O papíru nemluvíte jen jako o materiálu, ale skoro jako o nositeli příběhu. Co všechno se do něj podle vás může otisknout?
Možnosti toho materiálu pořád objevuju a vlastně už mu ani neříkám papír. Testuju len, lýko, morušovník, což jsou mimochodem tradiční papírenské materiály, ale i mořské řasy. Bez ohledu na to mě ovšem fascinuje, že je to skvělý způsob, jak zachovat konkrétní okamžik času. Pracuju s přírodninami, které by se jinak rozložily, proměnily, zmizely. Tím, že je usuším a stávají se součástí objektu, se vlastně zakonzervují. Uchovám tak něco pomíjivého.
Zní to, jako by se dal vyrobit skoro z čehokoliv.
Do určité míry ano. Dá se pracovat s velmi širokou škálou přírodních materiálů, ale vždycky záleží na tom, jestli splní moje požadavky. Občas je nesplní třeba květina, která není dostatečně plochá a ve výsledku nevypadá dobře jako dekor. Typickým příkladem je třeba zvonek luční. Když ho usušíte, splácne se a vznikne z něj jen tmavá skvrna. Já si proto vybírám květiny, které se dají rozdělit na jednotlivé části.
Michaela Doležalová
|
Máte naopak materiál, který se vám osvědčil nejvíc?
Teď pracuju hlavně s lnem. Dřív jsem používala konopnou koudel. Když chci dosáhnout větší průsvitnosti a zároveň pevnosti, používám lýko morušovníku, které si dovážím z Japonska. To vychází z tradiční výroby papíru a u nás tyto suroviny v takové kvalitě bohužel nejsou dostupné. U květin na dekor jsou možnosti mnohem větší. Baví mě objevovat nové. Teď mám velkou zahradu, takže si je i sama pěstuju. Občas si něco přivezu i z cest.
Odkud naposledy?
Nedávno jsem byla na Tenerife, kde jsem sbírala místní rostliny, a teď z nich vzniká lampa jako vzpomínka na to místo. Pro klientku, která má k ostrovu vztah. I světlo totiž může nést osobní příběh.
Když za vámi přijde klient se zakázkou, dokážete jeho představu naplnit? Přece jen pracujete s přírodními materiály, a těmi jste ve výrobě do jisté míry omezená.
Když klient přijde s určitou představou nebo atmosférou, kterou chce vytvořit, vždy hledám způsob, jak ji převést do materiálu. Třeba u jedné zakázky pro W Prague hotel jsme řešili instalaci do lounge prostoru. Cílem bylo navázat na vánoční období, ale vyhnout se prvoplánové dekorativnosti. Pracovala jsem s pomerančem, spadaným listím nebo jehličím z vánočních stromků, ale snažila jsem se to pojmout spíš jako scénografii než dekoraci.
Vzpomínáte si na nějakou opravdu netradiční zakázku?
Jedna klientka mi přinesla 100 čtyřlístků, které nasbírala pro kamarádku jako svatební dar. Podle čínského přísloví mají symbolizovat velké štěstí. Přinesla mi je pečlivě usušené v knize. Já jsem z nich vytvořila lampu. To bylo opravdu krásné zadání. Pak jsou tu i technicky náročné realizace. Třeba instalace pro restauraci od Zátiší group, kde jsme zavěšovali desítky objektů ve výšce šesti metrů. V tomhle je moje práce občas i dost dobrodružná.
Lampa ze stovky čtyřlístků jako svatební dar.
Je každý kus z vaší dílny originál?
Ano, protože materiál se pokaždé chová trochu jinak. Květiny se rozloží jinak, pomeranč vytvoří pokaždé jinou strukturu… Nikdy nevzniknou dva stejné objekty, podobně jako v přírodě nevyroste žádná květina úplně stejně. A to je něco, co se snažím do osvětlení přenést – přirozenost, nepravidelnost, autenticitu. Ta nahodilost je uklidňující, připomíná prostředí, ve kterém se sama cítím dobře.
Lampa z lýka, lnu i pomeranče
Jak vypadá proces od suroviny až k samotnému papíru a lampě, kterou z něj nakonec poskládáte?
