"Když mě vyhodili z vlády," přiznává tiše úspěšný muž, "rozbili jsme se Šárkou prasátko. Bylo tam dvanáct set korun v drobných. Veškeré naše úspory.
Děti řičely hladem a bazén, na jehož chlorování jsme neměli, zarůstal řasami. Podíval jsem se Šárce do očí: Budu pracovat, řekl jsem pevně. Bulvy se jí zalily slzami, takovou oběť ode mne neočekávala."
Zprvu se Stanislav Gross pokusil živit jako profesionální fotbalista. Občasná pětistovka, husa nebo hrnec sádla za to, že prodal zápas Cholupicím nebo Xaverovu, na obživu rodiny nestačily. "Nebýt Šárčina nevěstince," přiznává Gross, "mřeli bychom hlady."
Mozolnaté dlaně Stanislavovy
A právě nevěstinec statečného Stanislava inspiroval v nejtěžší chvíli: "Když jde řezivo tak dobře na odbyt, proč bych ho nemohl prodávat já?" Jako advokátní koncipient moc dobře věděl, že sběr dřeva ve státních lesích je v přiměřeném množství povolen.
Pronajal si tedy od místního řezníka vozík i s tažným bernardýnem a vydával se do Prokopského údolí na sběr větví a šišek. Když byl vozík plný, zamířil na Havelský trh, kde vše se ziskem v krátké chvíli prodal.
"Do ruky mi hrálo nemravné zvyšování cen plynu a elektřiny," mne si mozolnaté dlaně Gross. Bohužel právě toto nemravné zdražení pohltilo všechny zisky. To, co vydělal, zaplatil za dražší vytápění svého bazénu a Šárčina nevěstince. Nevzdal se však.
Zase strýc
"A co španělští slimáci?" bleskl mu hlavou smělý podnikatelský záměr. "Zahrádkáři to sypou solí, střihají nůžkami a čtvrtí lopatou, co kdybych to prodal do Francie?"
Grossův nápad byl jednoduchý. Za nepatrnou cenu vykoupí od zahrádkářů nenáviděné plzáky, vyrobí jim z moduritu ulitku a pak to prodá blbým Francouzům. Obchod skutečně kvetl. Ale jen do chvíle, kdy nastoupil prezident Sarkozy. Ten ode všech imigrantů včetně plžů vyžaduje biometrické údaje.
Gross se znovu ocitl na mizině. Přesto se nevzdal a zase se vzmohl. Jak? ptá se Objev DNES. "No pak mi strýc odkázal tři sta milionů korun," odpovídá úspěšný podnikatel.
