Sedíme tu ve vaší kavárně obklopeny sochami, které z Afriky dovážíte. Odkud přesně?
Pro sochy jezdíme do vesnice a sochařské komunity Tengenenge. Leží asi 150 kilometrů od hlavního města Zimbabwe Harare. Představte si to jako typickou africkou vesnici. Hliněné domky na úpatí hor, tráva na střechách, mimo civilizaci. Posledních dvacet kilometrů tam vede jen prašná cesta.
Čím se tedy liší od ostatních afrických vesnic, proč pro sochy jezdíte právě tam?
V Tengenenge žijí v podstatě jen sochaři a sochařky se svými rodinami. Začali se tam usazovat v polovině 70. let minulého století na popud bílého farmáře Toma Blomefielda. Přes padesát let stál v čele sochařské komunity. Z Jižní Rhodesie (bývalá britská samosprávná kolonie v jižní Africe severně od řeky Limpopo, pozn. red.) se totiž tehdy kvůli restrikcím nesměl vyvážet tabák, jehož pěstování bylo hlavní obživou. Blomefield přišel s tím, že na jeho pozemku je dobrý kámen na sochání, a vyzval své zaměstnance, kterým nemohl dát na farmě jinou práci, ať jdou s ním a začnou se zabývat sochařstvím.
PhDr. Hana Homolková
|
Jak dlouho už pro ně jezdíte?
Vždy říkám, že jsem toto všechno vlastně vyvdala – dva syny a stovky soch. Se sochami totiž začala první žena mého manžela Mirka Sodomková, která v roce 2007 nešťastně zahynula. Manžel Ondřej Homolka jezdí do Zimbabwe už skoro dvacet let. Já začala až s ním, tedy v roce 2009.
Jezdíte často?
Pro sochy jezdíme tak jednou za rok. Nakoupíme je tam přímo od sochařů bez dalších zprostředkovatelů a galeristů. V Česku pak děláme výstavy a sochy se tu prodávají. A takto vlastně pořád dokola. Nás na tom hlavně baví, že tímto způsobem poskytneme sochařům možnost se uživit.
Samozřejmě někteří jsou úspěšnější, zajímavější, nebo se nám sochy od nich líbí více, přesto se ale snažíme koupit od každého něco, aby každá rodina měla nějaké peníze. Umění, jak opracovat kámen a tesat z něj sochy, se tam v rodině učí navzájem. Zároveň se ale nekopírují mezi sebou, to je pravidlo. A na to, jaká je Afrika jinak divočina, toto tam funguje perfektně.
Zažila jste tedy několik generací sochařů?
Ano. Dnes máme i sbírku dat o jednotlivých sochařích, každý z nich má svůj medailonek. Je to občas velmi vtipné, protože nejstarší sochaři třeba vůbec neví, kdy se narodili. Někdy tam proto máme věk s otazníkem. Ale jinak to docela funguje. Děláme to i proto, aby měly rodiny přehled o sobě a svých klanech.
Zmínila jste, že vesnice vznikla uměle, protože ukrývala kámen vhodný k sochání. O jaký kámen se jedná a jak ho sochaři zpracovávají?
Vesnice leží na úpatí pohoří Great Dyke, které je bohaté na kovové rudy. V blízkém okolí vesnice se těží hadec a spring stone, tvrdší temně černá varieta hadce. Takový kámen známe i od nás, akorát v Česku se z něj nevyrábí sochy, ale drtí se pod asfalt. Na první dobrou je to obyčejný šedý šutr, ne moc vzhledný. Ale socháním se z něj stane úplně něco jiného. Ve vesnici má navíc každý sochař něco jako svůj stánek, je to taková velká galerie po širým nebem.
A sochají i ženy?
Ano, tam vedle sebe žijí křesťané, baptisté, vedle toho muslimové i animisté a sochají ženy i muži. Kdo chce, tak vezme kámen a může tvořit.
Rodný list za 50 dolarů
Čím ještě pomáháte sochařům a jejich rodinám?
Stáli jsme s manželem u zrodu Klubu přátel Tengenenge, který financuje školku pro děti sochařů přímo ve vesnici. Poskytli jsme peníze na materiál, z nějž si místní postavili školku. V Zimbabwe je totiž povinná školní docházka, ale výuka jako v bývalé britské kolonii probíhá v angličtině, ne v mateřském jazyce. A to byl dříve velký problém, protože spousta dětí při příchodu do školy anglicky vůbec neumí. Komunita v Tengenenge je totiž poskládaná z různých etnik, protože za socháním zde přicházeli umělci z různých koutů země, a v rodinách mluví svým mateřským jazykem.
