Jste vystudovaná psycholožka. Proč zrovna tento obor?
Bylo to z čistého zájmu o obor a lidi, dovedl mě k tomu život. Zajímavé je, že vše, co jsem v minulosti dělala, se mi zúročilo do toho, co dělám dnes. Aniž bych o tom kdysi věděla.
Na střední jsem šla na ekonomickou školu. A to jsem spíš filozof než matematik, vůbec nevím, jak mě to napadlo. Ale dnes se mi ten obor hodí pokaždé, když řeším marketing.
Po střední jsem odjela na rok k tetě do Anglie, kde jsem čichla k rádiu, televizi a modelingu. To mě všechno bavilo, ale konkrétně ve světě modelingu jsem silně vnímala vztahy mezi lidmi. Když jsem se vrátila do Čech, prošla jsem několika rádii i televizí, a začala jsem studovat psychologii.
A jak se od psychologie člověk dostane k práci kurátorky?
Vlastně to zase úplně přirozeně vyplynulo. Při studiu jsem se potkala s mým současným mužem, malířem Miroslavem Mužíkem. Poprosil mě, abych nějak uvedla jeho další výstavu.
Dodnes si pamatuji, že organizace té předchozí akce nebyla dobrá. Samotná vernisáž byla nuda, nikdo o ní pořádně nevěděl. A mě to začalo zajímat a chtěla jsem to dělat lépe. Po první, mnou zorganizované výstavě, už přibývaly další a další.
PhDr. Renáta Mužíková, Ph.D.
|
Takže psychologii jste zúročila?
Asi není lepší obor, který bych mohla pro kurátorství vystudovat. Kunsthistorii se učíte s každou návštěvou ateliéru, s každým rozhovorem a každým dnem, kdy se v umění pohybujete.
Zato psychologii vás nikdo z oboru nenaučí. Přitom mi pomohla nedělat klasickou velkou chybu – říkat mým autorům, jak to mají dělat.
Jak to myslíte?
Galeristé a kurátoři to často dělají. Něco zrovna frčí, dobře se to prodává, a tak po svém autorovi chtějí, ať to maluje také.
Dobrý kurátor ale umělce ukáže lidem takového, jaký je. Tomu, co je komerční, se vyhýbám. Jinak už bych nebyla kurátorka, ale prodavačka.
Líbí, nebo nelíbí?
Působíte i v zahraničí. Baví vás to více tam, nebo v Česku?
Zhruba 50 % mé práce není v Čechách vidět, protože pracuji i v zahraničí se soukromými sběrateli. Jedná se o soukromé VIP akce, přednášky, publikace a konzultace. Nejvíce je ale vidět moje práce v Česku, a tou se moc bavím. Hlavně spojováním současných autorů a diváků. Moc bych si totiž přála, aby se lidé nebáli kupovat současné české umění.
Proč právě současné české umění?
První věc je, že pomáháte umělcům. To je dnes určitě potřeba. A druhá? Úplně jednoduše máte zkrátka jistotou, že nekoupíte padělek. Protože kupujete od žijícího umělce – jeho obraz máte přímo od kurátora, nebo z autorovy výstavy či ateliéru.
Dá se do současného českého umění investovat?
Určitě ano, i když je to trochu sázka, která se ukáže až za pár let. Já jsem ale zastáncem toho, aby lidé kupovali umění hlavně proto, že se jim líbí.
Kurátor: Ruská agrese mění pohled na umění socialismu, ničit by se ale nemělo |
Umíme to my Češi?
Zatím moc ne. Buď nám to přijde jako vyhazování peněz, nebo se necháme lehce napálit různými podvodníky. Hodně se to rozjelo za covidu, kdy začalo malovat spoustu lidí, kteří předtím nikdy nemalovali.
Poradíte, jak tedy vybrat obraz?
Srdcem.
A co když umění nerozumíme?
Tomu rozumí málokdo. Soustřeďme se na to, jaké v nás obraz vyvolává emoce. Zda se nám líbí, nebo ne. Zní to hrozně jednoduše, ale každý z nás má úplně jiné vnímání, a doma chce mít na zdi něco jiného. A obsah slova líbí má pro každého jinou hloubku. Stejně tak jako třeba náročnost výběru partnera.
Co visí doma na zdi vám?
Já se obklopuji lidmi, které zastupuji jako kurátorka, nebo jimž jsem dělala výstavy. Doma mám proto obrazy od Jana a Václava Švankmajerových či Kláry Sedlo. Visí mi tam samozřejmě i Honza Homola. Také Jaroslav Valečka, Bára Myslikovjanová, Dan Trantina.
Často to jsou obrazy z výstav, na nichž jsem dělala. Každý obraz je proto i vzpomínka. Mám vcelku velký byt a obrazy mám i v koupelně. Bydlím zkrátka v takové živé galerii.
Bezprostřednost, autenticita a Homola
Jak podle vás vypadá správná vernisáž?
Vždy dělám všechno proto, aby byl spokojený umělec, kterého zastupuji. Protože pro něj je to oslava, takové malé narozeniny jeho obrazů. A pak by určitě měla přijít zábava, na vernisáži to má žít. Vždyť umělec dal do svého díla energii a tvořil ho s radostí! To by se mělo ve výstavě odrazit. A samozřejmě, aby byla spokojená galerie a diváci.
Co nejvíce zaujme na obrazu vás?
Bezprostřednost, autenticita. Když vidím, že je umělec sám sebou a promítá to i do své tvorby. Nespekuluje, nepodbízí se trendům, nevykrádá sám sebe ani nikoho jiného. Když to tak je, ať klidně – ale mě to nic nedává, a s takovými umělci nespolupracuji. Potřebuji originál.