Pracuju dvěma způsoby. Buď vyrábím vlastní ruční papír, nebo používám takzvaný grafický papír, tedy běžný papír z výroby, který dál upravuju. Grafický papír využívám hlavně u zakázek, kde je potřeba rychlost nebo větší dostupnost. Papír si upravím, naohýbám, případně potisknu. Hodí se to pro krátkodobé instalace, výlohy nebo eventy. Není to tak trvanlivé ani tak autorské, ale má to své místo. Z grafického papíru vznikají také moje DIY sety a využívám je i pro workshopy.
A jak vzniká ručně vyráběný papír?
Oproti grafickému papíru je to proces, který jde víc do hloubky, je časově náročnější a promítá se i do ceny a životnosti výsledného objektu. Základ tvoří len, konopí nebo lýko morušovníku. Volím podle toho, jaký typ lampy chci vytvořit. U uzavřených tvarů, kde potřebuju, aby materiál dobře propouštěl světlo, používám právě lýko morušovníku. Je pevné, ale zároveň jemné a průsvitné. Naopak u objektů s otvory potřebuju materiál pevnější a hustší. Tam pracuju víc s lnem nebo konopím, často v kombinaci třeba s pomerančem. Do směsi přidávám i malé množství přírodního kaučuku, který zvyšuje pevnost a odolnost. Díky tomu se lampy dají i jemně čistit a jsou praktičtější do interiéru.
Takže prvním krokem je vhodný výběr suroviny. Co následuje dál?
Ze surovin si připravím směs. Například u pomerančové lampy si nachystám velké množství čerstvé kůry. Tu rozemelu na jemnou hmotu, smíchám ji s dalšími vlákny, třeba lnem, přidám kaučuk a velké množství vody. Vznikne řídká kaše. Tu pak nabírám na síto. Používám vlastní 3D tištěná síta, která určují výsledný tvar. Voda odteče a na sítu zůstane vrstva materiálu. Díky speciálním prvkům v sítu se už v téhle fázi vytvářejí i jemné linie nebo otvory.
To znamená, že tvar lampy vzniká už při výrobě materiálu?
Přesně tak. Díky sítům můžu do materiálu narýsovat budoucí strukturu – kde se bude svítidlo ohýbat, kde vzniknou perforace nebo otvory. Nemusím pak nic dodatečně řezat nebo upravovat. Vývoj takového síta mi trval dva roky.
Co se děje potom, když máte hmotu na sítu?
Následuje odsávání vody, lisování a dlouhé sušení. Hotové archy skládám na sebe, lisuju je a nechávám několik dní schnout v sušicím boxu. Proudí do něj vzduch, aby materiál schnul rovnoměrně. Když jsou archy suché, přichází na řadu skládání. Na tom už pracuju i s týmem, protože u větších zakázek jde o desítky kusů.
A kdy se z toho stane finální lampa?
Ve chvíli, kdy se archy začnou tvarovat a kompletovat. Skládají se podle střihů, sešívají, doplňují o konstrukční prvky. Na závěr ještě materiál ošetřuju proti hořlavosti, aby byl bezpečný pro použití v interiéru.
Tradiční, ale i inovativní
Ve vašem procesu je spousta vlastních nástrojů – třeba 3D tištěná síta. Vymyslela jste je úplně sama?
Velká část mých pomůcek vychází z tradiční výroby papíru. Základní princip, tedy nabírání hmoty na síto, je stejný jako dřív. Jen jsem do toho přidala své inovace a zkušenosti, které jsem nasbírala u papírníka Michala Gorece. Nejdřív jsem u něj vyráběla, pak jsem absolvovala intenzivní kurz a postupně si osvojovala celé řemeslo. Dodnes ho beru jako svého mistra. On sám se učil v Japonsku, takže jeho know-how má silné kořeny v tradičních technikách.
Jak jste se dostala až k 3D tisku?
