Obě jste stály u zrodu proslulého běžeckého závodu, každá ale trochu jinak. Jak to tehdy bylo?
Jaroslava Mužíková (JM): Já jsem v podstatě odchovanec Vltavy, protože pocházím z Hluboké nad Vltavou. Jedním ze zakladatelů závodu je i můj švagr, díky kterému jsem absolvovala už nultý ročník jako řidič pro mou sestru. To možná Květa ani neví.
Náš dům se pravidelně během závodu už od tohoto nultého ročníku mění na stanoviště a noclehárnu. Různé týmy, které už se za ta léta znají, se tam střídají v postelích a všude, kde to jde. Oficiálně jsem se k závodu dostala až před čtyřmi lety, předtím jsem si ho ještě stihla zaběhnout. Což je docela vtipné – jsem jediná z naší čtveřice pořadatelů, která si to vyzkoušela na vlastní kůži, a to navíc tak trochu omylem. Neměla jsem vybavení ani kondici, ale moc jsem si to užila.
Jak na začátky vzpomínáte vy, Květo?
Květa Látalová (KL): Nultý ročník se běžel jen s jedním týmem a bylo za ním hrozně moc práce. Trasa tehdy vedla hodně po silnicích, vyzkoušeli jsme si, jak funguje systém štafety, předávky aut, jak střídat běžce v úsecích, jak dlouhé by ty úseky měly být a podobně. Už tehdy jsme zjistili, že je potřeba směřovat trasu spíše mimo silnice nebo na silnice, kde není moc velký provoz.
Vltava Run
|
Což si myslím, že je i největší lákadlo dnešní Vltavy – běží se krásnou trasou převážně mimo frekventované úseky. Zároveň ji každý rok měníme, často nám totiž do starých tras zasáhne třeba těžba dřeva, různé opravy nebo uzavírky cest. Zkrátka každý rok hledáme co nejvíc bezpečnou a krásnou trasu.
Kdy se protnuly vaše cesty?
JM: Já už jsem ještě před Vltavou dělala komunikaci pro sportovní
e-shop, a tam mě tehdy i poprosili, jestli bych nemohla vypomoci se závodem. A už jsem zůstala.
KL: A ještě že tak. Náš tým to významně posunulo. My jsme do té doby byli zaměření spíš na produkční záležitosti. Chyběly nám takové ty klasické měkké dovednosti, které s sebou přinesla až Jája.
Co bylo na začátku úplně nejtěžší?
KL: Snad všechno! Vltavu jsme vykřesali úplně z ničeho. Musím ale říct, že jsme to už tehdy na začátku postavili docela dobře, protože se toho držíme dodnes. Měníme akorát drobnosti a dolaďujeme věci, které dopředu nikdy neovlivníme. Pořád se to snažíme dělat lépe.
A pro vás, Jaroslavo? Říkám si, že komunikovat takhle velký závod je specifická disciplína.
JM: Nevěřím tomu, že se v komunikaci dá něco „nafejkovat“. Vltava run si dělá reklamu sám tím, jaký je, a také tím, že je tvořený poctivě a od srdce. Z toho plyne i specifikum mé práce. Nejde ani tak o to říkat lidem, jaký závod je, protože oni to moc dobře vědí. Spíš ho potřebujeme pořád posouvat dál a lidem přibližovat organizační záležitosti.
Proč je důležité běžcům tolik vysvětlovat organizaci?
JM: Protože velká část závodu je taková, jaký si ho běžci udělají. Když si běžci budou špatně parkovat na předávkách, vytvářet špatnou atmosféru a podobně, tak si závod neužijí. Což se naštěstí nestává tak často, DNA běhu zkrátka přitahuje sportovce, kteří jsou skvělí a ví, jak to chodí. Jen je potřeba to připomínat.
Poctivě a s láskou. Čajíček to ale není
Sama jsem z běžecké komunity a Vltava Run je v ní naprostým fenoménem. Čím si to vysvětlujete?
KL: Myslím si, že je to právě naším přístupem. Předáváme emoce, zážitky a vše plánujeme s velkou poctivostí. Do organizace také ve velkém zapojujeme lokály, což je úžasné. Na předávky nejezdí žádná cizí skupina lidí z velkého města. Jsou tam místní, často něco napečou nebo uvaří, a to krásně dokresluje atmosféru celého závodu.
