Za volantem starého golfu sedí rozesmátý děda a hladí po vlasech kluka, který se naklání do okýnka. Společně čekají na pomoc, aby mohli nahnat stádo jalovic na zimoviště.
Chlapec na fotografii oceněné před dvaadvaceti lety cenou Czech Press Photo se jmenoval Vašík. Kde je mu dnes konec, to se nám dohledat nepodařilo. Sedlák Jan Rajter již nežije. Stejně tak fotograf Ibra Ibrahimovič, který přesně před rokem ve věku sedmapadesáti let podlehl vážné nemoci.
Nebýt Ibrahimoviče, zůstal by příběh Jana Rajtera jen pozapomenutou epizodou polistopadové transformace severních Čech. Díky černobílé sérii však překročil hranice soudních síní a dodnes ukazuje sílu zarputilého sedláka, který jako mladý zažil kolektivizaci a na stará kolena se postavil globalizaci.
 |
Rajter byl sedlákem celý život. V padesátých letech přišel o hospodářství u Opavy a po obvinění ze sabotáže se dokonce ocitl v komunistickém kriminálu. Po propuštění se přestěhoval do Mostu, pracoval u železnice a zároveň začal znovu sedlačit na poddolované půdě v těsném sousedství litvínovské chemičky.
„Smrad mi vadil, ale vydrželi jsme to. Já se už v mládí rozhodl, že budu sedlák. Mám starosti, ale jsem svým pánem. Když jste v družstvu, tak vám někdo jen říká, co máte dělat. ‚Hele ty, ty budeš jezdit na traktoru!‘ A tak jezdí na traktoru, celej den na traktoru, tejden na traktoru, rok na traktoru. Copak to je nějaká svoboda?“ vzpomínal na vernisáži v roce 2003.
Stát mu po revoluci vyplatil v restitucích peníze za zkonfiskovanou usedlost na Moravě a Rajter v roce 1993 za nabyté jmění koupil zdevastovaný státní statek v Moravěvsi nedaleko Mostu.
„Věděl jsem, že je tam úrodná půda. Živila spoustu lidí před námi a bylo jasné, že může dobře živit i nás,“ vysvětloval. Na úrodné černozemi s jílovým podložím pěstoval pšenici, krmnou řepu, kukuřici a sladový ječmen, který prodával do pivovarů. Choval také osmdesát krav a přes sto prasat.
Na přelomu tisíciletí se svým synem a vnukem obhospodařoval 400 hektarů vlastních polí a 200 hektarů pronajatých a vypracoval se mezi největší zemědělce v kraji. Byla to tvrdá práce, rodina si ale dokázala vydělat na nákup techniky a statek svépomocí pomalu opravovala.
V roce 2001 ale narazila na investiční plány Zemanovy vlády a radnice v Mostě, která se v rámci boje s dvacetiprocentní nezaměstnaností v regionu rozhodla postavit u Moravěvsi průmyslovou zónu. Úředníci se však k sedlákům nezachovali férově – původně jim tvrdili, že jim pomohou sjednotit menší pozemky v jeden celek. Rajterovi proto na výměnu kývli.
Až později se z televize dozvěděli, že na jejich orné půdě má vyrůst závod nadnárodního koncernu Nemak na výrobu hliníkových hlav do motorů. A to přesto, že na Mostecku vznikla během porevolučního útlumu těžby hnědého uhlí řada volných lokalit, kam se ekologicky problematický závod dal uklidit.
„Nejdřív nám někdo říká – nepoužívejte hliníkové lžíce, je to nebezpečné. A pak nám postavěj továrnu na hliníková kola v nejlepší půdě!“ vzpomínal Rajter. S myšlenkou, že by měl opět farmařit za továrnou, se odmítl smířit.
Rodina se obrátila na organizaci Ekologický právní servis a s jejími advokáty v průběhu pěti let podala více než 260 právních podání a odvolání, desítky žalob, kasačních stížností a trestních oznámení. Rajterovi také opakovaně usilovali o vyhlášení místního referenda o výstavbě fabriky.
Syn Jan řešil právní záležitosti a chod firmy, starý Rajter pomáhal na statku a vysvětloval pozici rodiny na veřejnosti. Tři roky státní orgány a soudy nebraly námitky a žaloby v potaz. Zatímco sedláci pomalu ztráceli naději. U hospodářství jim pomalu vyrůstala továrna, která by mohla vypouštět rakovinotvorné dioxiny a těžké kovy.
Krajina je i tón prodavačky, jímž s vámi mluví, říká věhlasný fotograf |
Až v roce 2004 přišlo od Nejvyššího správního soudu překvapivé rozhodnutí. Soudce dal za pravdu většině námitek a došel k závěru, že průmyslová zóna vyrostla v rozporu s českými zákony. Město se nakonec s Rajterovými dohodlo na smíru a pozemky od nich vykoupilo za 260 milionů korun. Většinu peněz poskytla vláda Jiřího Paroubka, který tehdy v kraji kandidoval.
