Tam sem buď lozyl po stare třešni a hral se na horolezca, nebo robil v piskovišťu cesty a potem se hral na cestovatěla, kery na Sahaře objevuje tajne jeskině a proliza ich.
Jak se nas zešlo vic takich, kere tata s mamu hned po škole něnutili sedět nad zešitami a drapať našim škrabopisem ty hlupoty, kere nam každe dopoledně leli do hlav ve škole, hrali sme se na policajty a zloděje, nebo v nědaleke polozbořene budě na kosmonauty.
Ta buda byla kdysyk na popelaki, ale zakažtě děckam lezť na taku fajnu terovu střechu, no ni? Jak už v ni bylo ďur jak v Čejnyho kolegovi, jedna susedka, kera byla velka partajnica, zorganyzovala dobrovolně- povinu akcyju Zet a za vikend stala nova buda.
Tenkrat eště něbyli sprejeřy, tuž ta bledě ružova barva vydržela celkem dluho. Už se něspomenu, jak se ta babka menovala, akurat vim, že po revolucyji se oběsyla na klice od kupelki, bo jaksyk němohla unesť naraz tolik svobody.
Semtam sme aji prolizali sklepy a hrali se na haviře, bo tenkrat se eště věčinu topilo uhlim, nebo koksem a každy neměl gamaty. Stara Kolouškova věčně něchavala odemknuty sklep. Nevim, esli za to moh jeji alzhajmer (tenkrat se temu pravilo skleroza) a nebo věděla, že tam lozyme a bo měla rada děcka, něchavala nam to odevřene schvalně. To sem se dycki vracal dom špinavy jak foter po šesnastce. Mama mě zvalila vařechu a ja sem se dycki nahlas divil, čemu tak aji něvali fotra jak přyjdě ze šichty. Jak přydala paru aji paskem, rači sem držel papulu a enem bečel.
Před barakem byla stara rezava žerď, na kere ludě klepali tepichi. Jak byla volna, semtam sme se hrali na cyrkusaki, keřy visa na hrazdě, nebo sme se na ni huštali jak opice. To něbylo moc bezpečne, bo ten spodek byl na štyrech mistach prožrany od železožrave mandelinki (to mi tenkrat kdosyk navykladal a ja sem temu fakt věřyl - tuž maly vul, no ni?).
Parurazy sem přyšel dom s rozervanymi teplakami, s kerych crčela krev a mama mě zas valila vařechu a hrozyla mi jakimsyk tetanusem. Tenkrat sem se myslel, že to je jakisyk řecki buch. V prvnim patře meškal stary Valchař. Staval dycki za zaclonu a špijonoval, esli kdosyk neleze na žerď. Jak sme tam vylezli, začnul na nas řvať z okna, ať valime do dupy, bo to je na tepichi a ni na male gizdy. Věčinu sme na ňho smolili, ale jak vyletěl před barak s nasadu od smetaka, valili sme pryč jak Kocembova.
Male děcka maju taku fajnu vlasnosť, že se každy snaži přeřvať teho druheho, aby bylo vidět, že on je lepši. Jak to něstači, daju se do pysku a hned je jasne. Co sme se nalitali před barakem a naječeli, jak sme se hravali na "Posledni je blbec". Divim se, že z teho susedy nětrefil šlak.
Neska su ludě, aji děcka ini. Paru mladežniku se sleze pod oknami a dřysta o tym, co noveho se kupili, komu dava foter věči kapesne a co včil davaju v kisni. Mluvja jak nasmoleny dlaždič a to někeřy deprem nědavno sfukli deset sviček na dortě. Chlop, keremu robja tu estradu pod oknem, se nasmoli a povi im od plic, co se o nich mysli a potem na nich vytahně gver. Tuž kaj se ten svět vali...
Něchce mi to isť přes pysk, bo sem mamě za tu větu dycki v duchu vyhrožoval, ať ju pohryzu ty jeji masožrave kvitka, ale musym to řeknuť: za našich mladych roku bylo na světě lepši.