JM: A určitě je to i podíl krásné trasy, kterou se běží. Taky bych doplnila, že je to i tím, že se snažíme udělat běžcům maximální zážitek. Když se něco pokazí, a že se něco pokazí každý rok, tak se to snažíme řešit tak, aby běžec nic nepoznal.
Co všechno už se za ty roky stihlo pokazit? Prozradíte?
KL: Neřekla bych přímo pokazit, ale takový evergreen každého ročníku je značení. To musí být perfektní, dost často se ale najde vtipálek, který nějakou značku umaže nebo přidá, a to je pak problém.
Na co jsme se ale zaměřili letos, je komunikace závodu Vltava Run Čtyřka (odnož Vltava Run, vznikla v loňském roce pro běžce, kteří se nedostali na klasickou Vltavu, běží ji čtyřčlenný tým a má zhruba 60 kilometrů, poz. red.). Loni jsme Čtyřku komunikovali jako doprovodný závod k Vltavě a někteří běžci pak měli pocit, že tam jsou navíc a překáží těm, co dobíhají Vltava Run. Což jsme rozhodně nezamýšleli, protože ani Čtyřka není žádný čajíček. Je to právoplatný závod, při němž si běžci za jeden den s hodinovým odpočinkem střihnou přinejmenším půlmaraton v terénu.
Uběhli jsme padesátikilometrový trail. Běžci se podceňují, říká jeho zakladatelka |
Zmínily jste, jaké hodnoty jste chtěly Vltava Run vtisknout. Podařilo se je udržet až dodnes, kdy už má závod větší rozměr?
JM: Já si myslím, že ano. A právě to dělá závod tak jedinečným a oblíbeným. Pro nás nebyl rozdíl v tom, když jsme ho dělali pro dvacet týmů nebo pro tři stovky týmů. Pořád ho děláme stejně poctivě a s láskou.
KL: Je to tak. Každý rok něco zdokonalujeme, ale základ zůstává stejný. Parta čtyř nadšenců, kteří se snaží o co nejlepší organizaci závodu. Po každém ročníku děláme feedback, posíláme i dotazníky běžcům, od kterých nám chodí skvělá zpětná vazba a spousta podnětů k zamyšlení.
Jak byste popsaly typického účastníka Vltava Run?
KL: Je to trochu blázen a je ochotný se na nějakou dobu vzdát svého komfortu. Není to žádná slečinka, je to člověk připravený na výkon a na to, že stráví víkend s partou podobně naladěných lidí. Je přátelský a umí pracovat pro tým.
JM: Já bych doplnila, že to vlastně nemusí být žádný extrémní běžec. Závodu se účastní spoustu „hobíků“, profíků tam máme vlastně docela málo. Ti aspirují na první příčky. Zbytek jsou sportovci, kteří si to přišli užít nebo zkusit. Kdybych měla specifikovat týmy, ne jednotlivce, je zajímavé, že často s námi běhají firemní týmy, lidi z jedné práce. Je to takový fenomén, Vltava zkrátka výborně posiluje pracovní kolektiv.
Říkám si, že takový závod musí generovat velkou spoustu zajímavých příběhů. Vzpomínáte na nějaké?
KL: Během závodu nejsme na trase, takže nezávislé pozorování nás vždy trochu mine. Je ale pravda, že Vltava Run plodí skvělé věci, už jsme třeba měly dvě svatby na trati. Za dobu konání se také narodilo spoustu dětí. Pak si ještě pamatuju, jak se přihlásil tým pouze se šesti členy. Byli to namakaní sportovci, proto jich bylo jen šest, a každého čekala pěkná dávka kilometrů. Jeden z nich se chvíli po startu zranil, a tak místo něj musel běžet řidič. Ale dal to.
JM: Já si zase vybavuju historku z loňského roku, kdy jedna běžkyně volala v noci celá vyděšená, že ji honí divoká zvěř. No, pak jsme zjistili, že v té tmě neviděla, že běží kolem ohrady s prasaty. Navíc to ani nebyla Češka, takže ji to úplně zmátlo a vyděsilo. Nedivím se. Ale dnes už je to naštěstí spíše úsměvný příběh.
Závod si běžci dělají sami
Už jsme nakousli logistiku závodu. Přesto, co obnáší zorganizovat 375 km dlouhý závod napříč krajinou, který se běží ve dne i v noci?
KL: Ta největší práce byla opravdu na začátku, protože k podobnému typu závodu neexistoval žádný manuál. Z vlastních zkušeností tak vznikla naše interní kuchařka. Kromě toho, že plánujeme trasu, je také potřeba oslovit všechny dotčené obce. Dnes už je to rychlejší, protože nás znají. Když jsme jim volali poprvé, ťukaly si na čelo. Dnes už ví a ve většině případů s tím nemají problém.