Děti se ve školce naučí anglicky a pak mohou pokračovat ve škole?
Přesně tak. V mateřské školce se děti naučí základům angličtiny, sociálním návykům i prvním znalostem čtení, psaní a počítání. Když jsou starší, tak jim přispíváme na učebnice, které jsou tam docela drahé. Nejlepší studenty podporujeme i na střední škole. Od roku 2005 dojíždí do této komunity afrikanistka a sběratelka afrického umění dr. Marie Imbrová, která pomohla dětem i s rodnými listy a klub založila.
Děti tam nemají rodný list?
Některé neměly. K tomu, aby mohly chodit do školy, ho ale potřebovaly. Jeden stál asi 50 dolarů což není zas tak moc, ale pro tamní rodiny ano. Navíc když mají často hned několik dětí, ne jen jedno. Dnes Klub přátel Tengenenge financuje učitelku ve školce a vše okolo, co je potřeba.
Děti ve vesnici Tengenenge v Zimbabwe (2. září 2024)
To všechno zní jako pořádná dávka zkušeností. Co vás cesty do Afriky naučily?
Respekt. Když tam jedu, respektuji život a kulturu lidí, kteří tam žijí. A i když se do jisté míry mohu stát její součástí, nesnažím se ji měnit. Nemám ráda, když tam Evropané najedou a najednou místním lidem, kteří žijí úplně jiný život, říkají, jak to mají dělat. Snaží se je ohnout do svého systému. Někdy je to samozřejmě trochu logisticky těžké i pro mě, když místní na nic nespěchají, čas nemají strukturovaný a věci naplánované. Žijí tady a teď. Ale na druhou stranu tím se zase můžeme inspirovat my.
Jinak jsem si ale Afriku zamilovala. Potřebuji poznávat nové věci, lidi a mít nové podněty. K tomu slouží cesty a zážitky z nich. Taky si ale myslím, že vášeň pro poznávání nových věcí je v člověku a je jedno, jestli nové zkušenosti přicházejí tady nebo v Africe.
Oáza v centru Prahy
Se vším, co jste teď vyjmenovala, je spojená i Vaše kavárna Art-n-Coffee. Ta vznikla jak?
Nám se sochy líbí venku. V přírodě vznikají a je hezké, když jsou i v přírodě vystavené. To je ale u nás v Česku sezonní záležitost. Proto jsme chtěli udělat galerii. Při slově galerie se nám ale zas hodně vybavilo typické tiché místo, kde se lidé bojí na cokoliv sáhnout. My jsme chtěli, aby to žilo. A tak mě napadlo spojit to s kavárnou.
Masky vozil Jaroněk z Afriky 25 let, teď otevřel vlastní muzeum |
Není tu ale jen africké umění.
Původní záměr byla čistě Afrika, ale nakonec nás to spíš omezovalo. Dnes tu vedle stálé expozice kamenných soch ze Zimbabwe pořádáme každý měsíc jinou výstavu děl především českých malířů a fotografů, a děláme i různé akce, vernisáže, cestovatelské přednášky, ale i křty knih nebo koncerty. Stalo se nám tady z toho takové kulturní centrum.
Sídlíte v Pasáži českého designu, tu máte na svědomí také Vy?
Ano, když jsme to tu v roce 2015 otevřeli, byla tu jen šedá pasáž. Já se tehdy šla do České národní banky, které pasáž patří, zeptat, co s tím mají v plánu. A oni mi dali volnou ruku. Byla tu spousta prázdných vitrín a my jsme chtěli podpořit i české umělce. A tak vznikla Pasáž českého designu. Podílel se na tom kamarád a architekt Ondřej Kamenický s designérkou Kamilou Vodochodskou, postupně náš tým rozšířila ještě designérka Olo Křížová, kurátorka Renáta Mužíková a za PR Hanka Topolovová, a to vše pod vedením ředitelky pasáže Štěpánky Zinkaizlové. sem vděčná, že se mi podařilo nadchnout tým lidí, kterým srdce bije pro design a umění.
A vám bije pro co?
Pasáž funguje jako skvělá spolupráce, kde se potkala spousta zajímavých lidí, nejen umělců. Baví mě společně s nimi neustále něco tvořit. A líbí se mi, že to není pouze o umění. Je to prostě taková kulturní oáza v centru Prahy. Teď jen chceme nadchnout a přilákat další milovníky umění a vůbec lidi, kteří to mají stejně jako my.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
