Po letech v korporátním prostředí jste se začala věnovat úplně jiné profesi – renovaci nábytku. Co přesně jste dělala předtím?
Pracovala jsem jako analytik pro korejskou a pak americkou společnost. Výroba se plánovala alespoň na rok dopředu, aby se eliminovaly skladové zásoby, a produkt se ideálně rovnou prodal a putoval z přístavů na kamionech k zákazníkovi. Šlo o introvertní práci se třemi monitory a koeficienty, kdy jsem se nemusela potkat se zákazníkem, ale pouze s obchodním oddělením. To mi vyhovovalo.
Ale jen do určité doby. Co se změnilo?
Přišla rodina. S třemi dětmi jsem zůstala celkem devět let doma a se čtyřicítkou na krku si člověk uvědomuje, že už nechce hodiny trávit sezením v kanceláři, pokud vyloženě nemusí, zatímco by děti čekaly v družině. A ještě by za sebou neviděl žádné hmatatelné výsledky.
Vždy mě přitahovaly staré vintage věci (styl předmětů z minulého století, často originální kusy nebo nově vyrobené věcí v retro stylu, pozn. red.). Viděla jsem v nich tajemno a přemýšlela, kdo je používal, nebo jaké mají příběhy. To mi vlastně zůstalo. Přiznávám, že občas jsem z dětí byla dost psychicky unavená, a tak jsem se začala věnovat po chvilkách věcem co mě baví. Tu opravit komodu, tu dát dohromady křesílko. A tak to vlastně začalo.
Lucie Šafářová
|
Co bylo na této změně nejtěžší?
Asi to definitivní rozhodnutí, že to tedy zkusím a že se do korporátu nevrátím. „Odsoudila“ jsem se k práci bez kolektivu, sama v dílně a riskla to. Ale dnes jsem sama překvapená, jak moc svůj klid potřebuji.
Čekala jsem, že nejtěžší bylo to, že jste naprostý samouk.
Samouk ohledně komod ano. Sledovala jsem kolegy z různých zemí na sociálních sítích a zkoušela jejich metody aplikovat, ovšem na jiný typ nábytku. Mojí oblíbenou technikou je dekupáž (z francouzského découper, neboli vystřihovat, jedná se o výtvarnou techniku, při níž se obrázky vystřižené z papíru lepí na různé předměty a následně se zalakují tak, aby vypadaly jako součást povrchu, pozn. red.). Ta kousek ozvláštní a dá mu drive.
Řekněte mi ještě, co na změnu říkalo vaše okolí.
Mám pocit, že část si stále říká, že jsem naivní. Možná tam cítím i to, že manuální práce a taková dřina, čímž myslím především čalounění, není úplně pro mě. Ale pro mě je důležité, že mě podporuje manžel. Řídí se heslem, že když se budu správně realizovat já jako matka a manželka, bude spokojen i zbytek rodiny.
Udržitelnost není jen o materiálech. Buďme umírnění, říká zakladatelka butiku |
Byl váš zájem čistě osobní nebo byl motivovaný i ekologicky?
Obojí. Jedna věc je, že mě to naplňuje a baví. Druhá, že se mi chce občas plakat nad množstvím věcí v obchodech, které jsou často velmi nekvalitní. Židle z běžného obchodu s nábytkem vydrží sotva rok, zatímco například Šumanovy židle (Antonín Šuman byl významný československý designér, který se specializoval na sedací nábytek a je považován za klíčovou osobnost poválečného ohýbaného nábytku v Československu, pozn. red.) staré sedmdesát let jsou v perfektní kondici i dnes.
Snahu o udržitelnost teď hodně vnímám v oblečení. V nábytku je pro mě celkem nová. Proč jste se rozhodla zrovna pro něj?
Nábytek je trvanlivější než cokoli jiného. Redesignuji křesílka z padesátých a šedesátých let. I když dojde k odstrojení na kostru, protože molitany a čalounění jsou již zašlé, konstrukce bývají v perfektním stavu. Jiroutkovy skříňky (český designér Jiří Jiroutek, jeho nejznámějšími díly jsou komody ze série U-450 v bruselském stylu, pozn. red.) kromě dýhy na povrchu bývají také v super stavu. Kromě toho jsem vyrůstala ve velkém domě, kde bylo spousta nábytku a můj vztah k němu se vyvinul již v dětství.
Tradice stojí peníze
Kde berete starý nábytek?
Různě po bazarech, přes sociální sítě a nebo se teď často stává, že mě osloví někdo úplně cizí na internetu a nabídne mi nábytek jen tak, protože vyklízí byt po babičce. Ale často mám vizi, co bych zrovna chtěla tvořit. A tak hledám, dokud nenajdu.
Nedokážu si představit, na kolik korun vyjde taková renovace starého nábytku. Prozradíte alespoň zhruba?
U komod je největší investicí právě ten kousek nábytku, protože dělám především komody od Jiroutka. Kupuji barvy, tmely, dekupáž motiv, finální laky nebo oleje, nové úchytky a dovnitř lepím obvykle tapety, aby výsledek působil opravdu čistě. Je to hodně individuální, nemůžu vystřihnout obecnou částku.
Z pokoje do pokoje. Neziskovka dává druhou šanci nábytku i vám |
A co u křesel? Těch také děláte hodně.
