Když jsem se připravovala na náš rozhovor, narazila jsem na takzvanou falešnou kaligrafii. Jak se liší od té „pravé“?
Falešná kaligrafie je způsob, jak napodobit kaligrafický efekt i bez speciálních pomůcek. Napíšete písmena normálně a v druhém kroku naznačíte silnější tahy tam, kde mají být. Ve třetím kroku je vybarvíte.
V principu je to pořád o tom samém: nahoru slabě, dolů silně. Výsledek vypadá velmi podobně jako pravá kaligrafie a je to super způsob pro začátečníky, jak si ji vyzkoušet. Ačkoliv učím pravou kaligrafii, tu falešnou vůbec nezavrhuju, sama ji používám. Například když píšu velké texty na zeď nebo na netradiční materiály jako sklo nebo dřevo. Je to praktická a často i jediná možnost, jak to dobře provést.
Zůstaňme u pravé kaligrafie. Jak u vás vzniká?
Všechno začíná komunikací s klientem. Zjišťuji, co chce, jaký má rozpočet, kdy je deadline. U delších textů potřebuju předem přesné znění, abych mohla plánovat. Pak si beru tablet a připravuji návrhy digitálně. Jak pro sebe, tak pro klienta. Můžeme s tím snadno hýbat a předejít chybám, protože když pak u psaní uděláte kaňku na konci, musíte často začít znova.
Lucie Špatenková
|
A kdy dojde na samotné psaní?
Když máme návrh hotový. Pak otestuju materiál a pokud je všechno v pořádku, přenáším si návrh na finální papír, buď přes prosvětlovací podložku, nebo si naznačím linky tužkou. A pak konečně přijde to samotné psaní, což je vlastně ta nejklidnější a nejvíc odměňující část.
Co všechno k tomu potřebujete? Stačí jedno pero?
Kdepak. Na různé techniky jsou potřeba různé pomůcky. Perka, inkousty, brush peny, speciální papíry. Některé inkousty se na určitých papírech rozpíjejí, jiné schnou moc pomalu. Je důležité umět ty kombinace a přizpůsobit se.
S vizitkou do Pařížské
Dnes už vás oslovují známé značky samy, ale na začátku to tak nebylo.
Nebylo. Tehdy jsem sebrala odvahu, nechala si vytisknout hezké vizitky letterpress technikou, oblékla si nejhezčí šaty a šla osobně do butiků v Pařížské. Třeba do Prady nebo Bulgari. V některých jsem se musela doslova prodrat dovnitř, neznala jsem ani systém se zabezpečenými dveřmi.
Jak to probíhalo?
Přinesla jsem ukázky, vizitky, mluvila jsem o tom, co dělám. Některé spolupráce vznikly až po letech, na jiné ještě čekám. Ale většina manažerů byla milá a vstřícná. V Pradě třeba manažerka poslala moje portfolio do německého týmu, se kterým dnes pravidelně spolupracuju. Díky nim jsem byla třeba i v Berlíně nebo Salzburgu.
Co všechno jste pro velké módní značky dělala? Jak taková zakázka probíhá?
Většinou dostanu takzvaný brief, tedy zadání celé akce. Značky mívají nějakou kolekci, kterou chtějí představit klientům, a kaligrafie tam slouží jako doprovodný program. Je to způsob, jak jim poděkovat za nákup a zároveň je potěšit něčím osobním. V briefu je všechno o kolekci, o atmosféře, o tom, co mám psát, čím psát, jaký styl písma použít. Někdy musím použít konkrétní fixu, která je předepsaná pro všechny země, aby byl dojem unifikovaný. A někdy se dokonce musím naučit styl písma, který ta značka používá.
Ze starého křesla udělá designový kousek. Dnešní nábytek nic nevydrží, popisuje |
Můžete zmínit nějaké konkrétní příklady zakázek?
Popisovala jsem třeba kožené tagy na kufry. Gravírovala jsem iniciály zákazníků do skleněných flakonů s drinky, které připomínaly parfémy, to bylo na eventu pro muže v Pradě. Dělala jsem i hedvábné šaty, což byla výzva, protože jsem si musela nejdřív pořídit vlastní vzorek látky a testovat, jak na tom bude barva držet. Není to tak, že bych dostala věc a rovnou na ni psala. Je za tím spousta přípravy a testování.
To zní dost náročně.
Je to hodně práce, která není na první pohled vidět. Například když dělám svatební sliby, musím si vše přesně rozvrhnout. Grafický návrh, rozmístění textu, aby vyšel prostor na všechna písmena. Většinu času zabere příprava, to fyzické psaní je pak vlastně taková odměna.
Co pro vás bylo při práci pro světové módní značky největší výzvou?
Největší výzva byly určitě ty hedvábné šaty. Ale taky mě moc baví gravírování, třeba na sklo nebo kůži. Je to pokaždé jiné, klienti často přijdou s něčím úplně novým, a když mi dají volnou ruku, je to radost. Dělali jsme třeba menu psaná ručně pro každého hosta. I když by to šlo naskenovat a vytisknout, je to celé ruční práce.
Pojďme to shrnout. Které spolupráce už za sebou máte?
Prada, Cartier, Balenciaga, Hermès, Dior a ráda bych spolupracovala i s Chanel. Dělali jsme i pro Porsche, pro Costu jsme vytvořili workshopy a pro Českou filharmonii ručně psané pozvánky do Rudolfina. Pak jsem pracovala také pro Armani a pro Institut Esthederm… Je toho hodně a jsem za to moc vděčná. Momentálně čekám i na spolupráci s Kanceláří prezidenta republiky, to je můj velký sen.
Proč myslíte, že si tyto velké značky vybraly právě vás?