Dny v týdnu vidí barevně. Obrazy nelze číst logicky, říká malířka Klára Sedlo |
Nevybíráte tedy jen podle obrazu, ale i podle člověka.
Přesně tak. Je to různorodé stejně jako sám život a jako lidi.
Koho dnes zastupujete?
Ráda stále objevuji nové autory, protože miluji výzvy. A pak mám svoje kmenové autory, s nimiž spolupracuji už dlouho, ale nikdy to není stereotyp.
Můj životní sen byl dělat výstavu Janu Švankmajerovi, a to se povedlo. To bych označila za svou životní práci co se týká již hotového umělce. Naše spolupráce pokračuje, nyní jsme ve fázi příprav jedné opravdu velké akce.
Krásná spolupráce byla i s Jiřím Suchým nebo s Viktorem Preissem. In memoriam jsem v Mánesu dělala výstavu Josefa Hlinomaze, kterého mám moc ráda. A srdeční záležitostí je Honza Homola, z něhož se kompletní malíř stal až naším setkáním.
Jak jste se poznali?
Neznala jsem jedinou písničku od Wohnoutů, když mi jednoho dne přistála na Facebooku žádost o přátelství právě od něj. Pár dní poté jsem byla v Teplicích, a tam obrovský transparent, který lákal na koncert kapely Wohnout. Vyfotila jsem mu to a poslala, protože mi to přišlo vtipné.
Honza Homola mě na ten koncert pozval, a tam jsme se poprvé dali do řeči. Ptal se na moji práci. Byl z toho hodinový rozhovor, během nějž se zmínil, že „trochu“ kreslí. Když mi pak ukázal nějaké svoje věci, byla jsem nadšená.
Bylo to geniální. Ten projev, vykreslená ruka, surrealistická groteska, nápady a hořké vtipy. Hned jsem věděla, že to musíme ukázat světu. Vtipné tedy bylo, že jsme neměli jediný obraz. Měl tři měsíce na to, aby všechno namaloval pro první výstavu. Mohla to být jedině bomba, nebo průšvih.
Ze začátku nám moje malování dělalo v kapele neplechu, říká Jan Homola z Wohnoutu |
A dopadlo to, předpokládám, dobře.
Bylo to neuvěřitelné. Vernisáž v prostorách galerie a restaurace v Mánesu byla plná lidí a strašně se povedla. Pak jsme vystavovali v DSC Gallery a v Grébovce. To všechno nám umožnili lidé, kteří tomu věřili, i když Honzu jako kreslíře vůbec neznali. Dnes už spolu pod názvem Art332 tvoříme osm let a jsme v podstatě umělecké duo.
Honza později inspiroval mě, abych malovala a zkusil si roli kurátora. Připravil mi dvě sólové výstavy a bylo to nádherné. Bylo vidět, že mu na tom moc záleželo. Dnes za sebou máme osmdesát výstav a jeho obrazy jsou ve sbírkách po celém světě. V současné době jsou k vidění v Táboře a ve Volyni.
Nekupovat kýč
Co všechno obnáší práce kurátorky?
Je to individuální, ale klasický kurátor je většinou buď na volné noze a pořádá výstavy, nebo je zaměstnaný v některé z galerií a spravuje sbírky. Já jsem „létající kurátor“, nechci se nikde vázat. Zakládám si totiž na svobodě a chci stále objevovat něco nového.
Moje práce je, že nechávám autora volně tvořit a domluvíme se na tom, co on by chtěl prezentovat. Někdo má konkrétnější představu, někdo už méně, ale s tím mu pomáhám já.
Co chystáte v nejbližší době?
S Honzou Homolou pojedeme brzy vystavovat do Zlína. Pak budu pořádat výstavu Ivanovi Mládkovi, a mám tam i novou spolupráci s Dominikovou Vyskočilovou a Renatou Kolečkářovou, obě mě moc baví.
Chystám novinky s Lindou Glanc a Karolinou Koblen. Pak sólo výstavy s Martinem Krajcem, Romanem Křelinou a Jirkou Houskou. Do toho mimorepublikové akce a samozřejmě moje stálé spolupráce s Klárou Sedlo a Jaroslavem Valečkou. Do prací tohoto roku patří i Jiří Macht a Filip Čapka.
Český rekord v Sotheby’s. Valečkův obraz se vydražil za téměř 200 tisíc |
Za covidu jste se podílela i na vzniku Pasáže českého designu. Jak k tomu došlo?
Zase tak trochu životní náhoda. Je to krásný prostor, kde jsme s majitelkami Hanou Homolkovou a Štěpánkou Zinkaizlovou vytvořily venkovní galerii. V covidu pro známé umělce. Vystavoval zde třeba Martin Němec, Eva Fajčíková, Tomáš Jetela, Roman Franta, Lukáš Miffek a další.
Potom jsme se s týmem rozhodli pasáž trochu přetavit na prostor, kde dáme šanci začínajícím nebo mimopražským tvůrcům. Tam jsem sama objevila hodně autorů, třeba Eliškou Astlovou, která to nakonec dotáhla na Cenu kritiky za mladou malbu.
Co byste si přála do budoucna?
Aby se Češi naučili na umění, užívali si ho a nevyhazovali peníze za plytce artistní věci. Aby byli nároční a obklopovali se tím, co jim dělá radost. Pořád věřím, že to v nás je. Na to, jak jsme malá země, tak máme úžasné literáty, hudebníky i malíře. Prostě ať se toho nebojí, věří sobě a svému úsudku.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
