Buď se jich netýká, protože z Písku nebo Kopřivnice je to do Prahy daleko a na soutěže v lukostřelbě, jezdectví nebo řecko-římském zápase se stejně moc netěšili (a dobře vědí, že na atraktivnější sporty budou mít lístky jen sponzoři nebo překupníci). Anebo by se jich možná i týkala, ale už jsou z těch stovek předpovědí bude-nebude-bude-nebude tak zmatení, že jim může být nějaká olympiáda ukradená.
Opravdu se jim nelze divit. Většina z nich si stejně od začátku říkala, že to jsou jen takové řeči a že to stejně nikdy nebude. A vida, jako tolikrát předtím měl duch skeptického Čecha, Moravana či Slezana zase jednou pravdu. No řekněte sami…
Olympijský oheň a ceremoniál je přece i v televizi pěkný, dopravní zácpy si mohou návštěvníci Prahy nacvičit téměř každé ráno a vzhledem k tomu, že za dvacet let už budou stejně všechny sporty vyhrávat Číňané a Číňanky, zmizí i ten pěkný pozitivně nacionalistický pocit, když "naše hodná Barča přehodí tu nesympatickou Rusku, která určitě stejně dopuje". Takže vlastně žádná škoda. Až na ty plané řeči.
Česká republika (i když by bylo spravedlivější říci česká politika) zase jednou ukázala, jak velký je na ni spoleh. Velké sliby, smělá prohlášení, ujišťování světa a sebe sama, jak to všechno krásně zvládneme. Evropu povedeme tak, že budou ostatní koukat.
Mistrovství v lyžování uspořádáme, i když nemáme pořádné hory ani sníh. A olympiádu? Tu zvládneme levou zadní. Skuteční šampioni. Jenže bohužel jen ve verbálním projevu.
Slibovat umíme tak, že by nám i arabský trhovec záviděl. A sebevědomím bychom mohli pumpovat i americkou armádu, kdyby to náhodou teď v časech krize potřebovala. Jsme nejlepší, jedineční, skvělí. Umíme, zařídíme, víme, chceme, dokážeme. Jen kdyby se proti nám vždycky ty okolnosti tak nějak nespikly.
Evropský koncert nám pokazilo zlovolné spříseženectví Sarkozy-Paroubek-Zubová. Nebýt těchhle třech, které v zákulisí koordinoval vrtošivý stařík Klaus, nemohl nás potlesk na otevřené scéně minout.
Nebo ti syčáci diváci při lyžování. Takové mistrovství jim uděláme. Zorganizované, výdělečné a ještě inspirativní – klidně se pak mohla hlásit i Albánie nebo Egypt. A oni se, čumilové nevděční, zkrátka nedostaví. Jak my k tomu přijdeme.
A teď olympiáda. Tak byla vymyšlená. Čínské politbyro by si ještě třicet let drbalo hlavu, až by zjistilo, že se to dá udělat zadarmo a k tomu desetkrát hezčí než v Pekingu. A zase – pár amerických nenažranců v bankách a naše krásná olympiáda je pryč. Taková nespravedlnost.
Ale nás to nepoloží, my jsme totiž nejlepší na světě! Přinejmenším v kecání...
