Vaše cesta k antropologii nebyla úplně přímá. Jak jste se k oboru dostala?
Na gymnáziu jsem nijak neexcelovala, měla jsem špatné známky a dlouho jsem nevěděla, jakou cestou se vydat. Chvilku jsem cestovala, byla jsem na Novém Zélandu. Nakonec jsem se přihlásila na Fakultu humanitních studií. Tam jsem si zamilovala antropologii. Tehdy na fakultě ještě působil profesor Jan Sokol, který byl velmi charismatický. Už bych s ním možná odborně v lecčem nesouhlasila, ale tehdy mě naprosto okouzlil. Dnes říkám, že jsem antropoložka britského ražení.
Co si pod tím můžeme představit?
V britské tradici se antropologie chápe jako věda o tom, co nás dělá lidmi. Je to velmi široká disciplína, která kombinuje biologii, jazyk, archeologii i každodenní sociální realitu. A právě to poslední mě zajímá nejvíc, tedy sociální a kulturní antropologie. Baví mě pozorovat, jak lidé žijí, jaké mají zvyky, jak přemýšlejí o světě, jak mluví.
Johana Wyss
|
Co vás na lidské každodennosti nejvíc fascinuje?
Asi to, že čím víc lidí poznávám, tím víc mám pocit, že jsme si všichni podobní. Různé kultury se samozřejmě liší v tom, jak se věci dělají, jak se vyjadřují, jaké hodnoty vyznávají. Ale v jádru jsme všichni lidé. Máme potřebu někam patřit, vytvářet vztahy, sdílet. A to platí napříč kontinenty.
Přesto jste část svého výzkumu zaměřila na Česko.
Ano. Věnuji se hlavně terénnímu výzkumu v českém prostředí, konkrétně ve Slezsku. Pocházím z Opavska, region mě vždycky fascinoval – pohraničí, odsun Němců, proměnlivá identita. Magistra i doktorát jsem zaměřila na Opavsko, teď v rámci nového projektu zkoumám vztah společnosti k minulosti, kolektivní paměti a vliv historických narativů na současný populismus.
Jedním z opakujících se témat vaší práce je takzvaná kolektivní paměť. Jak vlastně souvisí s aktuální politikou?
Zajímá mě, proč historické události, které si většina z nás nemůže pamatovat, pořád vyvolávají tak silné emoce. Třeba maďarský premiér Viktor Orbán často mluví o Trianonu (Trianonská smlouva z roku 1920 definovala nové hranice Maďarska po první světové válce, redukovala jeho území o téměř 70 % a vedla ke zmenšení Uherského království na dnešní Maďarsko, pozn. red.) jako o národní křivdě, podobně jako my vnímáme Mnichov. Tyto staré narativy se stále aktivují a mají obrovskou mobilizační sílu, a to nejen v Maďarsku. Populisté s minulostí často manipulují, ale nejsou v tom sami. I liberálně-demokratické strany někdy využívají historické příběhy ke svému prospěchu.
Zmiňujete český veřejný prostor. Čeho si v něm všímáte?
Myslím si, že spousta lidí je zklamaných a úzkostných, včetně mě. Budoucnost je nejistá a lidé hledají jistotu, kterou často nacházejí v minulosti. V našich výzkumech se ukazuje silná tendence upínat se k minulosti jako k něčemu stabilnímu. Teď se například věnuji tomu, jak si lidé pamatují sametovou revoluci a proč se neúčastní oslav výročí. V tom vidím známku jistého odcizení a osamocení.
To se ale bavíme o lidech, kteří nejsou z Prahy, že? V hlavním městě bývají oslavy velké.
Nedávno mi kolega ze Slezského zemského muzea, Ondřej Kolář, poskytl fotografie z Opavy, kde se během generální stávky v listopadu 1989 sešlo 15 000 lidí. To je čtvrtina města. A přesto mám pocit, že revoluce se v paměti uchytila hlavně jako „pražská záležitost“. To je škoda, protože bez těch masových projevů občanské statečnosti by disidenti sami nic nezměnili. Přitom lidé v regionech riskovali stejně.
Nás už pocit nadřazenosti přešel, Číňany ne. Ale bát se jich netřeba, říká antropolog |
To mi připomíná, že v dnešním světě máme tendenci se rozdělovat na „my“ a „oni“. Proč?
Je to způsob, jak si ujasnit, kam patříme. Potřebujeme sounáležitost, komunitu. Jenže „my“ se těžko definuje bez „oni“. A v rychlém a složitém světě saháme k jednoduchým zkratkám, stereotypům. Někdy je to lidsky pochopitelné, ale často to vede k nepochopení nebo dokonce k diskriminaci.
Souvisí s tím i to, že dnes nemáme dost času a prostoru na porozumění druhým?
Ano. Lidé jsou unavení, přetížení, zahlcení zprávami a informacemi. Náš mozek není stavěný na to, aby každé ráno vstřebával válečné zprávy, odpoledne řešil restrukturalizaci v práci a večer třeba domácí problémy a Trumpa k tomu. O to víc reagujeme impulzivně, povrchně, chybí nám čas i síla jít do hloubky, hledat porozumění.
