V čem pozorujete největší nebezpečí sociálních sítí ve vztahu ke stravování?
Není den, kdybych na toto téma s mými klienty nenarazila, obzvlášť v mladší věkové kategorii. To, co považuji za nejnebezpečnější a co bych na sítě nikdy neumístila, je přesně to, co mívá u mnoha tvůrců největší sledovanost a co přitahuje pozornost. Jedná se o různé alternativní metody nebo aktuální trendy, které slibují rychlé výsledky. Teď je na vzestupu například animal based či carnivore dieta (diety založené na jídelníčku, jehož obsahem je z 80 až 90 % pouze maso, poz. red.). Problematiky, které uživatelé v takových příspěvcích reflektují, jsou špatně komunikované a často vytržené z kontextu.
Trendy jsou teď i videa typu „Co jsem dnes jedla“. Influenceři v nich ukazují, co a jak za celý den jedli. Předpokládám, že takové video u vás asi nikdy neuvidíme.
Je to nezodpovědné. Sama se toho silně straním, nedává smysl nechat virtuální svět nahlížet do mého stravování. Nepřineslo by to nic dobrého, a pokud bych takové video udělala, popřela bych úplně všechno, o čem vzdělávám druhé. Jistě, můžu si stát za tím, že je to perfektně vybalancovaný režim. A pro mě skutečně je. Ale co myslíte, že by po zveřejnění takového videa nastalo?
Markéta Gajdošová, NutrSc, RDN
|
Vaši sledující by to začali napodobovat.
Přesně tak. Protože ona je specialistka na výživu, tak přece ví, co dělá. Ví, ale zohledňuje ve svém stravování svou individualitu. Což by měl každý z nás. Ne slepě následovat trend.
Když pomineme to, že tato videa nepřichází od žádného referenčního zdroje, musíme myslet na to, že míří hlavně na estetiku. Je za nimi snaha stáhnout se k nějakému ideálu. Ale když budeme jeden den jíst jako modelka, a že taková videa jsou také virální, tak to vůbec neznamená, že budeme jako ona vypadat. Popírá to princip individuality, který je u výživy naprosto zásadní. U videí tohoto typu si také často všímám evidentně podhodnoceného příjmu a glorifikace narušených stravovacích vzorců.
Jak tedy se sociálními sítěmi pracujete vy jako nutriční terapeutka?
Najít podobná virální videa od dobrého zdroje je v podstatě nemožné, protože odborníci, kteří jsou kvalifikovaní, takové video z principu zkrátka nenatočí. A to z důvodů, o kterých jsem mluvila před chvílí. U mě osobně bylo pár chvil, kdy jsem na sociálních sítích ani nechtěla být. Jsem totiž upřímně nejvíc spokojená mimo ně, když dělám svou nutriční práci. Jedna z mých starších profesorek na univerzitě, velké jméno a ikona nutriční terapie, mi na to ale tehdy řekla, že je důležité neodcházet z nich a být součástí řešení, ne problému. A měla pravdu.
Pokud se k tomu správně nepostaví odborníci z oboru a nepůjdou do prostoru, kde je to nejvíc potřeba, tak kdo jiný to udělá? To se mnou hodně rezonovalo, a proto jsem na sítích aktivní. Mluvím na nich spíš o přístupu k jídlu a o tom, jak filtrovat informace a jak nepodlehnout nesmyslům. A obecně se snažím reagovat na to, co se zrovna řeší.
Čemu se zásadně vyhýbáte?
Tomu, abych vysvětlovala cokoliv na sobě. Apelovala bych na to, že osobní zkušenost se automaticky nerovná odbornost. A kompetentní odborník by na tom neměl stavět svoji kariéru. Takové věci mají svoje místo v osobní interakci s klientem.
„Zázračné“ BMI
Svět výživy nese plno stereotypů i mimo sociální sítě. Jaké jsou podle vás ty nejčastější?
Na první dobrou mě napadá klasický stereotyp, že kdo řeší výživu, ten hubne. Že se úpravou stravy řeší pouze hmotnost. Další, který mě trápí, je ten, kolik věcí se řeší pouze na základě hmotnosti nebo BMI (z anglického body mass index, číslo které vyjadřuje vztah mezi tělesnou hmotností a výškou, poz. red.). To je hrozně zjednodušený pohled, který mnohdy říká, že má člověk právo řešit jisté stavy jen, když je v určité diagnostické škatulce. Předpokládaná zdravá hmotnost je číslo, které dnes sice počítáme jednoduchým vzorečkem, náš genetický základ a individualitu ale už nezohlední.
Trendem – ne nutně na sociálních sítích – jsou i léky na hubnutí v podobě injekcí a léků. Co říkáte na ně?