Od obcí to jde k majitelům objektů, kde běžci přespávají. Samozřejmě se domlouváme i s policií, ale i s majiteli hospod a ubytování po trase, aby věděli, že může přijít nápor. Pak musíme zaškolit dobrovolníky a trasu označit. Zjišťujeme, kde mohou běžci nejlépe parkovat, kde se vysprchovat … A samozřejmě dobře naplánovat předávky, aby se nám to nikde nezašpuntovalo. Je za tím spousta mravenčí práce, která se zvětšuje spolu s tím, jak závod roste.
JM: A logistika se týká i účastníků závodu. Každému běžci musíme zajistit triko, startovní čísla… Těch věcí je spoustu a nikdy bychom je nezvládli bez našich partnerů.
Květo, vy jste zmínila, že oslovujete všechny dotčené obce. Stává se, že některé mají problém s tím, že by trasa měla vést zrovna přes ně?
KL: Ano, i to se občas stává. Většinou až po nějakých špatných zkušenostech s chováním běžců, což není tak časté, ale občas se něco přihodilo. Nejčastěji to souviselo s rušením nočního klidu, nebo s tím, že řidiči neparkovali na místech k tomu určených a stáli někomu před výjezdem. Což my jako organizátoři moc neovlivníme. Tím se ale vracíme k tomu, co už bylo řečeno na začátku – že závod si z velké části dělají běžci sami. My jim dáváme zázemí a organizaci, aby to celé nějak fungovalo.
Velká kunratická, Vltava Run a další. Nejlepší běhy v Česku převzaly ocenění |
Tři ze čtyř organizátorů závodu jsou ženy. Máte pocit, že to pro závod přináší nějakou specifickou výhodu?
JM: Neřekla bych, že je tam vyloženě výhoda, ale zajímavě do toho vstupuje fakt, že jsme všechny matkami. Podle mě nás to naučilo neskutečné efektivitě, což se při organizaci tak velkého závodu rozhodně hodí.
Podle toho, o čem se dnes bavíme, to vypadá, že závod v podstatě změnil celý váš život.
KL: Já jsem strašně ráda, že zrovna toto je moje práce. Za prvé mě to definuje a za druhé už jsem po těchto zkušenostech v podstatě nezaměstnatelná. Pracuji ve svém tempu, na projektu, který mám ráda. Dávám do něj kus sebe a to je pro mě hrozně důležité. I přesto, že v době závodu čtyři dny v kuse nespíme. Je to fyzicky i psychicky náročné, protože máte zodpovědnost za spoustu věcí, a především za běžce.
JM: Mě na tom kromě toho, co zmínila Květa, hrozně baví i ta fáze konce. V dřívějších zaměstnáních jeden projekt ještě ani nekončil a už začínal druhý. Tady vím, že to jednou skončí. A pak mám chvíli čas to zpracovat a vstřebat. A taky je skvělé, že všichni v týmu jsme rodiče, takže si vyjdeme vstříc. Navíc mi díky této práci vstoupilo do života spousta skvělých lidí. Doufám, že nikdy neodejdou, i kdyby odešla Vltava.
Už se můžete ohlédnout i za letošním ročníkem. Jak probíhal?
KL: Naštěstí v poklidu. Na start Vltava Run se postavilo 303 týmů, kdy nejrychlejší tým trasu zvládl uběhnout za méně než 24 hodin a všechny týmy se vešly do časového limitu 40 hodin. Neskutečně vyšlo počasí, takže běžecké srdéčko si přišlo na své.
Co bylo nejlepší?
JM: I letos jsme na startu měli nevidomé běžce z nadace Leontinka, kteří se závodů účastní již po desáté. A třetím rokem se zúčastnil i tým dětí z dětských domovů pod vedením filantropa Tomáše Slavaty. A to je neskutečný zážitek vidět tyto týmy na trase a potom v cíli. Je to velká odměna pro nás všechny.
Co bude s Vltavou dál?
KL: Pro nás je největší výzvou udržet standard běhu a splnit očekávání běžců, která jsou rok od roku vyšší. Rádi bychom, aby i nadále byl Vltava Run srdeční záležitostí a běžci jej běželi s radostí. A aby s sebou případně vzali i svoje děti a závod tak nestárl, ale žil dál v plné síle.