Rozpuštěná identita
Přiblížíte mi, jak probíhá terénní výzkum, který děláte? Působí to skoro jako infiltrace do jiného světa.
Do určité míry ano. Terénní výzkum je o tom, že s lidmi trávíte opravdu hodně času. Nejen že s nimi vedete rozhovory, ale žijete s nimi jejich každodennost. Až tehdy vyplouvají na povrch nuance, které by se v dotazníku nikdy neobjevily.
Kam jste takto vyrazila vy?
Já jsem měla výhodu, že jsem mohla dělat antropologii doma, tedy ve Slezsku, odkud pocházím.
Bylo těžké vracet se do známého prostředí v roli vědkyně?
Zajímavé je, že zpočátku to lidem přišlo málo vědecké. Možná čekali, že přijdu s dotazníkem se škálou odpovědí. Ale antropologie je právě o tom, že s lidmi žijete, ne je jen zpovídáte. Někdy trvá dlouho, než si k sobě vzájemně najdete důvěru, ale pak to začne fungovat. V rámci doktorátu jsem tam žila rok a snažila se co nejvíc splynout.
Historie SlezskaSlezsko je region s mimořádně pestrou a komplikovanou historií. Jeho obyvatelé zažili opakované změny hranic, režimů i jazykových a národních identit často bez toho, aniž by opustili svou rodnou vesnici.
V některých částech Slezska ale žili lidé, kteří během jediného života vystřídali i pět státních režimů bez toho, aniž by se přestěhovali. Mnoho místních dodnes mluví slezským dialektem „po našimu“. Jedná se o kombinaci češtiny, němčiny a polštiny. |
Na Hlučínsku se setkáváme s dost specifickým dialektem. Jaký jazyk jste tam používala?
Všude jsem mluvila česky, ale rozumím i místnímu dialektu, „po našimu“, jak se říká. Moje babička byla z Hlučínska a ten jazyk míchá češtinu, němčinu i polštinu. Místní často říkají, že neumí ani česky, ani německy, ani polsky a vlastně umí všechno dohromady, ale špatně.
Co konkrétně jste tam zkoumala?
Zajímala mě slezská identita. V regionech, kde se často měnily hranice, je velmi specifická paměť i vztah k národu. Jeden z mých respondentů říkal, že jako voják druhé světové války přísahal věrnost Hitlerovi, pak britské královně, Edvardu Benešovi i Klementu Gottwaldovi. Jako armádní řidič procestoval téměř celou Evropu, a pak se vrátil do rodné vesnice a prožil tam celý zbytek života. Ta vesnice zůstala stejná, jen se kolem měnily státní hranice a valila historie.
Paměť migruje
Vrátím se ještě ke kolektivní pamětí. Co to vlastně je a jak se liší od historie?
Je tam zásadní rozdíl. V paměťových studiích nezkoumáme minulost tak, jak se „doopravdy stala“, ale jak s ní lidé dnes zacházejí. Jak si ji pamatují, co si vyprávějí, jak ji prožívají. To, čemu říkáme „kolektivní paměť“, není nutně přesný záznam událostí. Je to spíš to, co si společnost z minulosti uchovává, co v ní zůstává přítomné.
I historické prameny jsou ale zkreslené, protože je psali lidé.
Ano, ani jedno není objektivní. Kolektivní paměť i historie je výběr, interpretace. Nositeli kolektivní paměti jsou obyčejní lidé, komunity, zatímco národní historie jde z hora. Kolektivní paměť má silný emocionální náboj, který může ovlivňovat i politické postoje.
Kdo určuje, jak se minulost pamatuje?
Hrají v tom roli instituce – školy, média, ale i třeba pamětní desky, sochy, filmy nebo veřejné ceremonie. Paměť není neutrální. V pohraničí, kterým se zabývám, se setkávají různé národní narativy. Například ten z Prahy a ten z Varšavy. A často nejsou v souladu s tím, co si pamatují místní. Právě tyhle rozpory jsou nesmírně zajímavé a důležité pro pochopení regionální identity.
Zmiňovala jste pojem „paměťová migrace“. Co to znamená?
Je to koncept, který popisuje, jak se vzpomínky „pohybují“. Jak se přenášejí mezi lidmi, generacemi a místy. Například vzpomínky na vyhnání německého obyvatelstva po válce se různě vyprávějí v Rakousku, východním Německu, západním Německu nebo Švýcarsku. Každý stát má jiný kontext a tím pádem i jinou verzi paměti. A to se netýká jen odsunu. Třeba paměť holokaustu se taky proměňuje podle toho, kde a jak je připomínána.
Jakou roli v tom hraje jazyk? Třeba rozdíl mezi slovy odsun a vyhnání.
Obrovskou. Slova nejsou neutrální, každé z nich nese nějaký náboj. Odsun zní technicky a státnicky, vyhnání mnohem emotivněji. Jazyk formuje, jak o věcech přemýšlíme, jak je vnímáme a co si z nich odnášíme. I to je součást mého výzkumu.