Myslím, že pro náš přístup. Děláme maximum pro klienta, jsme flexibilní, spolehliví a především proklienští. Věci se často mění na poslední chvíli a my je umíme za běhu přizpůsobit. I když je to stres, vždycky to nějak vymyslíme. A myslím, že si toho klienti všímají.
Říct ne Cartierovi? Těžké
Co vás přivedlo k oboru kaligrafie?
Ke kreativním věcem jsem měla blízko už odmala. Pamatuju si, že na gymplu jsem oceňovala, když se mi povedlo hezky napsat nějaké písmeno nebo když učitel něco pěkně napsal na tabuli. Drkala jsem do spolužačky a říkala: „Ježíš, to je krásný áčko.“ Smála se mi, že jsem grafofil. Tenkrát jsem si to neuvědomovala, ale zpětně viděno, byla to indicie, že mám k písmu blízko.
Pak začal být populární Instagram a objevila jsem tam obrázek s nějakou formou kaligrafie. Pod tím byl hashtag „lettering“, anglický ekvivalent ke krasopisu. Klikla jsem na něj a úplně se mi otevřel nový svět. A já věděla, že je to ono.
A pamatujete si, kdy jste poprvé vzala do ruky kaligrafické pero?
Úplně poprvé jsem vlastně nepsala perem, ale fixem. Měl takový diamantový hrot a pracovalo se s ním ne s přítlakem, ale s náklonem ruky. Tím jsem začínala. Já pocházím z Orlických hor a tehdy tam o kaligrafii nikdo ani neslyšel, natož aby byly k sehnání nějaké pomůcky.
Kdy jste tedy začala?
Čekala jsem, až se dostanu na vysokou do Prahy. Vystudovala jsem ekonomku, což šlo úplně mimo kreativní svět, ale v Praze jsem si konečně našla kaligrafický kurz. Trval tři měsíce a zkoušeli jsme různé techniky: experimentální kaligrafii, práci s perkem, brush lettering… Očarovalo mě to.
Se synem při porodu málem umřela. Dnes pohádkou z inkubátoru pomáhá dalším |
Co vás nakonec motivovalo k tomu, abyste si založila vlastní značku a podnikala?
Dlouho to šlo paralelně se školou. Přes portál Naučme se jsem zveřejnila první workshop, trval asi tři až čtyři hodiny a přišlo pár lidí. Bylo to hrozně milé. Zpočátku to byl zkrátka koníček, ale přibývalo toho. Kurzy, zájemci, pak přišly první zakázky a začala jsem si říkat o peníze, aspoň abych měla na pomůcky. No a pak už jsem si musela založit živnost a všechno se začalo organicky rozvíjet až do dnešní podoby.
Máte za sebou spoustu zakázek a úspěchů. Byly chvíle, kdy jste pochybovala, jestli má vaše cesta smysl?
Rozhodně. Tu práci miluju a žiji si svůj sen, ale má to i svou stinnou stránku. Mívám tendenci si toho na sebe nakládat hodně. Říct „ne“ velkým značkám je totiž těžké. Někdy to ani nejde. Pamatuju si moment, kdy jsem byla v Salcburku s Pradou, měla s sebou zakázku pro Cartier, řešila návrhy podpisů a k tomu ještě kurzy… Bylo toho tolik, že jsem to fyzicky i psychicky nedávala. Brečela jsem, bolely mě ruce, měla jsem záněty šlach. Tam jsem si řekla, že takhle už to nejde a musím něco změnit.
A povedlo se?
Pořád hledám rovnováhu. Hodně mi pomohlo těhotenství a narození dcerky. Zpomalila jsem a zjistila, že značka tím vůbec netrpí. Jen jsem si přiznala, že nejsem nenahraditelná. Obklopila jsem se skvělým týmem lidí, kteří mají „Tu usměvavou“ stejně rádi jako já. Dnes se můžu spolehnout na Anežku, která řeší e-shop a logistiku, na Ivušku, která vede kurzy v Brně, Olomouci a na východě Čech, a na Vendy, která se mnou dělá zakázky a eventy.
Takže se vám daří vyvažovat práci s mateřstvím?
Snažím se. V šestinedělí jsem skoro nepracovala, ale pak už jsem hledala cesty, jak být i máma, i podnikatelka. Dcera mě učí soustředit se na to podstatné. Když jsem s ní, chci být s ní naplno. Ale potřebuju i prostor pro sebe, jinak bych nebyla spokojená ani jako máma. Občas se najdou lidi, kteří mě soudí, že se málo věnuju dítěti. Ale mám hlídání, pracuju, když můžu, a když jsem s dcerou, tak jsem s ní vědomě. A to je podle mě to hlavní.
Co byste poradila ženám, které mají, stejně jako vy nějaký talent, ale bojí se začít podnikat?
Nečekejte, až to bude dokonalé. Prostě to zkuste s tím, co máte teď. Já si taky říkala, že když dělám dobrou práci, lidi si mě najdou. Ale tak to nefunguje. Je potřeba jít svému štěstí naproti. Jít s vizitkou do butiku, ukázat svoji práci, nebát se.
Ještě mi řekněte: má kaligrafie budoucnost v dnešním rychlém světě?
Já myslím že ano. Lidi se dnes vrací ke skutečným věcem. Na kurzech často slyším: „Já už si ani nepamatuju, jak se to písmeno píše!“ A pak vidíte, jak jsou lidé zrelaxovaní, propojení sami se sebou. Kaligrafie je skvělá v tom, že vás vrací do přítomného okamžiku. Psaní rukou zaměstná tělo i mysl, nemůžete u toho přemýšlet nad něčím jiným, jinak děláte chyby. A to je možná ta největší hodnota: zastavení se.
