Říkáte o sobě, že jste synestetička. Jak se to projevuje?
Vidím čísla a písmena barevně. V hlavě mám barevný kód, který platí vždy pro určitá čísla a písmena. Také některé tóny hlasu vnímám barevně, stejně tak specifické zvuky mají v mé hlavě 3D abstraktní podobu. Mačkání plastové láhve vidím jako modrofialové pohoří. Skřípání dveří je rozpůlená žlutohnědá rulička od toaletního papíru.
Pro umělce je to spíš výhoda. Přesto, nenastávají situace, kdy je vám tato schopnost na obtíž?
Velký problém je, když někdo píše každé písmeno jinou barvou – tedy jinou barvou, než v jaké písmena vidím já. V takovém stylu jsem jednou dostala pozvánku. Na tu akci jsem pak přišla o týden dřív, protože jsem to vůbec nezvládla správně přečíst.
Dřív jsem si myslela, že to má každý, že je to normální a nikoho jsem se na to zbytečně nevyptávala. Ale jednou jsem se kamaráda při jízdě v autě zeptala, jakou barvou vidí úterý. Pak jsem to ještě specifikovala otázkou, jak se vlastně orientuje v týdnu a podle čeho si dny pamatuje, jestliže je nemá podle barev. „Ty seš magor“, řekl mi tehdy.
Jakými barvami tedy vidíte dny v týdnu?
Pondělí je bledě modré s nádechem do zelena. Úterý je zase červené s přídechem oranžové. Středa už je čistě oranžová a čtvrtek vidím v tlumeně růžové. Pátek je teple zelený a sobota tyrkysově zelená. Neděli vidím žlutě.
Za umění dnes můžete prohlásit cokoli, když to obhájíte, říká malířka Chmelová |
Platí to i pro lidi, s nimiž se potkáváte? Mají jejich jména složená z písmen nějakou barvu?
Ano, každé písmeno má svou barvu. U jmen lidí je to pak i kombinace toho, jakou barvu třeba rádi nosí, jaký k nim má vztah, a jaké pocity ve mně vyvolávají.
Jakou barvu by mělo moje jméno?
Veronika? To jméno je červené jako třeba úterý. Vidím tam i zeleno-žlutou, ale primárně je to jméno výrazně červené.
Je ve vašem barevném vnímání i černá barva?
Ta tam není. Myslím, že by se tam promítla v případě nějakého zvuku, nebo konkrétního pocitu, ale písmena ani běžné zvuky černé nemám.
Jak pak pracujete s barvami při malování?
Používám tři základní – modrou, červenou a žlutou. K tomu samozřejmě ještě bílou, a z těchto barev jsem schopná si namíchat, co potřebuji. Občas si nějakou jinou barvu koupím, tuby vypadají v obchodě hrozně hezky.
Miluji navíc i ten pocit, kdy se barva vymáčkne na paletu. Ale v konečném důsledku barvy, které nejsou primární, pak moc nepoužiji. Nedávno jsem si koupila svou oblíbenou barvu – neapolskou žlutou. Tato barva se dá vlastně hrozně snadno namíchat a není nutné ji kupovat, ale nedalo mi to.
Na plátno přenést svůj vnitřní svět
Co pro vás, jako malířku, musí umění splňovat, aby vás zaujalo, nadchlo, líbilo se vám?
Jakékoliv umění nám může říct něco o nás samotných. Když umění vnímáme, často to vede k introspekci. Sama mám nejradši takové obrazy, z nichž mám pocit, že se umělci podařilo zachytit můj vnitřní svět.
MgA. Klára Sedlo (*1993)
|
Takový pocit jsem zažila poprvé jako malá, když jsem viděla obrazy Znepokojené múzy od Giorgia de Chirica. V té době jsem jsem ještě ani neuměla číst, ale byl to přesně ten moment, kdy jsem věděla, že přesně něco takového musím dělat.