Ozempic, jehož účinnou látkou je semaglutid, není a nikdy nebyl vyvinutý jako přípravek pro snižování hmotnosti u zdravé populace. Jedná se o lék určený primárně k léčbě diabetu 2. typu. Jeho hlavní funkcí je snižovat hladinu krevního cukru tím, že napodobuje působení hormonu GLP-1 (“glucagon-like peptide 1"), který stimuluje sekreci inzulínu a zároveň zpomaluje vyprazdňování žaludku a snižuje chuť k jídlu.
Současnou „Ozempic kulturu“, obzvlášť mezi mladými lidmi a na sociálních sítích, vidím jako vážný problém. Podporuje zkreslené vnímání zdraví na tělesnou hmotnost a zároveň vytváří iluzi, že štíhlost je automatickým synonymem zdraví. Což je v přímém rozporu s principy komplexní a dlouhodobě udržitelné péče o zdraví a výživu.
Diabetolog: Nové léky nejsou svatým grálem, ale pomohou nejen v léčbě obezity |
Navíc odborníci zmiňují, že z léků se stává celoživotní léčba.
Ano, většina dostupných dat ukazuje, že po ukončení léčby se váha zpravidla navrací. V některých případech i rychleji a ve vyšší míře. A je to logické, protože lék působí na mechanismy regulace hladu a sytosti, ne na hlubší návyky nebo metabolické zdraví. Pokud pacient nezmění životní styl a nezvládne náročnou behaviorální změnu, výsledek se bez farmakologické pomoci udrží jen zřídka.
Vy se netajíte ani tím, že v tom vidíte i etický problém.
Znepokojuje mě trend „vykupování trhu“ zdravou populací, která usiluje o zhubnutí z estetických důvodů. Právě taková poptávka omezuje dostupnost léčby pro pacienty s diabetem 2. typu nebo těžkou obezitou, kteří ji opravdu potřebují k zvládnutí chronického onemocnění. Existují reálné případy, kdy lék dočasně chyběl v lékárnách a musel být nahrazován jinými přípravky s méně příznivým profilem. Byla jsem toho během studií v USA přímým svědkem.
Stravování jako naše zrcadlo
Kdyby za vámi teď přišla vaše náctiletá dcera, že chce zhubnout, jaká by byla vaše reakce? Co byste jí řekla?
Toto je moje srdeční téma a nejradši bych na něj všem maminkám světa dala návody. Je moc důležité tuto konverzaci nepřejít, když už dítě sebere odvahu, a přijde za námi. Je to obrovský projev důvěry a možná dost důležitý mezník v životě dospívajícího člověka. Určitě bych se ptala, proč si myslí, že potřebuje zhubnout. Z čeho to pramení, co ji o tom přesvědčuje a k čemu směřuje? Vždy se ale budeme vracet k jádru věci, k jídlu. Stravujeme se v rodině uspokojivě? Používáme stravu pro to, abychom se cítili dobře, nebo jen pro to, abychom nějak konkrétně vypadali? A jestliže naše dítě dosáhne nějaké vysněné hmotnosti a bude nějak vypadat, povede to skutečně k tomu, že se bude cítit líp?
Hodně záleží, jestli by to byla opravdu opodstatněná situace. Může být, ale v takovou chvíli předpokládám, že si je toho rodič vědom. Možná ale dojdeme s dítětem k tomu, že jídelníček v rodině opravdu není úplně ideální. Pokud ani rodiče nejedí úplně dobře, jak potom může dítě? Zapojme je do procesu nákupu potravin i vaření. A co nakupovat a vařit? V takovou chvíli velmi ráda říkám, abychom se soustředili na to, co do jídelníčku přidat, tedy co v něm chybí, ne na to, co z něj ubrat.
Takže nefandíte rozdělení jídla na špatné a dobré?
Škatulkování jídla na dobré a špatné se vyhýbám, od toho je dobré dát ruce pryč. „Přefrázovala“ bych to na nutričně plnohodnotné a méně plnohodnotné.
Jsme stvořeni k přibírání, ke zhubnutí nestačí cvičit a málo jíst, říká obezitoložka |
Zmínila jste, že když dítě s tímto tématem přijde, nejspíš nám věří. Proč nám téma výživy přijde mnohdy tak intimní a těžko se nám o něm mluví? Protože souvisí s celým naším životem. Máme do něj protkané naše emoce a do jisté míry je to součást naší identity, protože do něj projektujeme velkou měrou i naši sebehodnotu. To, jaký máme postoj k jídlu, je zrcadlem toho, jaký máme postoj sami k sobě. Často to vidíme na volnosti nebo naopak rigidnosti našeho jídelníčku. Sama mám velký respekt ke všem mým klientům, že se mi skrze svůj jídelníček takhle otevřou.
