Před lety jste se přivdala do rodiny Weisshäutelů. Tatínek vašeho manžela, Jan Weisshäutel byl významnou osobností českého běhu na lyžích. Jak dlouho trvalo, než vás „nová rodina“ vytáhla na běžky?
Moc dlouho ne a celé to bylo dost vtipné. Nejenže jsem předtím neznala jejich rodinnou firmu, ale dokonce jsem ani nelyžovala. Když jsem přišla do rodiny svého tehdejšího přítele, hned první otázka byla: „A jezdíš na běžkách?“ Musela jsem přiznat barvu a říct, že nejezdím.
Jak na to tchyně s tchánem reagovali?
Okamžitě mě vybavili. Běžky, hole, kompletní swixová výbava….První výjezd byl tak trochu zkouška ohněm. Ale díky nim jsem běžkování objevila a nakonec si ho i zamilovala. Byla to vlastně moje vstupenka do celé té energie, kterou rodinná firma dodnes oplývá.
Helena Weisshäutelová
|
A u jejíhož zrodu stál vlastně už dědeček vašeho manžela, Václav Weisshäutel.
Je to tak. V padesátých letech přivezl do Československa první vosky značky Swix. Místo peněz tehdy nabídl skleněné výrobky z českých skláren a domů se vrátil s vosky, které se staly malým sportovním pokladem. Netušil, že tím založí tradici, z níž o desítky let později vznikne firma SPRINT.
Dnes už ji výrazně tvoříte i vy jako ředitelka HR, přitom jste začínala jako brigádnice. Jaké byly začátky? Nejdřív jsem pomáhala spíš brigádně a různě vypomáhala, kde bylo potřeba, ale pak mi nabídli místo za kolegyni, která odcházela na mateřskou. Byla to pro mě velká změna – studovala jsem sociologii a nebyla jsem si jistá, jestli chci do obchodní firmy. Ale zpětně to vidím jako správnou odbočku. S manželem jsme od začátku cítili, že se pracovně doplňujeme, a že to, co jednomu chybí, druhý přinese.
A daří se vám kombinovat pracovní život s tím partnerským?
Ano, daří. Ale nebereme to jako samozřejmost a pracujeme na tom. Pro nás to byla práce na obou stranách. Já jsem byla vždy víc intuitivní a sociální, potřebuji o věcech hodně mluvit. Měla jsem tak tendenci pracovní témata doma dál řešit a probírat. Manžel to naopak chtěl víc oddělovat. Postupně jsme se učili vnímat, co ten druhý potřebuje, a myslím, že právě díky tomu nám to funguje.
Nejspíš to není jednoduché.
Občas není. Největší zkouškou byla chvíle, kdy náhle zemřel manželův tatínek. Manžel na sebe musel převzít obrovskou odpovědnost rychleji, než čekal. Já jsem tehdy byla spíš jeho tichý parťák, snažila se ho podržet a být oporou jemu i firmě. To nás hodně posunulo a zároveň donutilo rychle dospět. Pro mě osobně byl pak velkou výzvou covid.
V čem přesně?
Firmě se paradoxně dařilo, protože lidé začali běhat a běžkovat, takže se sport „znovuobjevil“. Ale lidsky mě online režim naprosto semlel. Přebírat odpovědnost za motivaci týmu a zároveň být máma na home office bylo těžké.
Založily Vltava Run. Závod jsme vykřesaly z ničeho, nespíme čtyři dny v kuse, říkají |
Sportovní byznys, v němž jste se ocitla tak trochu náhodou, bývá hodně maskulinní. Byla to někdy nevýhoda?
Začátky byly složité. Ve sportovním prostředí si všichni typicky tykají, všichni se znají a často tvoří čistě mužské týmy. Zpočátku jsem si v tom všem hledala svou pozici. Později jsem dělala víc s textilními kolekcemi a tam už byl prostor pro ženský pohled. A dnes myslím, že jsem jako HR ředitelka na správném místě. Ženský element, zvlášť při práci s lidmi, dokáže kultivovat atmosféru i komunikaci ve firmě.
Ale vedete lidi v prostředí, kde jsou všichni často ambiciózní a výkonově nastavení, nebo se pletu?
Nepletete. Občas je to náročné. U nás ve firmě je hodně vidět vytrvalost, týmovost a odvaha, zkrátka běžíme takové vytrvalecké sprinty, jak já tomu říkám. V určité chvíli jsme rostli tak rychle, že jsem začala intenzivně volat po tom, abychom trochu zpomalili a sladili tempo. Proto jsme před pár lety spustili projekt Sprint Spirit. Šlo o to znova si vyjasnit, kdo jsme, kam jdeme, jak růst, aby to nebylo jen o číslech. Hodně nám to otevřelo komunikaci a dodnes to používáme při náboru i práci s lidmi.
Dvakrát vyhořela. Dnes její firma pomáhá s péčí o duševní zdraví zaměstnanců |
Mě zaujalo, jak velký důraz kladete na duševní zdraví a prevenci. To je stále trochu tabu.
Beru to jako nutnost. S manželem chodíme na koučink už od roku 2014. Začalo to osobními tématy, ale postupně se z toho stala naše pravidelná psychohygiena. Pomohlo nám to přežít náročné období, když jsme se starali o firmu, o malé děti, o tým i o sebe navzájem. Dnes tento nástroj nabízíme i manažerům.
Když mluvíte o překotném růstu – jak tedy hlídáte, aby firma, která vznikla jako rodinný projekt, jím i zůstala?
Neustále se vracíme k firemní kultuře a pracujeme s ní. Otevřeně si říkáme, co je pro nás důležité, jaké hodnoty chceme držet, jak má vypadat vedoucí týmů. Hodně využíváme teambuildingy, společné akce, setkávání.
Jak dnes vybíráte nové lidi do týmu? Tak trochu tuším, že sport hraje roli i tady.
Nehledáme profesionální sportovce. Ale máte pravdu, že chceme člověka, který má k pohybu vztah. U nás je totiž úplně normální, že někdo během práce vstane, a jde se prostě proběhnout. Kompetence jsou ale samozřejmě také velmi důležitá část.
Žena vnáší do vysokých pozic klid a něhu, myslí si bývalá ředitelka marketingu |
Jaký byl váš nejoblíbenější sport, než jste potkala manžela?
Hodně jsem plavala a hrála vodní pólo, dokonce i v reprezentaci. To byla tvrdá škola, ženské vodní pólo je totiž někdy drsnější než chlapské. Později jsem hledala sport, který mi dá pohyb i mentální oddych, a tak jsem našla běh. Dnes je pro mě běhání způsob, jak být mentálně i fyzicky fit. Ty dlouhé běhy mi hrozně pomohly i v leadershipu. Člověk najednou zjistí, že dovede mnohem víc, než si myslí. A dnes samozřejmě zbožňuji i běžky.
Učíte běžkovat i děti?
Běžkují od tří let. Ale ne nutně proto, že bychom na ně tlačili, spíš to chtěly samy. Vidí, co děláme, baví je to, mají radost z vybavení. Ukazujeme jim hlavně pozitivní vztah ke sportu a pohybu.
Sportujete i s manželem spolu?
Ano, a často. Někdy je to naše „rande“. Ale zároveň máme i svoje rituály: čas pro sebe, pro přátele, pro rodinu. A snažíme se pravidelně mluvit o tom, co kdo z nás potřebuje, aby vztah fungoval.