Rajterovi dospěli k hořkosladkému vítězství. Soud jim sice dal za pravdu, sedláci ale už neměli odvahu požadovat zrušení fabriky, která jim mezitím vyrostla za statkem. Příliš se báli případných výčitek místních, že by kvůli nim přišli o práci. Fabrika Nemak stojí na Mostecku dodnes.
Rajterovi nakonec od plánu přesunout hospodářství ustoupili. Nechtěli už z kraje pryč, na Mostecku už si vybudovali vztahy s místními i podnikateli. Zůstali v Moravěvsi, miliony od státu investovali do statku, který Jan Rajter předal synovi.
Pasoucí se krávy vedle chemičky
Ibrahimovič se s rodinou poprvé setkal v devadesátých letech, ještě na jejich původním statku v Kopistech za litvínovskou chemičkou.
„Toulal jsem se krajinou s foťáky a objevil jsem pro mě něco neuvěřitelného – statek sedláka Rajtera. Představte si to tak, že vidíte chladící věže, cítíte obrovský smrad z chemičky a najednou je tam polorozpadlý domek, kde se pasou krávy,“ vzpomínal na první setkání.
Získat si důvěru starého pána nebylo vůbec jednoduché. Sveřepý zemědělec mu hrozil, že ho střelí malorážkou, když mu kolem statku bude fotit. Rajter se prý domníval, že to je komunistický rozvědčík.
Pražský Harlem. Romka na kolejích zvěčnila ztracené kouzlo Žižkova |
„S Rajterovými to bylo těžké, nechtěli se nechat vyfotit. Otec tam jezdil opakovaně několik let a prostřednictvím Rajterovy manželky Heleny žádal o focení,“ vzpomíná pro iDNES.cz fotografova dcera Marie Ibrahimovičová.
Trvalo to přibližně devět let, než sedlák kývl. Fotograf se k němu nakonec dostal oklikou přes právníky, kteří ho zastupovali ve sporu o pozemky. S nejstarším Rajterem se spřátelil. Rodinu fotil při péči o zvířata, při sklizni i na schůzích o vyhlášení referenda proti výstavbě továrny, která jim postupně rostla za humny. Na sérii původně chtěl pracovat dva měsíce, nakonec rodinu fotil tři čtvrtě roku.
Fotograf Ibra Ibrahimovič se sedlákem Janem Rajterem (2006)
Zůstal s ní v kontaktu i poté, co za fotku starého Rajtera s Vašíkem dostal prestižní fotografickou cenu. „“Za Rajterovými jezdil pravidelně, jednou mě vzal i s sebou. Byla jsem malá, moc si toho nepamatuju, jen to, že jsme seděli u velkého stolu a popíjeli černý čaj s mlékem, což byla tátova klasika,“ říká dcera.
Fotil lidi, kterých se nikdo na nic neptal
Ibra Ibrahimovič se narodil v Mostě v roce 1967. Z otcovy strany měl albánsko-kosovské kořeny, dětství a dospívání strávil v Meziboří. Severní Čechy, jejich krajina a lidé se stali jeho celoživotním tématem.
Pro dráhu fotografa se rozhodl už ve třinácti letech. „Odmítl jsem jít na vysokou školu a hned po skončení strojní průmyslovky jsem si půjčil nový Nikon FG-20 a začal jsem s ním každé odpoledne po práci v chemičce fotit cikánské děti z litvínovského předměstí,“ píše Ibrahimovič ve své knize Střepy severních Čech.
Apokalypsa v romské osadě. Našli jsme řádovou sestru ze slavné fotografie |
Kromě Romů fotil také rekultivaci vytěžené krajiny na Mostecku, požár v Chemopetrolu Litvínov nebo bourání Libkovic. Stát o demolici obce s 800 obyvateli rozhodl ještě za socialismu, bagry ji srovnaly se zemí až po sametové revoluci, a to i přes masivní protesty místních obyvatel a ekologů. Uhlí se tam nakonec nikdy netěžilo, protože už to bylo nerentabilní.
„Otec fotil a vedl dialog s lidmi, kterých se nikdo na nic neptal,“ popisuje Marie Ibrahimovičová vztah svého otce k severním Čechám. „Když se člověk narodí na takovém místě, tak ho to poznamená. Pokud jde o životní prostředí, tak člověk zjistí, že severní Čechy jsou opravdu unikátní místo – romantické, ale drsné.“
Ibrahimovičovy snímky nejsou primárně politické, podle jeho dcery jsou však opět aktuální. „Dnes se opět vrací debaty o uhlí a o těžbě. Tyto fotografie odrážejí realitu toho, jak těžba uhlí vypadá. Na to bychom neměli zapomínat,“ říká.
Tvorba Ibry Ibrahimoviče navíc podle ní reprezentuje dualitu vztahu mezi člověkem a přírodou. „Fotky ukazují, jak se lidé a krajina navzájem ovlivňují, krajina je přetvářena člověkem a lidská kultura zase krajinou, ve které vzniká“ říká k sérii o sedláku Rajterovi.