Můžeme si tedy představit například manažerku, která je na sebe přísná v pracovním i osobním životě, a to se zkrátka odráží i do jejího stravování? Vše si odpírá, jede striktně až obsesivně zdravě?
Přesně tak, ale může to být i úplně naopak. Pak hledáme cestu, jak by to, co si od stravování i života slibuje, mohlo začít fungovat. V příkladu, který jste uvedla, si úplně dokážu představit scénář, kdy trochu rozvolníme, zpomalíme a najednou to půjde mnohem lépe. To je přesně ta chvíle, kdy s klienty začneme řešit nutriční část, ale dostane se nakonec úplně někam jinam. Tam, kde to zdánlivě nesouvisí s jídlem.
Řeší stravování více ženy, nebo muži?
Čistě teoreticky spíše ženy, ale zrovna teď mám klientelu zhruba 50 na 50. Třeba v segmentu sportovní výživy se víc bavíme o mužské klientele. Čím dál tím častěji se ale setkávám i s vrcholnými manažery a lidmi z byznysu, kteří si uvědomují, že výživa může být strategická zbraň k lepším výkonům.
A mají na muže také vliv sociální sítě? Osobně mi přijde, že je to spíš záležitost žen.
To je velmi dobrá otázka. Úplně solidní data na to určitě nemáme, stejně jako nám chybí data o mužích s poruchami příjmu potravy. A ne z toho důvodu, že bychom je nesbírali. Společnost ale stále vnímá tato témata jako ryze ženská, a tak ne každý muž najde odvahu jít takový problém řešit.
Historie na talíři
Výživě jste se začala věnovat v Americe, která je pověstná nezdravým životním stylem. Kvalitní a zdravá strava je tam velmi drahá, a tím pádem těžko dostupná. Není to paradox?
Amerika je země extrémů. V něčem tam mají zásadně horší podmínky než my, v něčem zase zásadně lepší. Známe ji z filmů jako zemi fastfoodů a obezity, přesto na tom Česko rozhodně není o moc líp. Říkají to statistiky obezity i stravovací návyky, které Češi mají.
Za mým studiem v USA primárně nebyla touha po životě v Americe. Vlastně by mi usnadnilo život, kdybych studovala v Evropě. Šla jsem ale za konkrétními institucemi do Ameriky, protože jsem se chtěla učit od nejlepších ve svém oboru. Kdyby mi správné podmínky nabídla jakákoliv jiná část světa, šla bych tam.
Jak jsme na tom v Česku?„Česko patří mezi nejhůře hodnocené země v rámci Evropy, pokud jde o obezitu a nadváhu – především u mužů. Navíc má relativně nízkou míru pohybové aktivity, vysokou spotřebu masa a alkoholu a stále přetrvávají špatné stravovací návyky (málo vlákniny, zeleniny, ryb apod.),“ říká Gajdošová. Konkrétně, dle dat WHO a OECD z let 2022–2024: Nadváha + obezita dohromady (BMI ≥ 25): |
Proč jste nechtěla studovat v tuzemsku?
Extrémně jsem nerezonovala se způsobem, jakým se tu výživa vyučovala. Na celé téma se tu díváme hrozně omezeně. V českých podmínkách bývá standardem dát klientovi nějaký počet kalorií, fixní jídelníček a tím to většinou končí. Chybí mi tu lidský přesah. Třeba jmenovaná psychologie ostatně ani není stěžejní součástí studia výživy v Česku. Já ji přitom vnímám jako neoddělitelnou součást, výživa není jen izolovaný obor o sestavování jídelníčku.
Přerámovat pohled na obor nutriční terapie se ostatně snažím trochu i na svých sociálních sítích. Denně se setkávám s klienty, kteří už za sebou nějakou spolupráci s výživovým poradcem nebo nutričním terapeutem mají, a bohužel často ne moc povedenou. Nemyslím si, že je to nutně vinou toho, že by ti výživáři nebyli nekompetentní, ale že jim možná chyběl přesah a ochota budovat vztah.
Zájem o psychologii čteme ostatně i z názvu vaší profese. Nejste výživová poradkyně, jste nutriční terapeutka. Jak moc důležité je tam právě toto slovní spojení?
Velkou součástí nutriční terapie je klinický přístup (založený na přímém kontaktu s pacientem, poz. red.). Záměrem nutričního terapeuta je ovšem řešit zdraví v kontextu výživy tak, aby u klienta k nemoci nedošlo, a když už došlo, aby byla výživa podpůrným nástrojem k léčbě.