Protože de Chirico naprosto přesně namaloval můj vnitřní svět. Všechny moje pocity byly najednou reálné a mohla jsem si na ně skrz obraz sáhnout. Byl to fascinující pocit. A vždy, když tento pocit mám, tak vím, že je to to pravé.
Na stejném principu tvoříte i své obrazy?
Do svých obrazů promítám svůj vnitřní svět, a proto vždy říkám, že by je divák neměl číst logicky.
U spousty prvků v obraze sama nevím, proč tam jsou. Obrazy tvořím z velké části podvědomě, nápady přes mé vědomí vlastně jen tak prolétnou. Sama občas některé prvky dekóduji až zpětně.
Jak je tedy vnímat?
Ideální je, když si člověk před obraz stoupne s čistou hlavou, utlumí logickou racionální část své mysli, a čte obraz skrze své podvědomí. Z pocitů pak vystoupí příběh. Samozřejmě chápu, že pro spoustu lidí je to těžké, není jednoduché vypnout racionální mysl a smířit se s tím, že v obraze nemá vše souvislost.
Co se týká techniky a formy, vnímat obrazy se člověk nejlépe naučí tím, že se na ně zkrátka chodí dívat a přemýšlí nad nimi. Samozřejmě je dobré, když k tomu má vedení někoho zkušeného, nebo rovnou odborníka. Pak už se podívá na obraz a rozebere si jeho kompozici. Proč je postavený právě takto a jak na mě působí? To jsou relevantní otázky, neboť každý obraz má určitou energii.
Díky kompozici směřuje divákovu pozornost, a když to divák ví, snadněji pak obrazu porozumí. Zjistí, že se mu třeba líbí proto, že jsou na něm komplementární barvy (doplňkové neboli kontrastní, poz. red.), což člověka často přitahuje. A pak třeba ocení i obrazy, které toto nemají, nebo která popírají základní pravidla. Protože jsou najednou odlišné, a i v tom může být krása.
A reagují diváci na vaše obrazy tak, jak byste si představovala?
Reakce dostávám převážně od lidí, kteří na mé výstavy chodí. Od těch často slýchám, že jsou snové, fantaskní a pracují s pocity. Z toho mám vždy radost, jelikož to znamená, že moje obrazy zafungovaly přesně tak, jak měly.
U obrazových sérií se často lidé vžijí i do příběhu mých děl. Skvělé to bylo například u Úhořího muže. Tato série obrazů byla příběhem člověka, který má místo rukou úhoře, a pomocí nich vytváří různé obrazy, a je proto slavný. Celý příběh o něm, který jsem vytvořila, byl naprosto bizarní a absurdní. Ale diváci se toho úžasně chytli.
V rámci jedné výstavy mohli fanoušci psát Úhořímu muži vzkazy. A oni je nejen psali, ale neskutečně si s tím vyhráli. Krásně naskočili do mého fiktivního světa.
Působila jste v ateliéru Michaela Rittsteina, poté i u Jiřího Petrboka. Jaká zkušenost pro vás byla nejzásadnější?
V obou ateliérech, kde jsem působila, byl přístup úplně jiný, ale oba byly skvělé. Každý umělec si do svého ateliéru vybírá lidi s určitým uměleckým směřováním nebo konkrétním stylem a to z toho důvodu, aby jim měl co předat.
U Rittsteina se scházeli lidé, kteří dělali větší expresivní kusy, trochu divočejší, což mi hodně vyhovovalo. Sama jsem se tam rozjela na velká plátna a to bylo skvělé. Zároveň jsem se ale vždy věnovala realistické kresbě a kresbě figur, a v tomto smyslu bylo zase skvělé učit se od Petrboka.
Jak se snoubily tyto dvě pózy do vaší dnešní tvorby?
Od začátku mě fascinoval symbolismus – snové magické obrazy s realistickými figurami, a také realisticky znázorněná krajina. S takovými obrazy jsem začala v prvním ročníku na Akademii výtvarných umění. Postupně jsem od toho vždy trochu uskočila do nějaké expresivnější formy, časem i k bizarnějším věcem, ale k figurám jsem se vždy vracela. Nejvíc mě totiž fascinují lidé, jejich prožívání, vztahy a výrazy. Hledám v nich příběhy.