U křesílek je to opět investice do kusu jako takového, určitě je nenajdete u popelnic. A pak pochopitelně látky. To je neskutečně drahá záležitost, pokud nechcete mít to, co je všude v obchodech. Většinou je objednávám z Anglie. Navíc u křesel se neobejdete ani bez nástrojů. Musíte mít kompresor, čalounickou sponkovačku a profesionální stroj, který prošije i silné vrstvy látek. To jsou investice v desetitisících.
Takže renovovaný nábytek ze starých kousků není záležitostí pro střední třídu.
Myslím si, že je to o prioritách. Průměrně bohatý člověk může být milovníkem kvalitního nábytku. Tradicionalista, který touží po kvalitě určitě nepůjde do běžného řetězce zakoupit křeslo. Ale uznávám, že jsou lidi překvapeni, kolik to nakonec stojí. Je to opravdu ruční práce a každý kousek má za sebou spousty hodin v dílně.
Říkáte, že z cen jsou lidé překvapení. Mají tedy o takové kousky nakonec zájem?
Myslím, že čím dál více. Dříve to byla věc spíše starší generace, momentálně začínám pozorovat trend i třicet plus. Mladší lidé mají většinou jiné priority.
Parádu udělá látka
Kdybyste měla popsat svůj vlastní styl upcyklace, jak byste ho charakterizovala?
Nesnaž se být nejlepší, zkus být odlišný.
Takže si zakládáte na originalitě.
Přesně tak. Chci být jiná a vytvořit něco, co tu ještě nebylo. Nechci nudu. Mám ráda extravaganci a výraznost. Aby bylo jasně vidět, že tohle v obchodě koupit nemůžete. Spousty kolegů jsou mnohem šikovnější než já, ale někdy jsem zklamaná z fádnosti použitých látek, neodpovídají precizně a úžasně odvedené práci. Souvisí to zřejmě i s cenami látek. Pokud chcete opravdovou parádu, kvalitu a vysokou gramáž, začínáte od dvou tisíc korun za metr.
Už jste zmínila, že zpracováváte především křesla a komody. Najdete nějaké kousky, které pro vás mají zvláštní význam?
Vyloženě mám ráda „mid century modern“ nábytek. Vyznačuje se jednoduchými liniemi. A pak zbožňuji všechny komody od Jiroutka. Mají své specifické nohy. Krásná jsou i křesílka od Jindřicha Halabaly nebo elegantní subtilnější křesílka Tatra Pravenec (ikonický příklad československého nábytkového designu 60. let 20. století. Navrhl je architekt František Jirák pro slovenský podnik Tatra nábytok Pravenec, pozn. red.). Neberou mě popravdě ryze historické a kulaťoučké věci.
Je nějaký konkrétní nábytkový kousek, který vás svým příběhem zasáhl?
Možná křesílka Halabala H269. Poprvé jsem s nimi držela v rukách africkou trávu (přírodní materiál získávaný z listů palmy žumary nízké, tato vlákna jsou známá svou pružností a odolností, což je činí ideálními pro použití v čalounictví, pozn. red.) a učila se tradiční čalounické techniky. Jde o unikátní a krásné investiční kousky kterých už moc není. Je neuvěřitelné, že jsou stará téměř sto let. To už je vážně příběh.
Sedí před vámi totální laik v oboru recyklace nábytku. Zkusíte mi vysvětlit, které materiály a techniky používáte?
Jak už jsem zmiňovala před chvílí – u komod ráda aplikuji techniku dekupáž. U křesílek můžete volit moderní metodu, nebo tradiční postup pomocí africké trávy. Investiční kousky si zaslouží tuto variantu, je ovšem mnohem dražší, protože zabere dvojnásobek času. U materiálu je to poměrně jednoduché, protože vše je o látce. Látka je to, co prodává a zaujme.
Nábytkářští giganti chystají novinku. Výrobky chtějí „poslat do oběhu“ |
To nebylo zase tak složité. Co nějaké mýty ohledně upcyklace nábytku?
Jsem ráda, že to zmiňujete. U komod mi občas někdo vyčítá, že je ničím. Já ale nejsem restaurátor, nesnažím se renovovat a zachovat původní vzhled výrobku. Naopak – v původním vzhledu skončil na smetišti a já se snažím ho oživit a dát mu nový život pomocí barev a motivů. Tedy redesignuji, měním a povyšuji na novou úroveň. Upcykluji. Bohužel sociální sítě ukazují svoji negativní tvář, když dávají nebývalý prostor lidem plným zloby. Ovšem i tento názor respektuji a už ani nemám tendence vysvětlovat.
Osobně jsem měla sbírání věcí z bazaru a starožitností spíš za takové obklopování se nepotřebným harampádím. Jak vnímáte vztah mezi člověkem a věcmi, jimiž je obklopen, vy?
Neřekla bych, že jsem vyloženě materiální člověk. Spíš vnímám energii těch věcí kolem sebe. Možná až zbytečně moc na to dám a řídím se tím. Někdy se vám ty věci líbí a ani nedokážete popsat proč. Někdy působí jako rušivý element, i přes svojí krásu.
Souhlasím. Přijde mi, že vás kousek krásně ladí do starého i nového. Je to takový nadčasový designový nábytek.
To je právě ono. Sama mám strašně ráda staré a moderní věci nakombinované dohromady. Moderna sama o sobě je studená, bezpohlavní a já bych uprostřed toho nemohla žít, ale respektuji a chápu milovníky moderny a strohosti. Vždyť o tom to je, každý má rád něco jiného.
