V primárkách během kampaně v Jižní Karolíně se totiž z Bushova tábora, i když ne nutně z Bushovy iniciativy, objevily útoky na McCaina, které jsem zhodnotil jako padoušské (a tak jsem to i napsal v českých novinách v New Yorku, což mi vyneslo zatracení od některých čtenářů).
Bush tehdy vyhrál v podivných volbách, o jejichž výsledku musel rozhodovat Nejvyšší soud.
Výřečnost není vše
Nový nájemník Bílého domu se neprojevil jako úchvatný orátor – ale výřečnost není vše, jak třeba potvrdil Hitler. Bush má smysl pro humor, se schopností a ochotou si dělat ze sebe legraci, též s dost infantilním vymýšlením přezdívek pro každého včetně Putina.
Většina amerických medií okamžitě začala do Bushe bušit: že to je primitiv, ignoramus (byť s vyšším IQ než senátor Kerry, jeho neúspěšný oponent ve volbách 2004), že se nepoctivě vyhnul vojenské službě (což nebyl případ Bushův, nýbrž Clintonův).
Nepomohl mu výběr všeobecně váženého generála Colina Powella, syna černošských přistěhovalců z Jamajky, do funkce ministra zahraničních věcí, ani povýšení ještě "černošštější" Condoleezzy Riceové jako jeho nástupkyně. (Tuto rodnou dceru jižanského státu Alabama, navíc i výtečnou pianistku, jsem více než dvacet roků na dálku obdivoval pro její výtečné analýzy sovětského systému; prokazovala pro tu problematiku pochopení značně neobvyklé mezi rodnými Američany.)
Bush své spolupracovníky nehází přes palubu, má své principy, tvrdohlavě se jich drží, je-li přesvědčen o jejich správnosti, neváží předem každé slovo s ohledem na předpokládanou popularitu. Kdežto jeho předchůdce v úřadě se teprve po průzkumu veřejného mínění rozhodoval, zda strávit prázdniny u moře či v horách.
Dvojí metr
Pak přišlo překvapení: 11. září 2001 – s větším počtem ztrát na životech, než o kolik se kdysi postaralo japonské letectvo v Pearl Harboru. Bernard Lewis, profesor z Princetonu, s reputací největšího znalce islámského světa a jeho mentality, uveřejnil letos 16. května zajímavou stať o tom, jak se za studené války se dvěma supervelmocemi zacházelo různě: neurazit Sověty, kteří neváhali sáhnout k řízné odvetě, avšak přemnohé si troufnout vůči Američanům, potažmo vůči dekadentnímu Západu vůbec.
S jídlem rostla chuť: o sovětské invazi do Afghánistánu muslimské vlády vesměs mlčely, kdežto pár mrtvých vojáků v Somálsku přimělo americkou vládu zemi opustit.
Programem islamistů bylo napřed vyhnat Američany ze Saúdské Arábie, poté je zasáhnout na jejich vlastním území – za předpokladu, že k odvetě nedojde. Avšak Bush zareagoval a ve světě tak získal pověst nebezpečného primitivního kovboje, který se utrhl ze řetězu; pověst mezinárodního zločince a lháře kvůli tvrzením o zbraních hromadného ničení.
Lež si definuji jako vědomě vyslovenou nepravdu. O existenci zbraní hromadného ničení v Iráku nepochybovaly zpravodajské služby v USA, Evropě ani v Egyptě. Vždyť je Saddám Husajn měl a použil ve válce jak proti Íránu, tak vůči vlastnímu kurdskému obyvatelstvu.
Saddám porušil více než tucet rezolucí OSN, která se však neodvážila jednat. Naproti tomu Bush jednal s předpokladem, pro něho logickým, že lidé přece kdekoliv dají přednost svobodě před tyranií, prosperitě před strádáním, že demokracie je tou nejlepší variantou vládního uspořádání – ač většina lidstva ve své historii neokusila takového blaha a tam, kde se jí dostalo možnosti, ne vždy užitečně je využila.
Počkejme na historii
Armáda během tří týdnů brilantně vyhrála válku, aniž byla schopna a připravena za další čtyři roky vyhrát mír. Z osvoboditelů se stali okupanti v prostředí vypuknuvší a s mimořádnou brutalitou vedené občanské války.
Z původního pokusu – "noble effort" se již došlo povážlivě blízko k označení "noble failure" – tedy, volně řečeno, od vznešeného úsilí ke vznešenému pochybení. Nutno však ještě posečkat na verdikt historie.
Ubývá počet optimistů, převážná většina Evropanů zatracuje Bushe coby zloducha ohrožujícího světový mír. I Češi nejspíš budou tuze protestovat proti nezvanému hostu na jeden den, a pokud by si někdo troufl vyjádřit jiný názor, bez potíží ho překřičí.
