Je polovina srpna a s ilustrátorkou Kateřinou Brabcovou se zrovna prodíráme přeplněným a sluncem rozpáleným Václavákem směrem ke knihkupectví. Chci, aby mi ukázala jedny z prvních obálek, které se pod její rukou zrodily. Tři knihy vyšly sotva před pár dny, radost z úspěchu je proto ještě čerstvá.
Najít první z knih netrvá dlouho, je totiž vystavená hned u vchodu. „Když minulý týden vyšly, běžela jsem do prvního knihkupectví, které bylo po ruce, abych se podívala,” popisuje Kateřina a štěstí, které z ní sálá, je skoro hmatatelné. Dojala ji prý už samotná příležitost obálky navrhnout a chvála redaktorky, ale teď, když jsou knihy konečně venku, je pro ni splněný sen ještě emotivnější.
Přestože Kateřina se malování věnuje už od školky, kde si jejího talentu poprvé všimly učitelky a její obrázky s oblibou vystavovaly, její cesta nebyla tak přímočará, jak by leckdo mohl předpokládat. V rozhodnutí věnovat se své největší vášni naplno jí totiž dlouhé roky bránila nejistota a strach, zda by ji její koníček uživil.
Ty v ní však dosud zanechaly jedno: neobyčejnou pokoru ve vztahu k práci i okolnímu světu. Když později v metru míjíme velký plakát s knihou Pád do tmy od Kláry Janečkové, jen se plaše usměje a později se mi sebekriticky svěří, že ji napadá pár věcí, které by na té ilustraci ještě upravila.
Každá zkušenost se počítá
Kateřina BrabcováJe jí 27 let. Narodila se v Pátku, v současnosti však žije v Praze. Jako ilustrátorka je známá také pod pseudonymem Brabikate. V srpnu jí vyšly tři obálkové prvotiny: dětská kniha (Ne)obyčejný kluk, podle které byl loni natočen stejnojmenný film s Julií Roberts a Owenem Wilsonem v hlavních rolích, a dva romány Kláry Janečkové, Pád do tmy a Manželské okovy. Na jaře vystavovala svůj obraz v Národním divadle v rámci expozice “Já, tvůrce”. Kromě malování se věnuje fotografování, ráda čte a cestuje. |
Kateřina alias Brabikate, jak si říká na sociálních sítích, vykročila hned po maturitě úplně jiným směrem, začala studovat bohemistiku. Ke knihám měla vždy blízko, a tak se čeština zdála jako správná volba.
„Po dvou letech jsem si ale uvědomila, že je to na mě moc akademické. Radši tvořím, než abych jen rozebírala práci jiných,” vypráví mi v útulné kavárně v centru Prahy.
Uživit se ilustrací jí však stále nepřipadalo reálné. „Myslela jsem si, že nemám co nabídnout,” vzpomíná. Proto se začala věnovat marketingu - jak ve škole, tak v práci, když působila v jedné reklamní agentuře.
Zdálo se to jako práce snů. Na kterou ale nebyla stavěná. Nejlépe se jí pracuje ve chvílích, kdy se může na dlouhé hodiny někam zašít a organizovat si čas podle svého. Teď, rok a půl poté, co se odhodlala na volné noze začít, se její rozhodnutí zdá jako přirozený vývoj událostí.
To, co mu předcházelo, však nepovažuje za ztrátu času, naopak. Zkušenosti z marketingu se jí teď hodí, protože obchodního ducha od přírody prý nemá.
„Naučila jsem se, jak být sama sobě manažerem,” říká. Navíc věří, že vše je nejen o talentu a tvrdé práci, ale i o štěstí a o lidech, které člověk potká po cestě - a zdá se, že čím je ta cesta klikatější, tím víc lidí na ní stojí. To si připomíná, když ji sem tam přepadne lítost, že nešla na uměleckou školu. „S Radkem Blažkem z nakladatelství mě seznámila moje kamarádka, kterou jsem potkala právě díky bohemistice,” vysvětluje Kateřina.
Krása nedokonalosti
Životem a tvorbou ji provází japonská filozofie wabi-sabi neboli krása v nedokonalosti. „I slepovaný hrneček může mít pořád svoje kouzlo, právě proto, že je za ním nějaký příběh. Díky tomu jsem si uvědomila, že život není o čekání na dokonalost.“ V umění ji navíc nebaví minimalisticky čisté linie. „Baví mě spíš ‚špinavější‘ obrazy ve stylu impresionismu, asi to souvisí s tím, že jsem typ člověka, co pořád něco ztrácí a hledá,” dodává.
Cesty vzhůruNebylo jim ani třicet a už se o nich v branži mluví. Server iDNES.cz představuje mladé lidi, o kterých v budoucnu pravděpodobně ještě uslyšíte. S každým z nich jsme strávili minimálně den a sledovali je při práci i ve volném čase. Přečtěte si, co stojí za jejich úspěchem. Je to nekonečná dřina, nebo jen talent a štěstí?  Víte o někom, kdo by neměl v seriálu chybět? Napište nám o něm na Anna.Musilova@idnes.cz. |
Když mi v ateliéru - který je zároveň jejím domovem a zatím ho tvoří jen malý, ale ryze umělecký koutek plný barev - ukazuje svoje starší díla, trochu zvážní.
„Moje kariéra začala vlastně tím, že jsem se potřebovala vymalovat ze svých smutků. Nebyla jsem schopna o nich mluvit, tak jsem se naučila, jak je namalovat. Myslím, že ve chvíli, kdy pocit popíšeš, tak ho zaškatulkuješ a zmizí z něj pravá podstata,” říká.
A skutečně, její obrazy jsou plné pocitů, které je však slovy těžké vystihnout. Obecně ale snové noční krajiny Brabikate zahaluje opar melancholie, ve kterém lze přesto najít naději. Tak osobitou mají atmosféru.
V tomto méně šťastném období se naučila pracovat s emocemi, nejen svými. A taky malovat častěji.
„Uvědomila jsem si, že nemůžu malovat jenom, když jsem rozervaná - musela bych tvořit jen nárazově nebo být neustále rozervaná, a tak nejde žít.”
Teď je pro ni velkou inspirací například Pinterest nebo Instagram. Skloní se nad počítač, aby mi ukázala svoje oblíbené ilustrátory a umělce. „Tyhle sociální sítě pro mě představují možnost zajít si kdykoliv do galerie, jsou to takové moderní výstavy.”
Ráda se vrací do rodného Pátku a jezdí do hor, protože i příroda je pro ni nevyčerpatelnou studnou nápadů. Často se chodí procházet do Kunraticko-michelského lesa, který má kousek od bytu. Tam taky jdeme k večeru společně kreslit. Kateřina na chvíli zmizí mezi stromy, a pak se ke mně vrátí s ptačím pírkem a několika listy, které si potřebuje nastudovat.
Aby mohla tvořit, někdy k tomu prý není nezbytně nutné mít skicák a tužky. „Někdy je jen potřeba mít otevřené oči a dívat se. Vnímat. Něco zažít. Smát se, být smutná. A pak si další den sedneš zase ke stolu a všechno se to propojí,” vysvětluje.
Lesu vládne příjemné ticho, díky kterému člověk snadno zapomene, že se nachází v jinak rušné Praze, a já se Kateřiny ptám na její největší sen. „V souvislosti s uměním je to určitě ilustrování vlastní knížky. Až ji jednou napíšu,” směje se. A celkově? „Obyčejné štěstí.”
Jak pracuje Kateřina
|
