I když eště němam male pajtaški, každy rok přesně vim, kdy je Mikulaša, bo segra mě dycki milu ezemesku upozorni, že se synovcy a mala neteř těša na nadilku. Maju Mikulaša radi tež tak, jak sme měli my, jak sme byli mali.
Akurat že tenkrat sme chodili na haviřskeho Mikulaša.
To se dycki foter s partyju z rubani natahali do kulturaku svoje gizdy a rozdali jim kolekce od eroha. Mezytym, co nam kulturni referent pušťal na promitačce Nu pagadi, fotřy se narvali jak jabka v sadu, bo tam bylo aji občerstveni. Pro děcka žluta sodovka a zakusek a pro dospěle chlebiček a štamprla za symbolicku cenu.
My sme potem litali po celym sale, hazali sme po sobě čokoladove baňki a oni se na nas enem blbě tlemili. Věčinu sme odchazali dom až posledni, bo foter byl zodpovědny za vyučtovani a dycki se divil, že mu cosyk chibi, nebo nadbyva.
Jeden rok sme tahli dom osum kolekcy, plato chlebičku a aji paru zakusku a na druhi rok sme tahli dom bečicy segru, bo na ňu ani kolekcyja nězbyla. Foter ju chtěl podplatiť pulku, ale potem mu došlo, že v sedmi rokach eště něpije a po ni by mohla vyryvať eště vic. Tuž ji aspoň ve večerce kupil druhu kolekcyju a zbytek cesty sem prořval ja.
Jak sme byli trochu věči, byli sme raz u znamych, kerym robili Mikulaša jejich znami. Ten kvartyr byl celkem maly, tuž se nas tam pět harantu nemohlo skoro ani hnuť, bo pokojik byl zamknuty a nesmělo se tam. Mamy do nas furt hučely, ať se opakujem basničku, inač valime do pekla. Měl sem z teho předněsu věči strach jak z čerta.
Jak se odemkly dveře do pokojika a vylez Mikulaš, mamy obdivně zalapaly po dechu, bo měl fusyska z vaty, keru bylo tenkrat dost těžke zehnať. My děcka sme spiš čuměli na čertoanděla, bo třeti, co měl přysť, nědorazyl tuž ti dva zaimprovizovali a vyrobili takeho dvojmutanta. Pravoplatna roba od Mikulaša měla zlate třasně z vanočniho stromka přes vlasy, kaj ji vyčuhovaly rohi. Na sobě jakusyk cychu, kera byla na paru mistach špinava, jak by na ni usnul haviř ve faračkach, a vzadu čuhal ocas.
Chvilama na nas byla jak anděl a chvilama jak čert. Tuž zažitek na cely život. Eště dluho sem se potem v nocy budil hruzu. Ostatni děcka tež ani někvakly a enem sledovaly to divne monstrum.
Potem jedna aktyvni mama postrčila svoje děcko k Mikulašovi a pravila mu: "Zpivej!" Gizd hleděl na Mikulaša, snažil se nevnimať tu dvojitu bestyju vedle něho a třaslavym hlasem spustil, že vanoce přychazaju.
Druhe děcko ten čertoanděl před vykonem pohladil po hlavě, a tak sme ho už do konca navštěvy neviděli, bo se zamklo na wecku a jeho tata potem zlomil v zamku šrubovak s vanočnimi nadavkami. Třeti děcko asy poznalo svoje rodiče, bo celkem neochvějnym hlasem cosyk odvažně mumlalo a my sme enem něnavistně sledovali, jak rozbaluje baliček a ma tam dva banany a ostatni enem jeden.
My se segru sme potem zrobili duo a zmiksovali do kupy dvě pisnički, kere sme omylem odrecytovali, ale balik sme tež nakoněc dostali. Mama s fotrem se dalši rok divili, jak sme jim tvrdili, že sme už na take akcyje stařy a že tu čokoladu a ovoce nam možu předať doma.
Večer se projdu centrem a podivam se, esli zas budu chodiť Mikulaši, anděli a čertiska a obdarovavať děcka tajak každy rok. Snad zas něpotkam, tajak před dvuma rokami, čerta, kery se opiral o Mikulašovu berlu a z druhe strany ho podpiral ten s tymi křydlami na řbetě. Tenkrat sem chvilu myslel, že ma cosyk s nohu, než sem přyšel bliž a ten chlupaty gizd na mě dychnul.
