vedena k úctě vůči starším, protože právě tím si rodiče vytváří základ pro respekt, který budou jednou přát i svému vlastnímu stáří.
Od devatenácti řídí marketing knihkupectví. Lidi učí na dárky z druhé ruky |
Jaké to je vést rodinné nakladatelství v prostředí, kde dominují velcí hráči?
Já vlastně nevím, co znamená být velkým či malým hráčem. Možná se tak vnímá počet titulů, které může nakladatelství přinést během roku. My si ale důkladně vybíráme každý titul a věnujeme mu velkou péči, ať už při jeho přípravě nebo pak při komunikaci. Naší snahou je opravdu vybrat knihy, které bychom i my sami dali jako pěkný dárek pro naše vlastní blízké.
Co byste poradila ženám, které nosí v hlavě nápad, ale bojí se udělat první krok?
Nejsem kouč ani rozený manažer, ale ze své vlastní zkušenosti vím, že nejdůležitější je vůle věc dotáhnout. Realizace nápadů nemusí vždy znamenat založit podnikání, ale může to být jen drobná aktivita, která obohatí naši komunitu nebo okolí.
Když se ohlédnete za více než deseti lety své práce, co považujete za svůj největší úspěch?
Já bych řekla, že úspěch by se dal měřit vlastním dobrým pocitem. Mně dělá radost právě to, že na světě vznikají vyplněné knížky vzpomínkami a fotkami a že spousta rodin našla a hledá způsob, jak se dozvědět více o svých kořenech. Často mi píší lidé o tom, jak knížky vyplňovali, posílají mi jejich fotografie a jsou to nádherná díla. Někteří senioři mi říkali, jak jim psaní knížky pomohlo překonat těžké životní období, nebo jak díky tomu opět oprášili stará přátelství, zavolali svým příbuzným. To mě hřeje u srdce.
A naopak? Co byla největší překážka a jak jste ji zvládla?
Určitě jsou oblasti, které jsou nutné a člověka nebaví a mohou mu brát čas a lehkost bytí. Jedná se o různé legislativní nařízení úprav online prodejů a jejich implementace do rozběhlých systémů, účetní povinnosti nebo pročítání smluv. K podnikání to ale prostě patří.
