V uměleckém prostředí jste uznávanou tanečnicí a choreografkou. Do povědomí široké veřejnosti jste se však zapsala především knihou Baletky, ve které popisujete vaše studium na taneční konzervatoři. Jak se změnil váš život po jejím vydání?
Po vydání proběhla vlna intenzivního mediálního zájmu. Zjistila jsem ale, že mi v něm není úplně dobře. Jakkoliv dokážu suverénně vystupovat na jevišti v roli autora a tvůrce, v civilním životě po pozornosti tolik neprahnu. Jinak se toho vlastně moc nezměnilo, stále si dělám své projekty na poli nezávislého tanečního divadla.
V knize jste odhalila drsné prostředí baletního světa, za což vás někteří lidé z oboru kritizovali…
Díky tomu jsem zjistila, jak moc je umělecká společnost rozdělená. Podobně jako celá naše společnost. Mezi umělci existuje část, která je silně konzervativní, lpí na starých hodnotách postavených na moci, respektu, totální poslušnosti. A pak je druhá skupina lidí, kteří jsou otevření novým pohledům, snaží se o rovnost, vzájemný respekt, o vztahy, které jsou budované na vzájemné spolupráci.
 |
Už v dětském věku jste začala žít s ostatními studentkami v Praze na internátu, stovky kilometrů od rodičů. Píšete o tom, jak jste ve třinácti čtrnácti letech pily, chodily do klubů, zkoušely drogy. Bylo to opravdu tak divoké?
Devadesátky byly opravdu takové. Pamatuji si, že nám běžně ve čtrnácti letech prodali v obchodě placatku vodky, v hospodě nám nalili, chodily jsme pít s profesory. Nebyl to rozhodně zdravý životní styl, ale mám pocit, že v umělecké komunitě to bylo velmi běžné. V devadesátkách vznikaly různé pololegální prostory klubů, začínaly parties. Snažila jsem se tyto fenomény do knihy vtisknout. Chtěla jsem tam zaznamenat moje příběhy, příběhy mých přátel, zkrátka to, co naší mladou generací tehdy hýbalo.
Baletka musí poslouchat a makat
Velkým tématem mladých baletek bylo jídlo, věčné hubnutí, diety. Jak vypadal správný jídelníček baletky?
To nám právě nikdo neřekl. Když nám bylo čtrnáct nebo patnáct, řekli nám pouze, že jsme tlusté, a ať s tím něco koukáme udělat. Ale už nám neřekli jak. Za postavu jsme dostávaly body, a když dostanete místo jedničky dvojku, trojku, nebo vám dokonce pohrozí vyhozením ze školy, pokud se sebou něco neuděláte, je to ohromný tlak na dětské tělo. Dětská duše je ohromně křehká. Neví, jak s tím vším má naložit. My jsme to řešily hladověním, dívky běžně během dne kolabovaly. A to jsme všechny byly velmi štíhlé. Ale byl na nás vyvíjený tlak – buď se sebou něco uděláme, nebo skončíme. A my jsme nechtěly skončit.
Balet si žádá určitou tvrdost duše, obalit se jako cibule nepropustnými ochrannými slupkami a vydržet to, umět si odepřít věci i sám sebe. Člověk musí mít ohromnou sílu, aby vydržel spoustu nástrah, útrap a bolesti.
Trpělo hodně dívek ve škole poruchami příjmu potravy?
Poruchy příjmu potravy byly běžné. Když někdo zvládl nejíst vůbec, nebo jedl jenom minimálně, tak byl vlastně dobrý, protože to zvládl. Pamatuji si, že jsem měla hlad pořád. Jenže jsem nikdy nebyla prototyp anorektičky, nevydržela jsem dlouho nejíst. Podléhala jsem stresu z toho, že nevypadám předpisově, ač když se podívám zpětně na ty fotografie, tak by se dala žebra počítat. Byla jsem úplně šedá a podvyživená.
Zdá se, že dostát ideálům profesorů a profesorek bylo nemožné.
Spousta lidí pro ně byla nevyhovujících. A postupně se to i projevovalo, studentky postupně odpadávaly. Mým ročníkem prošlo asi čtyřicet čtyři dívek, ale absolvovalo nás pouze devět. Jedna jediná se stala baletkou. Balet vyžaduje obrovské odříkání, oddanost, naprostou poslušnost a loajalitu k autoritám, nestát si moc za svým názorem. Poslouchat a makat. A pak možná, když se k tomu přidají fyzické dispozice, talent a štěstí, tak se to té jedné vyvolené splní.
Jaká je správná baletka?
