Iniciativa Hlavák zajišťovala od začátku války pomoc Ukrajincům, kteří utíkají před válkou a dorazí vlakem do Prahy. Jak vypadaly začátky vašeho působení na hlavním nádraží?
Iniciativa Hlavák na hlavním nádraží působí už od roku 2015, kdy začala válka v Sýrii. Vláda se ale tehdy proti pomoci uprchlíkům z Blízkého východu stavěla, ani veřejnost na ně nebyla naladěná. Takže jsme jim alespoň dávali na cestu balíčky s jídlem, pleny, hygienické potřeby, měli možnost odpočinku a sprchy.
Když začala válka na Ukrajině, někteří lidé od nás z organizace byli rezervovaní, protože si ještě pamatovali nevoli veřejnosti a státu z předchozí uprchlické krize. Nakonec jsme si ale řekli, že do toho půjdeme a budeme na hlavním nádraží pomáhat organizovaně.
Žádná pomoc, jenom restrikce
Jak fungovala vaše spolupráce s městem a dalšími organizacemi?
Na začátku jsem cítil trochu nedůvěru, protože jsme původně pomáhali uprchlíkům z Blízkého východu, což se institucím moc nelíbilo. Postupně jsme tam ale s Organizací pro pomoc uprchlíkům (OPU), hasiči, Správou železnic a dalšími neziskovkami vytvořil dobrý kolektiv, který fungoval a měl společné cíle.
Pak ale přišla doba, kdy z Ukrajiny začaly přijíždět převážně romské rodiny a pomoc se začala snižovat. Ministerstvo vnitra ani město nevědělo, jak situaci řešit, nic nefungovalo. Proto se šlo restriktivními cestami a s tím jsme moc nesouhlasili. Snažili se uprchlíkům zmenšit komfort, který už tou dobou na nádraží nebyl skoro žádný.
Koordinátor Iniciativy Hlavák Jan Škop (3. července 2022)
Jak to konkrétně vypadalo?
Třeba tak, že se uprchlíkům na nádraží odebraly lavičky, aby lidi nemohli sedět. Nezlepšovala se situace s jídlem, na což jsme několikrát upozorňovali. Snažili se lidem zmenšit komfort, aby na nádraží nezůstávali, ale oni neměli kam jinam jít.
Když restrikce začaly, řekli jsme, že toho nechceme být součástí. Jenže jsme na nádraží zůstávali dál, protože jsme viděli, že je potřeba pomoci. Už se ale začaly rozevírat nůžky, kdy jsme my říkali něco jiného než partneři, se kterými jsme tam spolupracovali. Poté i OPU řeklo, že se toho nechce účastnit, protože město nedokáže zajistit důstojné podmínky.
Na konci května skončila humanitární pomoc a nyní na nádraží působí jenom cizinecká policie a hasiči. My jsme si řekli, že tam chceme také nějakým způsobem pomáhat, protože jsme viděli, že se k uprchlíkům cizinecká policie chová nevhodně.
Lidé se na nádraží nedozví žádné informace, pouze restrikce a co všechno nesmí. A často se dozví věci, které ani nejsou pravda. Takže tam zůstáváme a snažíme se uprchlíky informovat. Hasiči a policisté tam jsou ve večerní hodiny, takže když někdo přijede přes den, neví, co má dělat.
Zavření KACPU je další nátlak, uprchlíci v Praze zůstanou, tvrdí dobrovolníci |
O jaké nepravdivé informace jde?
Byl jsem u několika situací. Například když policisté kontrolovali pasy. Pokud měla rodina razítko z hranic Ukrajiny s jinou zemí, byla větší šance, že dostane v Česku dočasnou ochranu. Když razítko neměla rodina etnických Ukrajinců, radili jim, ať jdou na Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině (KACPU) to zkusit, že ochranu mohou dostat. Když se to samé stalo romské rodině, poradili jim, ať to ani nezkouší, že nemají na nic nárok a ať jedou rovnou pryč do zahraničí.
