Michalovi je přes třicet, podniká, ve volném čase rád sportuje nebo pracuje na zahradě. Mnoho však nechybělo, a nic z toho by v současnosti dělat nemohl. Před několika lety se totiž pokusil o sebevraždu - spolykal tehdy plato antidepresiv a zapil je vodkou. Zpětně je rád, že jeho pokus nevyšel. „Mám se o to víc rád. Také tím, že bych odešel, bych ublížil lidem, kteří mě milují,“ dodává.
Michala k zoufalému kroku dohnala souhra několika faktorů. Už samotný start do života pro něj nebyl nejsnazší. Matka se o chlapce příliš nestarala, od čtyř let ho proto měl v péči otec. Ve třinácti letech si pak Michal začal uvědomovat, že je homosexuál. „Přitahovalo mě něco, co by mě přitahovat nemělo,“ přibližuje.
O tři roky později se kvůli své sexualitě začal nenávidět. „Dlouho jsem tápal, co se to děje. Proč se to děje, jestli je to v pořádku. Pak jsem pochopil, že to evidentně v pořádku není, protože jsem jiný než bych měl být,“ popisuje.
Jelikož se mu už dříve spolužáci posmívali pro jeho plachost, bál se šikany o to víc. Také se však obával samoty. „Začne vám docházet, že nebudete mít rodinu. Že zůstanete už napořád sám,“ doplňuje.
Během několika let se mu podařilo se svou sexualitou popasovat. „Začínal jsem chápat, že to je něco, co člověk neovlivní a měl by se naučit s tím žít,“ popisuje. Pořád si však myslí, že kdyby si mohl vybrat, homosexuálem by být nechtěl. „Ale člověk na výběr nemá. A nutit se do něčeho a žít ve lži, to fakt ne. Kdo by to chtěl?,“ ptá se.
Pak však zemřel jeho otec. „Pro mě to byl hrdina,“ přiblížil. Nedlouho poté Michalovi zemřela i babička s dědečkem. „Na hrudi jako byste měli černou díru, která vás žere zevnitř. To je úzkost,“ vzpomíná. Navíc se s ním rozešel partner. „Tím, že jsem přišel o všechny a zůstal tu úplně sám, splnila se mi moje nejhorší noční můra,“ uvádí.
Tehdy si začal poprvé ubližovat. Poprvé se řízl do předloktí krátce po Vánocích. „Čím větší stres to byl, tím víc jsem tu strašnou bolest nechtěl cítit. Tak jsem se zaměřoval na tu fyzickou,“ vysvětluje. Několikrát se také pokusil zabít. „Můj smysl života najednou nebyl, byl jsem tu úplně sám.“
Častější deprese i sebevraždy
K celému incidentu však podle Michala přispěla právě i jeho sexualita. „Kdybych nebyl nalomený okolím a měl větší sebevědomí, myslím, že bych to zvládl líp. Překonal jsem jednu věc, druhou, ale pak už toho bylo tolik, že to nešlo. A když si pak člověk čte na sociálních sítích různé nenávistné reakce lidí směrem ke své sexualitě. Sexuální orientace je braná jako nadávka. Bylo by vám příjemné být nadávkou?,“ dodává.
V současnosti bere antidepresiva a snaží se být optimistický. A daří se mu to. „I na tom nejhorším si snažím najít něco pozitivního. Ale všechno to chce čas, pomoc odborníka taky udělá hodně,“ uzavírá.
Není však sám - prognózy depresí a případných sebevražd se LGBT lidí týkají výrazně častěji, než zbytku populace. Na základě sdružených dat z 19 studií má v průměru téměř třetina (28 procent) neheterosexuálních mladistvých sebevražednou historii či myšlenky. U heterosexuálů je to dvanáct procent.
„Studie v USA prokázala, že u gayů a bisexuálních mužů existuje třikrát větší pravděpodobnost deprese, 4,7krát častěji se u nich vyskytují panické poruchy, 2,6krát častěji duševní tíseň. U žen se pak dvakrát častěji vyskytuje deprese a čtyřikrát častěji úzkostná porucha,“ popisuje Michal Pitoňák z Národního ústavu duševního zdraví.