To nevím, ale asi ne taková jako já. (smích) Do jisté míry jde o to, jak se člověk narodí – jak má vytočené kyčle, narostlé nárty, jak má dlouhou šíji. To jsem v podstatě splňovala, kromě těch nártů. V první řadě by měla být asi poslušná a pokorná, neklást všetečné otázky, nepídit se po nějakém přesahu toho, co právě dělá. Je to disciplína, která už je dopředu daná, předepsaná. Balet si žádá určitou tvrdost, křehká duše je jako cibule obalená nepropustnými ochrannými slupkami, jen tak je možné to vydržet, umět si spoustu věcí odepřít, i sám sebe. Člověk musí mít ohromnou sílu, aby vydržel spoustu nástrah, útrap a bolesti. Balet vás naučí disciplíně, spoustě lidí dá pracovní morálku perfektního zaměstnance.
To zní, jako že by baletka byla ideálním zaměstnancem do každé firmy.
Je to tak, každá firma by měla mít alespoň polovinu baletek. (smích)
Zmiňovala jste, že v baletu je naprosto zásadní postava a tělo. Ovlivnily věčné poznámky okolí to, jaký máte ke svému tělu vztah nyní?
Těsně po škole jsem si uvědomovala, jak moc si svého těla nevážím. Vážila jsem si ho jenom, když podávalo perfektní výkon. Když bylo dokonalým strojem, který přesně splňuje požadavky. Trvalo mi dlouho, než jsem začala své vlastní tělo přijímat ve své kráse a síle, kterou sice má, ale byla ubitá drilem. Po škole jsem si prošla množstvím disciplín, kde člověk tělu naslouchá, je k němu laskavý a prostřednictvím něj tvoří. Našla jsem si k němu vztah skrze tanec, který je zcela odlišný, ale tělo mi ozdravil, vrátil mi sebepřijetí. Našla jsem tvůrčí svobodu, prostor, kde mohu vyjádřit, kým jsem.
Byla jsem vojáček v bitevním poli
S tím vším, co jste v Praze jako mladá dívka zažívala, se člověk musí zamyslet nad vašimi rodiči. Předpokládám, že jste jim neříkala, co se ve škole i mimo ní děje…
Chtěla jsem je před tím světem uchránit, protože by s ním stejně nemohli nic udělat. Bydleli dvě stě kilometrů od Prahy, nechtěla jsem je trápit ani stresovat. Brala jsem to tak, že si tím vším musím projít sama. Jako dítě jsem byla vhozená do džungle, rodiče jsem nechtěla děsit, člověk neměl žádné opatrovníky a zbývala mu jenom smečka. Ta vás může stáhnout, když jdete nahoru. Nebo vás naopak může podržet v momentech, kdy jste dole. Já sama samu sebe vnímala jako takového vojáčka v bitevním poli, který buďto padne, nebo dojde k osvobození.
Vyčítají si to rodiče nyní?
Vyčítají, ale já se jim snažím říct, že mě konzervatoř formovala do člověka, kterým jsem dnes. Cesta mě zocelila tak, že mě dnes jen tak něco nesrazí. Bylo to náročné, často extrémní, ale posílilo mě to.
Ačkoliv v knize popisujete mnohdy velmi drsné zážitky, čiší z ní nadhled a odstup. S jakými pocity jste ji psala?
Psala jsem ji v záchvatu štěstí, protože jsem měla malého syna a byla jsem ráda, že jsem se konečně mohla na chvíli odpoutat od mateřské role. Vždycky, když odpoledne spal, měla jsem své dvě tvůrčí hodiny. Ohromně jsem se na to těšila. U psaní jsem se sama dost bavila. Když mou knihu čtou tanečníci, tak se hrozně smějí. Ty zážitky máme totiž všichni stejné a zpětně už je vnímáme s ironií a cynismem. Pro lidi, kteří tím neprošli, to je ale možná trochu drsnější čtení.
Miřenka Čechová
|
Jaké společné zážitky tanečníků máte na mysli?
Od různých hlášek od profesorů až po to, jak někdo omdlí na hodině. Různé poznámky typu: „taháš si prdel po zemi“, „mě nezajímají tvoje názory, ale to, jak máš vytočený nohy“ nebo „zatni ten rozteklej tuk“, to je něco, co je prostě věčné. (smích)
Takže teror není zapotřebí k tomu, aby se člověk stal dobrým tanečníkem?
Myslím si, že naopak, teror brání stát se skvělým tanečníkem.
Některé konzervativní obory, jako třeba modeling, se v posledních letech proměňují. Potkalo to samé i balet?
Když se podíváte na klasický balet, tak rozhodně ne. Všechny tanečnice jsou stejně hubené, stejně vysoké, všechny splňují ten unifikovaný pohled. Neumím si představit Labutí jezero, kde by byla jedna tanečnice větší, jedna menší, další měla širší stehna. To tak prostě není. Konzervativní žánr stále lpí na autoritativních hodnotách a podle nich formuje ženské interpretky.