Také se přihodilo, že některé rodiny vypadly z ubytování. Třeba i proto, že je vyhodil ubytovatel nebo je v daném místě nechtěli sousedé. Policie jim říkala, že nemají už v Česku na nic nárok a mají jet pryč. Což není pravda, už v té době jsme pro tyto případy vytvářeli tábor Malešice, navíc existovala na magistrátu kancelář hledání sekundárního ubytování, kde se v takových případech snažili najít jiné místo.
Jak si to vysvětlujete?
Nálada mezi hasiči, policisty a dobrovolníky není vždy dobrá. Jsou frustrovaní, trochu naštvaní a na nádraží se často stává, že na uprchlíky křičí, chovají se nevhodně. Chápu, že lidi mohou být naštvaní, ale měli by být stále profesionální. Situace se sice dlouho nemění, ale uprchlíci za to nemohou. Může za to nastavení systému a neschopnost politiků to změnit.
Jak to aktuálně na hlavním nádraží vypadá?
Už tam nejsou tisíce uprchlíků jako na začátku, ale jednotky až desítky nových lidí denně jezdí. Přicházejí z nejvíce zasažených oblastí na Ukrajině. Mnohdy jsou to uprchlíci, kteří se měsíce schovávali. Pak přijedou do Česka a jediné, co tu potkají, jsou restrikce. Takže se snažíme jim ukázat lidskou tvář Česka.
Práci našlo v Česku 81 tisíc uprchlíků, to je úžasné číslo, řekl Rakušan |
Někteří lidé na nádraží stále přespávají, jiní odjíždějí do stanových táborů.
Každý večer pobývá na nádraží třeba šedesát až sedmdesát lidí. Přijdou hasiči a policisté a začnou uprchlíky rozdělovat. Zhruba třetina jich zůstane, třetinu pošlou do Troji a třetinu do Malešic.
Je to ale samozřejmě proměnlivé. Před několika dny na hlavním nádraží spalo třicet lidí, někdy jich tam je přes noc pět. Na nádraží zůstávají hlavně lidé, kteří do Česka přijedou ve večerních hodinách a další vlak jim jede ráno.
Uprchlíkům chybí čínské polévky
Tábor Malešice funguje několik týdnů. Jak ho zatím hodnotíte?
Když skončila oficiální pomoc na nádraží, přešel jsem z pozice hlavního koordinátora nádraží na jednoho z koordinátorů Malešic. Není moc těžké vytvořit uprchlíkům lepší podmínky, než jaké měli na nádraží. Za mě to v Malešicích je důstojnější a rozdíl jde znát i na lidech.
Uprchlíci, kteří byli na nádraží psychicky zničení, jsou v Malešicích rozjasnění a veselejší. Děti to tam mají daleko lepší. Pořád to je oplocený tábor, ale působí jako areál v přírodě. Máme tam obrovskou hernu, konají se divadelní představení, lektoři děti učí česká slovíčka.
Uprchlíci mohou kdykoliv odejít, takže si přes den chodí něco zařídit, třikrát denně dostanou jídlo, které je nutričně mnohem vyváženější než čínské polévky na nádraží. Pro děti tam můžeme dělat kaše, jednou za čas dokonce děláme i ty čínské polévky, protože se jim po nich prý někdy stýská.
V posledních dnech dosahují teploty venku tropických hodnot. Jak se ve stanovém táboře v létě žije?
Jako v každém stanu to ani v těchto v létě není ideální. Přes den bývají uprchlíci venku, mají tam obrovské prostranství, které je kryté, jsou tam lavičky, stromy. Máme osvěžovadla, velký tank s pitnou vodou, velké sprchy. Děti si hrají s hadicí, máme pro ně i bazén, takže to zvládají i v teplém počasí.
Řekl bych, že děti to tam mají opravdu zábavné, nyní se ale chceme zaměřit více na práci s dospělými. Do tábora chodí sociální pracovnice z organizace Naděje, které mají zkušenosti s pomocí lidem na okraji společnosti. Chtěli bychom jim pomoci, aby si našli alespoň brigádu a mohli jít časem do vlastního bydlení.
