Kdo vás v životě nejvíc inspiroval?
Považuji za velké štěstí potkávat inspirativní lidi, ženy i muže, za což jsem velmi vděčná. Na základní škole jsem měla báječnou a nezapomenutelnou paní učitelku Alenu Veseckou, na gymnáziu mě nejvíce ovlivnil učitel výtvarné výchovy, dějin umění a skvělý malíř Pavel Vavřík. Na vysoké škole jsem měla možnost chodit na přednášky a semináře mnoha vyučujících, na které dodnes vzpomínám, mimo jiné na Věru Menclovou, Evu Stehlíkovou, Petra Bílka nebo na Jana Wiendla. V profesním životě jsem měla možnost setkat se s mnoha inspirativními osobnostmi, kolegyněmi i kolegy.
Co jste se od těchto lidí naučila?
Od každého zajímavého člověka se lze něčemu přiučit. Obecně ale oceňuji a obdivuji profesní erudici, vytrvalost, autenticitu, zásadovost, lidskost, poctivou práci, férový přístup k sobě i ke světu kolem a v neposlední řadě si vážím laskavosti. Jsou to hodnoty, které je potřeba ocenit. Zejména v této době.
Žena vnáší do vysokých pozic klid a něhu, myslí si bývalá ředitelka marketingu |
Váš knižní debut První - statečné - jedinečné pojednává o třiceti Češkách různých profesí, na něž by se nemělo zapomenout. Jak kniha vznikala?
Od první myšlenky až k vydání uběhly bezmála dva roky. Kniha vznikala postupně, jednotlivé medailonky jsem zpracovávala s důrazem na příběh každé jedné ženy. Jejich příběhy jsem žila naplno, ve většině mě zcela pohltily. Bylo to velmi intenzivní tvůrčí období, na které ráda vzpomínám. Symbolické také je, že na knize pracovaly samé ženy.
Kniha má podtitul „Ženy, které zvolily tu méně pohodlnou cestu“. Co to přesně znamená?
Měly jsme tím, spolu s ilustrátorkou Silvií Vondřejcovou, na mysli fakt, že mnohé z třicítky žen, které mají v knize svůj medailonek, si dobrovolně zvolily těžké úkoly. Přesto se je rozhodly splnit navzdory tomu, že je mnohokrát dostávaly do nesnází. Cesta životem byla pro tyto ženy i jejich blízké obtížná, a u mnohých dokonce až nebezpečná. Za všechny bych jmenovala například Inku Bernáškovou, Františku Plamínkovou nebo Dagmar Burešovou.
|
Určitě bychom ale takových žen v české historii našli více než třicet. Podle čeho jste je vybírala?
To máte pravdu, taky proto byla nejdříve na pomyslném seznamu stovka žen. Nakonec jsme ale výběr zúžily na třicet, a to hned z několika důvodů. Ten hlavní byl, že kniha vyšla v listopadu 2019, tedy bez pár dnů přesně na kulaté třicetileté výročí sametové revoluce.
Ženy jsem zprvu vybírala tak, aby se potkala jména neznámá i známá, osobnosti neprávem pozapomenuté s těmi, které jsou v povědomí víc. Na tyto ženy jsem pak nahlížela se snahou vyzdvihnout jejich vlastnosti, které na první pohled nejsou jednoznačně dominantní.
Která z nich je pro vás největším vzorem?
Každá něčím jiným. Všechny osudy jsou nesmírně inspirativní. Konkrétně Madeleine Albrightová mě svým jedním výrokem přivedla na nápad najít u každé ženy nějaké motto nebo myšlenku, která ji ve stručnosti a jasně vystihne.
A na kterou z žen se podle vás nejvíce zapomnělo?
Neprávem opomenutá je například Eliška Krásnohorská, průkopnice vzdělávání dívek a žen a také zakladatelka gymnázia Minerva, první dívčí střední školy ve střední Evropě. I díky jejímu elánu a vizi mají ženy možnost skládat maturitu a studovat na univerzitách a vysokých školách. To dnes považujeme za samozřejmost, ale ve skutečnosti je to možnost, která existuje teprve pár desetiletí.
Jana Renner
|
Jakou roli sehráli v životě těchto žen muži?