Jsem ráda, že jste slovo terapie zmínila, protože se na něj v kontextu výživy často zapomíná. Terapeut je přitom průvodcem, který výživu správně zakomponuje do života klienta. Cílem není udělat super plán, jemuž se má člověk přizpůsobit. Cílem je pochopit člověka, přiblížit se mu a naučit ho komunikovat s výživou tak, aby nad ní převzal kontrolu sám.
Jak moc tedy souvisí emoce s tím, jak se stravujeme?
Hodně. Už jen pocit hladu a motivace jíst by se daly v základu rozdělit na fyziologický a emoční hlad. Problém je, když jídlo začneme používat jako náplast na emoce. Když se z emocí stane ten důvod, proč jídlo vyhledáme, nebo naopak nevyhledáme.
Každému z nás se tedy na talíř promítá naše jedinečnost a nutriční terapeut je ten, který by ji měl respektovat a pracovat s ní. Ne sestavovat jídelníčky na základě vypočtených kalorií, které daný klient může za den přijmout.
Je to přesně tak. Proto jsem na spoustu otázek nucená odpovídat velice abstraktně, protože je to velmi individuální. Přesně z tohoto důvodu nestačí, aby nám klient vyplnil dotazník s několika číselnými údaji z měření a vážení. Velmi důležitá je třeba stravovací historie. V překladu to znamená, že nejde jen o to, co jíme dnes a co před námi momentálně stojí z hlediska stravovacích cílů. Ale i o to, co naše tělo prožilo v minulosti. A to do žádného koeficientu nedáme.
Češi se potýkají s epidemií obezity. Polovina populace přibrala |
Zeptám se tedy jinak, abychom mohli být víc konkrétní. Co všechno vás zajímá o novém klientovi, když za vámi přijde?
Velká část toho, co mě zajímá, na první pohled s výživou nesouvisí. Důležité je si ujasnit, co chceme měnit a čeho chceme dosáhnout. Většinou existuje nějaký primární důvod, proč člověk nutričního terapeuta vyhledá, ale záhy často zjistí, že je těch důvodů ve stínu víc. Mimo hloubkovou analýzu stravování je určitě důležité koukat i na to, z jakého důvodu různé věci jíme, jak se u toho cítíme a jaká jsou naše stravovací přesvědčení, která jsou s tím spojená. Je také důležité koukat na celkový denní režim, životní tempo, spánek, stravovací preference, zdravotní podmínky, stres.
Zmiňovala jste stravovací historii. Znamená to, že všechny stravovací návyky, ať už špatné, nebo dobré, si neseme z dětství?
Naprosto. To, jak dnes vypadá náš talíř, je do velké míry ovlivněno tím, jak vypadal v dětství. Kolik lidí si dodnes dává oběd v pravé poledne jen kvůli tomu, že se to tak vždycky dělalo doma? Je to maličkost, ale jsou to přesně ty nevědomé vzorce. Položme si v pravé poledne raději otázku: „Mám hlad, nebo teď chci jíst jen kvůli tomu, že jsem celý život jedla v poledne? Možná by pro můj režim bylo vhodnější jíst až ve dvě.“ A to jsou maličkosti, které se skládají dohromady.
Jak vypadalo vaše dětství na talíři?
Moji rodiče se určitě snažili být informovaní a vyznávali aktivní životní styl. V otázce stravování to bylo relativně normální bez velkých extrémů, což je dost důležité.
Obezita ničí stále víc dětí. Jsou nemocné, potřebují pomoc, burcují lékaři |
Mohou se extrémy přetavit v poruchy příjmu potravy?
Určitě. Poruchy příjmu potravy jsou složitější téma. Mají mimo jiné i genetický předpoklad, ale spouští je spousta multifaktoriálních aspektů. A bohužel se v této problematice čím dál tím častěji setkáváme s mladšími ročníky. Je skvělé, že se mladí lidé o výživu zajímají, ale ne vždy je dobré jít na to způsobem, jakým se to dnes děje.
Lineárně rostou poruchy příjmu potravy i obezita. Přitom do marketingu dietního průmyslu se investují obrovské peníze. Co nám to říká?
Je to jasný důkaz toho, že dietní průmysl nefunguje. A neřadíme tam jenom diety, ale i různé alternativní směry a extrémy. Zkoušíme různé drastické diety, máme pocit, že na sebe musíme být opravdu přísní, protože jinak svého cíle nedosáhneme. A pak, světe div se, selháváme. Vyčítáme si to a jedeme nanovo. Je to začarovaný kruh.
Co byste si přála, aby se na poli výživy změnilo?
Přála bych si zlomit přesvědčení, že řešit výživu znamená jíst méně. Je o pestrosti, dostatku a kvalitě. Výraz výživa nevznikl náhodou od slova vyživit. A to každou buňku našeho těla.
