Na konec října je dopoledne v Praze skoro až horké počasí. Den příslušníka Hradní stráže na zkoušku pro veřejnost začíná v devět hodin v Martinickém paláci na Hradčanech. „Hraďákem na zkoušku? Ahoj, pojď dál,“ říká mi hned mezi dveřmi jeden ze strážníků v maskáčovém oblečení.
„Tohle je naše nejoblíbenější místnost. Je tu jídelna,“ upřesňuje mi, zatímco jeho kolega studuje můj občanský průkaz. „A koukal jsem, že tam jsou hezké holky,“ dodává ještě těsně předtím, než vejdu do jídelny.
Ta už byla slušně zaplněná. Jednalo se především o mladé muže, od pohledu často ještě studenty středních škol. I dotyčné slečny byly mladšího věku. Ještě větším překvapením pro mě bylo, když padl dotaz na to, kdo je z Prahy. Přihlásila se nás menšina. Nejdále to měli studenti středních škol z Olomouckého a Moravskoslezského kraje. Byli zde ale i zástupci z Vysočiny či Plzně.
Muž položil před hradní stráž kufr. Je v něm bomba, řekl a zmizel |
Po úvodním setkání v jídelně byl na řadě první bod programu – úvodní prezentace. Z ní bylo poměrně rychle jasné, co je účelem celé akce. Hradní stráži chybí lidi. Hodně lidí.
„Roty mají 106 členů, u nás v průměru dnes 75,“ říká smutně kapitán David Musil. Při představování historie a současnosti Hradní stráže ale zazněly i zajímavosti. Červené uniformy od Theodora Pištěka navržené výhradně pro kapelu se nenosily za dobu úřadování Václava Klause. Ten je prý odmítl s tím, že „vypadají jak ze šapitó“.
Ale už dost teorie, jdeme se podívat na slavnostní výměnu stráží z míst, kam se turisté během tohoto momentu jen tak nedostanou. Zatímco před Matyášovou branou se tísní davy, my pozorujeme celý ceremoniál z opačného konce nádvoří. „Viděli jste to? Někteří cítí hudbu více, jiní tolik ne,“ stěžoval si kapitán Musil na tempo pochodování některých příslušníků.
Hlavní je deeskalace
Po mexickém guláši za 93 korun, který byl ten den k obědu, konečně dojde na to, abychom si některé úkony zkusili také my. Začínáme tím, co jsme nedlouho předtím viděli. Brzy zjistíme, že ani povely jako vlevo vbok nebo k poctě zbraň nejsou tak jednoduché, jak mohou zpovzdálí vypadat.
„Hlavně dávejte pozor na nohy. Každý jsme zažili zranění na malíčku aspoň jednou,“ vysvětlují strážníci, když předvádějí, jak správně uhodit puškou do země tak, aby byla co nejvíce slyšet. „Tyhle základní pokyny se ale učí ve Vyškově, takže když se k nám někdo přidá, má tohle už za sebou,“ říká nám instruktor s odkazem na vojenskou akademii kus od Brna.
Za zvuků české hymny je pak znát, že zbraň se v „poctě“ pronese za poměrně krátkou dobu. Když je do toho pak takové teplo, jaké bylo při střídání stráží, nejedná se o nic příjemného. Stále jde ale o jeden z klidnějších úkonů, které musí Hradní stráž řešit.
Horší je konfrontace s narušitelem. Hlavní je podobné situace deeskalovat. Ve skupině jsme proto svědky toho, jak psycholog Jan Remeš učí svěřence postojům, které na první pohled vysílají spíše defenzivní signál.
Hradní stráž má i své psovody, prezidenta chrání s ovčáky |
„Máme donucovací prostředky. Teleskopické obušky, slzotvorné spreje, i zbraně. Se všemi musíme umět zacházet, ale nikomu nechceme ublížit,“ přibližuje bojovou filozofii Musil.
„Za prezidenta Klause se na zámku v Lánech stalo, že člověk, který byl evidentně na drogách, se dostal na náš pozemek. Naši lidé se ho snažili zneškodnit, ale vzhledem k tomu, v jakém byl stavu, to bylo dost těžké a při tom souboji mu prasklo srdce,“ popisoval Musil nepříjemnou vzpomínku.
„Nešlo tomu zabránit, ale příjemné to určitě nebylo,“ dodal.
O tom, co vše mohou příslušníci použít v boji na blízko, nás informuje další stanoviště. Každý si může vyzkoušet ve spolupráci s profesionály boj holýma rukama, ale i práci s želízky či teleskopickým obuškem, i když pouze plastovým.
„Tohle by měli umět všichni příslušníci Hradní stráže perfektně. Ale jak jsem říkal na začátku: nejsou lidi, takže není čas se to učit,“ řekl rozmrzele kapitán Musil.
Musí se nechat, že škála zákroků a chvatů, kterou jsme měli možnost vidět, je poměrně široká. Ani samotné zatýkání pouty nemusí být často pouhá formalita.
Většina narušitelů hradních prostor je podle tamních expertů na boj zblízka bezproblémových. „Většinou to jsou třeba páry, které se dostanou do jižních zahrad pozdě večer, chtějí si udělat hezkou fotku, s těmi se domluvíte,“ popsali.
Červené uniformy a hudba. Na Hradě proběhlo speciální střídání stráže |
U manipulace se zbraněmi, kde jsme měli možnost potěžkat si i legendární raketomet RPG, ale zněly zážitky přítomných trochu jinak. „Já už jsem měl ostré zatýkání. Nic příjemného,“ svěřuje se jeden z nich.
„Já se s nimi většinou domluvím,“ oponuje mu jeho kolega s přezdívkou Clark narážející na postavu, kterou má snad jen Superman. „Jednou pozdě večer před Hradem stál nějaký člověk a řval něco sprostého o tehdejším prezidentovi Zemanovi. Přišel k němu policista a byl konfliktní, to nepomohlo. Pak jsem k němu přišel já, dali jsme se do řeči a já jsem mu poradil, že v neděli prezident na Hradě stejně není, ať přijde jindy. A zabralo to,“ směje se.
„Je to stereotyp, musíte to přijmout“
Přestože celý předváděcí den byl doslova nabitý zážitky a občas by se dal označit za vyčerpávající, s postupujícím časem jsem se nemohl ubránit pocitu, že potřeba nových rekrutů je ze strany Hradní stráže skoro až zoufalá.
Nejpatrněji se to projevilo před závěrečným předáváním účastnických listů, když velitel lovil z paměti další a další benefity, které práce u Hradní stráže nabízí, nebo sondáž praporčíka Matuše, který vyzvídal, v jaké zaměstnanecké či studentské pozici se účastníci kurzu nacházejí.
Na druhou stranu je třeba říci, že takových, kteří si přišli službu zkusit kromě zvídavosti i z důvodu reálného uvažování nad budoucím zaměstnáním v tomto segmentu, nebylo úplně málo. Nemalá část měla už nějakou zkušenost s výcvikem nebo studuje vojenské školy.