„Svět se na muže a ženy nedělí, ale z žen a mužů se skládá,“ řekl T. G. Masaryk. V životech většiny žen z knihy První - statečné – jedinečné hráli muži, jako otcové, manželé či partneři důležitou roli.
Je-li muž ve své síle, stává se i podporujícím manželem, otcem, partnerem, vyučujícím, mentorem... Na takové vzácné muže měly štěstí například Alice Garrigue Masaryková, Vlasta Kálalová di-Lotti, Lata Brandisová, Madeleine Albrightová, Anna Honzáková, Eliška Junková nebo Greta Tugendhatová.
Co vás při sestavování medailonků nejvíce překvapilo?
Až v průběhu psaní jsem zjistila, že většina žen žila bez dětí. Z třiceti žen, o nichž kniha pojednává, se sedmnáct z nich nikdy nestalo matkou.
Vaše druhá kniha je úplně jiného rázu. Jak vznikala ta?
Knihu Místečka jsem psala pro vlastní potěšení a děti, abych zachytila některé drobné momenty ze života v našem blízkém okolí. Většinu povídek jsem psala během pandemie, kdy jsme byli zavření doma. Psaní pro mě bylo vzpruhou, vzácnou chvílí a možností oddychu od všeobecných starostí a náporu té po všech stránkách náročné doby.
Jak se dnes, v záplavě všemožných publikací, vlastně kniha píše?
Máte pravdu, že knih je dnes na trhu nespočet. Najít mezi nimi ty kvalitní je dost náročný úkol. Osvědčilo se mi psát své texty tak, aby bavily mě samotnou a zaujaly první čtenáře, kterým dám své rukopisy přečíst. Samotné vydání knihy je až další bod programu. Psaní knihy vyžaduje spoustu času, vytrvalosti a také sebekázeň a myšlenkovou disciplínu.
Děti jsou pod tlakem, čas jim moc organizujeme
Za svůj život jste vyzkoušela nespočet profesí. Kdo je Jana Renner dnes?
Jsem žena mnoha životních rolí. Jsem mentorka, lektorka a v pracovním životě se nyní věnuji hlavně výuce studentů odborné střední školy, a to ve všeobecně vzdělávacím předmětu český jazyk a literatura a v literárním semináři. V soukromém životě jsem manželka, maminka, koordinátorka rodinného time managementu, domácí psycholožka, volnočasová pedagožka, skladatelka voňavého prádla, kouzelnice v kuchyni, svačinářka, příležitostná aranžérka a cukrářka. Život je občas multitasking.
Co mají tyto profese společného?
Všechny moje činnosti mají společné to, že v nich vidím smysl a význam pro sebe a zejména pro ty, na které mají moje aktivity přímý dopad. To je velká motivace. Osvědčuje se mi striktně oddělit soukromí od práce a volný čas od pracovního. Naučila jsem se, že důležité je myslet i na sebe a vnímat, kdy je potřeba zvolnit. Odpočinek a čas pro sebe jsou nezbytné, abych mohla zvládat všechny soukromé i pracovní role.
K dítěti nemáme manuál, tlak na rodiče je obrovský, říká psycholožka |
Byla jste i součástí Dětského krizového centra. Jak jste se k této práci dostala?
Postupem času jsem se dostala k projektům, které pomáhají dětem. Propojení s Dětským krizovým centrem bylo jedním z nich. Tato zkušenost je pro mě velmi cenná, mnohému jsem se tam naučila. Spolupráci jsem ale ukončila, byl čas posunout se dál a vstříc novým možnostem.
Zjistila jste díky tomu, co dnes děti nejvíc trápí?
Děti dnes mají mnoho možností, které v dobách, kdy jsem byla dítě já sama, ještě vůbec neexistovaly. Dál je také rozdíl v možnostech, které dítěti (ne)poskytne rodina. Zároveň jsou děti pod velkým tlakem. Jejich čas je až na výjimky organizovaný dospělými, měly by být výkonné, úspěšné... Téměř vymizela volná hra i nuda, která je vlastně v omezeném množství velmi prospěšná.
Děti žijí v kyberprostoru, tráví čas hraním her, bez poučení a bez preventivní výbavy základními znalostmi vstupují do světa sociálních sítí, jejich život ovlivňuje umělá inteligence... Mizí přirozená komunikace s vrstevníky a slábne tak možnost naučit se zdravě řešit běžné mezilidské situace. Tak to vidím já.