Není to tak, že klasický balet vypadá zkrátka pěkně, když se řídí těmito normami?
Jistě, ale třeba barokní skladby zní taky nádherně, když je zpívají kastráti. To je úplně stejný příklad.
Vy jste se však od baletu odpoutala a nyní působíte nejen jako tanečnice, ale jako choreografka, režisérka, sama jste zinscenovala řadu úspěšných představení. Jaké je být ženou ve vedoucích pozicích, které jsou stále převážně obsazovány muži?
Když se podíváme, kolik je uměleckých šéfek nebo režisérek, které kdy režírovaly třeba v Národním divadle nebo na půdě Vinohradského divadla, dokázaly bychom je asi spočítat na prstech. Někdy i jedné ruky. Mám pocit, že ženy mnohdy přebírají mužské principy práce. Rozhodnost, přesnost, dominance, méně citovosti, méně prostoru pro váhání. Často se snažíme přesně splňovat principy efektivity a výkonnosti, protože jsou považovány za ty směřující k úspěchu. Zatímco ženské hodnoty, jako křehkost nebo empatie, jsou stále ještě podceňovány.
Chyba v tanci neexistuje
Vystupujete také ve své vlastní one-woman show Miss AmeriKa. Je pro vás náročnější pohybově nebo slovně?
Miss AmeriKa je fiktivní dokument o emigrantce, která se snaží splnit svůj sen v New Yorku. Je to představení na hraně divadla, slam poetry, rapu, muzikálu a multimediálního představení. Baví mě objevovat sama pro sebe nové výzvy, a toto je přesně jedna z nich.
Mohu umírat, ale v momentě, kdy udělám krok do jevištního prostoru, všechny trable a bolesti mizí. Je to ozdravný prostor, kde člověk překonává sám sebe.
V tanci využívám emoci a intuici. Cítím se naprosto svobodně, jako ryba ve vodě. Toto představení je ale postavené na rychlém rapovaném slově a vyžaduje maximální intelektuální práci. Celé představení jedu v závratném slovním tempu, bývám po něm psychicky unavená. Ale v tanci necítím, že bych vůbec mohla udělat chybu. Chyba v tanci, tedy mimo balet, vlastně ani neexistuje.
V tomto představení nevystupujete za sebe, ale skrze vaše alter ego…
Moje alter ego Mckenzie vzniklo jako slepenec příběhů mých přátel, které jsem potkávala. Je to koncentrát touhy uspět v cizí společnosti, touhy splnit si svůj americký sen. Mckenzie mě osvobozuje, je drzejší a průbojnější než já. Jsme zkroceni společností a její morálkou, a tato postava mi umožňuje navrátit se k syrovosti, pravdivosti. Nebojí se říkat, co se neříká.
Baví vás říkat věci, které lidi neradi slyší?
Mkenzie odkazuje na věci, které jsou v americké kultuře povrchní. Chci ukazovat na určitý skleněný strop týkající se lidí, kteří se nenarodili v privilegované vrstvě.
RECENZE: Miřenka Čechová se místo labutě už zase válí po jevišti |
V představení Miss AmeriKa kriticky nahlížíte na Ameriku, kde jste ale vy sama tvořila a uvedla několik představení. Co pro vás Amerika znamená?
Amerika je pro mě ohromný zdroj inspirace a energie. Místo, které miluji přes všechny jeho nedostatky. Za svůj největší úspěch považuji zkušenost, kdy jsem v Lincoln centru v Rose Theater režírovala inscenaci Opera and the French Revolution s americkým barokním orchestrem. Akorát jsem si během ní vykloubila koleno. Přišla jsem se na tuhle vysněnou stage poklonit s holí v ruce jakou nosí Hercule Poirot. „Marnivě extravagantní režisérka z východní Evropy“, napsali o mně v New York Times. Vypadala jsem totiž jako dobře udržovaná, radikální, sedmdesátiletá dáma (smích). Mám ale pocit, že pro mě všechna má období v Americe byla ohromně šťastná.
V knize píšete, že byste sama sobě přála dovolit si být slabá. Už to umíte?
Umím, až se mi to někdy nelíbí. Před minulým představením Miss AmeriKa jsem byla hrozně přepracovaná a cítila jsem, že můj mozek už nestíhá. Před začátkem jsem měla totální „okno“ a podlehla jsem zoufalství, že to nezvládnu odehrát. Ale protože mám okolo sebe úžasné lidi, tak mě podrželi, dali mi pár minut na zklidnění a nakonec se to všechno povedlo. Mohu téměř umírat, ale v momentě, kdy udělám krok do jevištního prostoru, všechny trable a bolesti mizí. Je to ozdravný prostor, kde člověk překonává sám sebe.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