Zmizelé Sudety. Výstava ukazuje na fotografiích i jizvy po odsunu Němců |
Jak se s těmito složitými tématy vyrovnávají lidé v pohraničí?
Často velmi ambivalentně. Nejde o jednoznačné odsouzení nebo snadné ospravedlnění. V Opavě například žijí lidé v domech, které dřív patřily německy mluvícím rodinám, třeba i židovského původu. Dnešní opavští obyvatelé si uvědomují, že třeba jejich pianino kdysi patřilo někomu jinému, někomu, kdo byl ze svého domova vyhnán, a to vytváří zvláštní napětí. Lidé, kteří se po válce do těch domů nastěhovali, často nebyli přímými aktéry vyhnání, byli to běžní lidé, kteří přijali přidělený majetek. Není to černobílé.
To určitě není. Pracuje tedy antropologie i s vinou?
Antropologie se často odklání od konceptu individuální viny, jak ji známe z právního či náboženského rámce. Místo toho zkoumá sociální zapletení a historickou zúčastněnost, jako například v kontextu kolonialismu. Já osobně v souvislosti s odsuny používám koncept „implikovaný subjekt“. Popisuje ambivalentní pozici nepřímých spoluúčastníků historického násilí. Vina v tomhle pojetí není osobní obvinění, ale kontext, v němž jsou jednotlivci a komunity spojeny s dědictvím násilí.
Místo hledání jednoznačné odpovědi se tak otevírá místo pro reflexi. Co znamená žít v místech, kde bylo spácháno násilí? Jak se vyrovnat s tím, že náš každodenní život může stát na základech minulých křivd? A co s tím můžeme dnes dělat? Tyto otázky jsou klíčové pro porozumění tomu, jak paměť a historie prostupují současností.
Antropologie jako způsob porozumění světu
Jaké přístupy využíváte ve své profesi nejčastěji?
Základem je takzvané zúčastněné pozorování. Nejde jen o to vést rozhovor, ale být součástí běžného života lidí, s nimiž pracuji. Třeba jsem se nechala zaměstnat v regionálním muzeu. V jiných případech jsem vedla kurzy na Slezské univerzitě, abych porozuměla tomu, jak sama instituce přispívá k utváření slezské identity.
Neztrácí člověk v tak těsném kontaktu svou vlastní identitu?
To je velmi dobrá otázka. I já jsem o tom hodně přemýšlela. Pomohlo mi, že jsem měla zázemí v Británii. Když jsem se pak vracela do Slezska, byla jsem už trochu cizinka. Ten odstup je důležitý, abyste nepřišla o kritickou perspektivu. Doporučila bych každému, kdo chce dělat „domácí“ antropologii, aby zároveň působil v zahraničí, kvůli odstupu, ale i pro rozšíření obzorů.
Jakou roli může antropologie sehrát v budoucnosti?
Nemáme křišťálovou kouli, ale dokážeme si všímat vzorců chování, drobných nuancí, které často rozhodují o tom, jak se společnost chová. Neumíme dělat predikce jako sociologové, ale díky tomu, že s lidmi trávíme spoustu času, dokážeme porozumět tomu, co je pod povrchem. A to je důležité i pro budoucnost, protože bez pochopení současnosti těžko můžeme předvídat, kam směřujeme.
Je něco, co byste si přála, aby společnost pochopila díky vaší práci?
Možná, že věci nejsou černobílé. Že jednoduché rozdělení na dobré a špatné lidi často nefunguje. A že porozumění druhému není slabost, ale síla. Vyžaduje to čas, energii a otevřenost. Ale právě tyhle „měkké“ kvality mohou být základem pro lepší budoucnost.
Můj život u Pygmejů. Být ženou vnímají jako privilegium, říká antropoložka |
Řekněte mi ještě, jaké je to být ženou ve vědě.
Je to podobné jako v jiných humanitních a sociálních oborech. Na začátku studuje daný předmět víc žen než mužů. Více žen je i na juniorních pozicích, ale čím výš se jdete v kariérní hierarchii, tím víc žen ubývá. Na vedoucích a rozhodovacích pozicích dominují muži.
Čím to podle vás je?
Příčin je víc a jsou často spojené. Do velké míry jde o strukturální problém odrážející se v tom, jak je rozdělená péče o rodinu. Pořád je to tak, že ženy nesou většinu neplacené péče, ať už o malé děti nebo o stárnoucí rodiče. Je to práce, která je nesmírně důležitá, ale není ohodnocená. V profesní sféře s ní neumíme ještě dost dobře pracovat.
Výsledkem je, že ženy čelí vyšším nárokům na sladění osobního a pracovního života a jsou vyčerpané. Přijdou po práci domů a čeká na ně druhá nebo i třetí směna. Zároveň ale vidím posun. Roste povědomí o těchto tématech. Například ze strany mého zaměstnavatele, Etnologického ústav AVČR, jsem se setkala s velkým pochopením i podporou. I proto můžu dělat to, co dělám. Věda, stejně jako společnost, prochází vývojem.