Menšinový stres
Zkušenost s depresí má i téměř třicetiletý homosexuál Daniel. Problémy u něj eskalovaly ve chvíli, když měl odevzdat bakalářskou práci. Občas dokonce myslel na ukončení života. „Jak mi nevyšla bakalářka, tak se to u mě projevilo tak, jako nikdy předtím. Takhle úzkostlivé a depresivní stavy jsem nepoznal,“ přibližuje.
„Možná jsem ty problémy měl i dřív, ale v té době jsem je nevnímal, protože jsem byl zahlcený povinnostmi,“ vysvětluje. Začal brát antidepresiva a jeho duševní zdraví se zlepšilo. Do letošního února, kdy se nešťastně zamiloval. A psychické problémy se objevily znovu. „Jak jsem už byl nahlodaný, tak to potom šlo rychle,“ dodává.
Po relapsu, kdy se úzkosti vrátily, začal chodit do denního stacionáře. Tam se díky psychoterapii jeho stav zlepšil, léky už neužívá.
Důvodem, proč deprese a úzkosti postihují LGBT komunitu častěji než zbytek populace, je podle Pitoňáka takzvaný „menšinový stres“. „Nějaké stresory působí na všechny, nicméně u neheterosexuálních lidí se nad rámec běžných stresorů vyskytují ještě ty, které souvisejí se sexuální orientací a stigmatizací neheterosexuality,“ uzavírá.
Těmi jsou podle Pitoňáka například zvnitřnění negativních společenských postojů vůči homosexualitě, homofobní šikana, posmívání ve škole, nejrůznější formy diskriminace či všudypřítomné předsudky.
Podobné zkušenosti má i poradna S barvou ven. Ta je určená pro všechny, kteří mají nějaké problémy, ať už jsou to gayové, lesby, nebo transgender osoby. Měsíčně ji kontaktuje v průměru šedesát nových klientů. Ti se na ni nejčastěji obrací kvůli coming outu, obavám z nepřijetí doma či s problémy se sebeurčením.
„Za tímto vším se může skrývat deprese, nicméně klient nenapíše mentorovi „mám depresi“, napíše spíš „nevím, co mám se sebou dělat“ nebo „mám obavu, že jsem gay“, „bojím se, co na to řeknou doma, a že mě vy hodí“ a tak dále. Osobně bych řekl, že pocit úzkosti je na začátku impulz téměř pro všechny klienty a že tento pocit úzkosti k depresi přímo vede,“ uvádí Oldřich Kundera z S barvou ven. Za dobu fungování poradny identifikovali sebevražedné myšlenky u třinácti klientů.
„Osobně bych řekl, že gaye a lesby vede k depresím nejčastěji obava z nepřijetí okolím, spousta LGBT osob svoji orientaci musejí skrývat a žít ve lži, mít v určitém smyslu dvojí identitu – jednu opravdovou a druhou v práci, před rodinou,“ domnívá se.
Stejná práva a podpora rodiny
Napravit tuto situaci by podle odborníků mohlo především bourání předsudků. „Klíčová je především sociální opora – rodiny, přátel, vrstevníků, ale možná nejdůležitější je destigmatizace a odstraňování strukturálních příčin v celé společnosti. Ve střední Evropě je přitom tato problematika akcentována minimálně, prostor bohužel naopak získávají skupiny, které tyto hrozby bagatelizují,“ poznamenává Pitoňák.
Podle Kundery by napomohlo narovnání prostředí pro LGBT komunitu. „V aktuální situaci ubíráme osobám stejného pohlaví, aby uzavřeli stejnou svatbu jako heterosexuální páry – je to opak normálnosti – rozdělujeme stejnou věc na svatbu a registrované partnerství, které navíc nemá zdaleka stejná právo a povinnosti jako klasické manželství,“ přibližuje jeden z příkladů. Také však podle něj prospěje o tématu více mluvit.
Neheterosexuálních lidí je ve světové populaci pět až deset procent. Sexuální orientace je vrozená a neměnná, právě čeští sexuologové se významnou měrou podíleli na uznání přirozenosti a neměnnosti lidské sexuality.
Vzhledem k množství nevhodných komentářů byla diskuze vypnuta.