Hodně se říkalo, že řada romských uprchlíků má maďarské občanství. Máte tam takové?
To byla taková mantra, která se opakovala. Přitom ale vůbec nešlo o většinu, naopak, byly to jednotky procent. Zatímco v Troji lidé čekají právě na ověření dvojího občanství, Malešice jsou pro lidi, kteří na nic nemají nárok a vypadli ze systému. Lidí s maďarským občanstvím jsme však měli minimum.
V Malešicích vyrostlo nové stanové městečko pro uprchlíky:
31. května 2022 |
Válka na Ukrajině
Sledovat další díly na iDNES.tvČasto se opakuje, že uprchlíkům stát nabídl ubytování, které odmítli. Setkal jste se s tím?
Stávalo se, že česká strana nebyla schopná pochopit, že desetičlenná rodina, ve které je maminka, dcera, babička a spousta dětí, nepůjde bydlet do tří bytů různě po republice. Ty rodiny nejsou kulturně zvyklé žít odděleně jako my. Jsou zvyklí být pospolu a nerozumí tomu, proč by se měli rozdělit.
Je to podobné, jako by nutili české rodiny žít s dětmi, mámou, babičkou, prababičkou a pradědečkem spolu v jednom domě. Navíc rodiny, kterým pomáháme, pochází z nejchudších vrstev. Neměli peníze ani na to, aby si koupili lístek do krajského asistenčního centra. V Praze by nemohli ani zaplatit kauci, s tím má ostatně problém i plno etnických Ukrajinců.
Projevuje se to nějak v tom, kdo do tábora přichází?
Skladba lidí v Malešicích se nám postupně mění. Přichází k nám etničtí Ukrajinci, kteří nebyli schopní platit tržní cenu za bydlení. A jsou mezi nimi i lidé, kteří v Česku už normálně pracují.
Tábor Malešice se plní. Za chvíli máme zase plný hlavák, bojí se dobrovolníci |
Jak funguje soužití několika odlišných kultur?
My mezi nimi neděláme žádné rozdíly a nepodporujeme rasové předsudky. Ale je pravda, že oni sami je mezi sebou někdy mají. Nesrovnalosti jsou nejen ze strany etnických Ukrajinců vůči Romům, tak i mezi Romy jsou různé vrstvy obyvatel, které se nemají rády s jinými.
Vysvětlujeme jim, že je nebudeme přesouvat do stanů podle toho, jak se jim zachce. Za pár dní si na to ti lidé zvyknou a jsou v klidu. Hodně pomáhají i děti, vidíme, že si etničtí Ukrajinci hrají s romskými dětmi. Díky tomu se příkopy zakopávají.
Romové v Česku čelí diskriminaci a stigmatům dlouhodobě. Pramení krize s romskými uprchlíky právě z jejich původu?
To, že tady nechceme romské uprchlíky, je celková nálada ve společnosti. Česká společnost je v tomto opravdu trochu rasistická. Politikům se moc nechtělo problém řešit, hejtmané romské uprchlíky odmítali proto, že by za to nezískali politické body, naopak by je možná ztratili.
Mít předsudky vůči Romům je v naší společnosti standard. Kdykoliv řeknu, že pracuji s Romy, dělají si lidé srandu z toho, co mi ukradnou. Přitom já s nimi mám výbornou zkušenost, na nádraží nám za celou dobu nikdo nic neukradl. Spousta lidí má představu, že jsou hluční, nebo jsou jenom problémoví. Což tak není, mají spoustu super stránek. Jenom k nim člověk musí přistupovat s čistým štítem.
Na Ukrajině mají Romové mnohem horší vzdělanost. Ale vnímám to tak, jako bych přistoupil k člověku bez nohy. Tomu bych se taky neposmíval za to, že nemá nohu, stejně tak se nebudu posmívat Romovi a budu se mu snažit pomoci, aby se mohl dovzdělat. Měli bychom být celkově více tolerantní a hledat to, co nás spojuje, ne rozděluje.