Postupně, přirozeně. Nejdřív jsem pracovala s klasickými síty, jaká se používají běžně. A pak jsem si začala klást otázky, co by šlo udělat jinak. Napadlo mě třeba, že by se do síta daly přidat vodicí linie, které by předem určily, kde se bude materiál ohýbat. Postupně jsem ovšem narážela na limity těch jednoduchých řešení. Chtěla jsem větší přesnost, jemnější detaily, třeba i zakřivené linie. A to už bez technologie nešlo. Tak jsem si začala navrhovat vlastní 3D tištěná síta.
Český výletník: V Losinách dělají ruční papír stejným způsobem přes 400 let |
Zní to jako hodně experimentální proces. Kolik pokusů za tím je?
Hodně. Zvenčí to může působit jednoduše, ale ve skutečnosti je za tím spousta nepovedených verzí. Často se stane, že něco nefunguje – materiál protéká, konstrukce není dost pevná, nejde to správně překlopit. Takže se vracím zpátky, upravuju návrh a zkouším znovu. Je to vlastně kombinace tradičního řemesla a neustálého experimentu.
Křehké a jemné
Původně jste studovala sklo. Proč jste se nakonec vydala úplně jiným směrem a začala pracovat s papírem?
U skla jsem narážela na to, že pokud bych chtěla dělat vlastní věci naplno, znamenalo by to mít vlastní sklárnu. A to je obrovsky náročné nejen technicky, ale i provozně. Prostředí skláren mi navíc přišlo poměrně tvrdé a hodně konkurenční. Měla jsem pocit, že si v něm musím neustále obhajovat něco, co je pro mě křehké a jemné. Papír mi přinesl svobodu. Můžu si všechno dělat sama, od začátku do konce. Nejsem tolik závislá na dodavatelích ani na existujícím systému. Můžu si vytvořit vlastní dílnu, vlastní postupy, vlastní materiál.
Nebyla ta cesta vlastně o to těžší, že u nás nemá papírenství tak silnou tradici jako sklářství?
Na jednu stranu ano. U skla existuje silné zázemí. Vždy se máte na koho obrátit. U papíru si spoustu věcí musím hledat a vymýšlet sama. Na druhou stranu je v tom ale i určitá výhoda. Papírenské prostředí není tak zaplněné a člověk si může hledat vlastní cestu. I proto je moje práce dneska taková, jaká je. Je o neustálém hledání.
A není to únavné?
Naopak. Moc mě baví, že si na věci přicházím sama. Pro někoho by to mohlo být únavné, ale pro mě je to spíš naplňující.
Papírník ze Zdislavy dokáže přeměnit během dvou dnů džíny na knihu |
Tak už víme, proč papír. Ještě mi prozraďte, proč jste si zvolila právě osvětlení?
Světlu se věnuju dlouhodobě. Už moje bakalářská práce byla zaměřená na osvětlení a postupně se to stalo hlavním médiem, se kterým pracuju. Po škole jsem spolupracovala s architektonickým studiem Studio Acht na větších projektech, třeba na čtrnáctimetrovém lustru pro budovu Aspira v Nových Butovicích nebo na světelném objektu pro Sázavský klášter. Takže práce se světlem pro mě není nová, jen se postupně proměnil materiál, s nímž pracuji.
Jak dlouho lampa z ručně vyráběného papíru vydrží?
V interiéru má v podstatě neomezenou životnost. Je to podobné jako s knihou. Když ji máte doma v suchu a teple, nepřemýšlíte nad tím, že by se rozpadla. Tyto objekty nejsou určené do venkovních podmínek, ale v interiéru vydrží opravdu dlouho, obzvlášť ty z ručně vyráběného materiálu.
Proměňuje se časem nějak jejich vzhled?
Překvapivě málo. Barvy se vlastně zakonzervují ve vláknech. Byla jsem nedávno u klientky, která má lampu z barvínku a sakury čtyři roky, a rozdíl je minimální. Barvínek si drží svou sytě fialovou barvu téměř beze změny. U sakury se odstín trochu posunul, ale je to podobné jako u jiných materiálů, i oblečení časem lehce vybledne. Není to nic zásadního, spíš přirozená proměna. A ta k přírodě a opravdovosti patří.