Vaše nová výstava je ale o „nejzáhadnější knize světa“, a na obrazech nevidíme figury, nýbrž rostliny.
Mě kromě toho, co jsem vyjmenovala, také zajímají záhady. Bylo tedy jen otázkou času, než se pokusím ztvárnit něco, co se nazývá jako „nejzáhadnější kniha světa“.
S mou kurátorkou Renatou Mužíkovou jsme se ale shodly, že všechny ty květiny vlastně vypadají jako portréty. Každá rostlina na mém obrazu má specifickou osobnost, a já mám z každé nějaké specifický pocit. Takže to zas tak velké odbočení vlastně nebylo.
Jak vás napadlo sáhnout zrovna po Voynichově rukopisu?
Poprvé jsem se o rukopisu doslechla, když mi bylo asi sedmnáct. Asi v roce 2019 se ke mně dostala jeho faksimile, a když jsem ji držela v ruce, tak už mi bylo jasné, že ji prostě musím ztvárnit. Spousta záhad se nakonec dá nějak racionálně vysvětlit. Ale tento rukopis prostě ne. I proto je pro mě tak moc fascinující.
A jinak hledáte inspiraci kde?
Obrazy mě napadají zničehonic. A napadají mě pořád. Můj skicák je kresbami narvaný k prasknutí a vím, že je všechny nikdy nestihnu namalovat. Teď mám v ateliéru rozdělané dva obrazy, ale už asi týden obsesivně přemýšlím nad dalším, který si hrozně chci namalovat. Tak to mám vždy, jedna ze skic mi tak dlouho zabírá místo v hlavě, dokud ji nezrealizuji.
Občas ale zpětně dohledám původní inspiraci mých obrazů. Nedávno jsem například byla v Římě, kde byla nádherná louka, sytě zelená plná žlutých květin. Po příjezdu do Česka jsem malovala obraz, jehož ústřední postava měla zelený šátek se žlutými tečkami. Inspirací byla právě louka, kterou jsem přetransformovala do této podoby. Barevné kombinace se často přeformují do něčeho, co s původním námětem vůbec nesouvisí.
Nebát se být vidět
Jaký svůj obraz máte nejraději?
To se mění podle toho, v jakém světě a v jakých nápadech jsem zrovna zažraná. Dlouho jsem pracovala na sérii rostlin z Voynichova rukopisu, a od toho si potřebuji na chvíli odpočinout.
Teď dělám na sérii, která odráží můj zájem o astrální cestování, a kterou bych měla vystavovat na konci roku. Na těch obrazech se prolínají dva světy – většinou se jedná o realistické figury na jedné straně, a o zjednodušené grafické znázornění figur na straně druhé. Tyto dva světy jsou oddělené bariérou, ale v obraze se navzájem prolínají. Znázorňují i naši komunikaci s nějakým vyšším světem, který nás přesahuje. Výstava těchto obrazů bude hodně magická.
Dá se dnes uměním uživit?
Já se tím živím už od studií na AVU, což není úplně běžné. Nechtěla jsem se ale dostat do situace, že ukončím školu a nebudu vědět, co dál. Umělecká škola dává studentům zázemí, a proto jsem se už při studiu snažila pracovat na tom, abych vystavovala a prodávala. A to se mi nakonec povedlo.
A jak na to?
Vždy říkám, že nejdůležitější je být vidět. Což většina studentů nedělá a bojí se toho. Často si myslí, že je třeba trapné se ukazovat na sociálních sítích, ale dnes je to prostě potřeba.
Nekoupím si obraz od někoho, u koho se předtím nemohu podívat na žádnou jeho práci. Je důležité ukazovat, co a jak umělec dělá, a zároveň se u toho prezentovat. Už jen proto, že obraz naplňuje svůj smysl až ve chvíli, kdy ho někdo vidí. Ne když leží zaprášený v ateliéru.
