Vrací se lidé zpět ke klasickým hodinkám?
Určitě ano. V sedmdesátých, osmdesátých letech to vypadalo, že klasická hodinařina zanikne, protože se začaly masově prodávat hodinky na baterky. Zdálo se, že se všichni vrhli na elektroniku, která byla přesnější, jednodušší a časem se stala i levnější. Dá se téměř říct, že je to záležitost na jedno použití. Hodinky se rozbijí, tak je zahodíte, koupíte si jiné, nebude vás to mrzet, protože stály málo.
Jenomže spousta lidí si uvědomila, že právě v klasické hodinařině je zakletá tradice mnoha set let.
Dá se tedy říci, že hodinářské řemeslo opět ožívá?
Možná to tak je. My jsme svého času žili poměrně v napětí, jestli vůbec dokážeme obor hodinář na naší škole udržet. Měli jsme málo žáků, ani dneska jich nemáme mnoho. Naše hodinářské třídy vždy mají do 10 žáků, tam nikdy není mnoho zájemců.
Ale naše hodinářské kurzy, kam se hlásí dospělí, jsou na mnoho let dopředu beznadějně obsazené. Musíme vytvářet pořadník a do toho pořadníku máme v tuhle chvíli přihlášených 250 lidí. Je to minimálně na pět let dopředu, vždy bereme maximálně 12 lidí do kurzu.
Jaromír Ondráček
|
Stává se, že lidé z kurzů změní i zaměstnání?
Částečně ano. Někteří opravdu změní zaměstnání. Je k tomu potřeba velká odvaha, protože jestliže někdo u nás absolvuje roční kurz, který má 300 hodin, tak ještě z něj zdaleka není hodinář. Je pak třeba, aby třeba pět let pracoval pod vedením někoho zkušeného, aby se z něho opravdu hodinář stal.
Účastníci kurzu jsou lidé nejrůznějších profesí. Často bývají zlatníci, kteří třeba ve svém obchodě prodávají hodinky, chtějí o nich něco vědět a umět aspoň kvalifikovaně vyměnit třeba napájecí článek, baterku, či zkracovat náramky. Ale jsou i lidé z úplně jiných profesí, třeba strojaři či lékaři. Jsou to nadšenci do hodinek, kteří se chtějí naučit praxi.
Neuvažujete o rozšíření tříd, zvlášť když letos byl přetlak zájemců na střední školy?
U nás byl přetlak letos také, a dokonce jsme museli jednoho zájemce odmítnout, protože se nám do té třídy nevešel. Máme limitované počty, jsou dány místy na dílně, takže nemůžeme přijmout třicet žáků. Už ani nepamatuju, že by se k nám někdo nedostal, ale zvýšit počty pro denní žáky neplánujeme, protože tolik zájemců nemáme.
Vydrží většina žáků?
Občas se stane, že to někteří nedokončí. Člověk zjistí, že opravdu šlápl vedle. Někteří se k nám přihlásí bez znalosti věci, protože jim někdo naši školu poradil nebo to mají blízko domů. Pak ale zjistí, že tato práce je většinou vsedě a vyžaduje určité soustředění a kázeň. Nebo zjistí, že jim to technicky nemyslí.
Hodinařina je opravdu o technice. Pokud člověk dobře nepochopí, jak strojek v hodinkách funguje, tak je nemůže spravovat. Neučíme vyrábět hodiny, ale jen opravovat.
Věnují se někteří vaši absolventi výrobě hodinek?
Máme absolventy, kteří se nespokojili s tím, že jenom nějaký porouchaný stroj opraví, oživí, ale snaží se vytvořit i něco podle sebe. Potom musí studovat po svém ze zahraniční literatury a učit se od zkušenějších.
Jsou lidé, jako třeba Luděk Seryn nebo Martin Brož a další, kteří začnou tím, že upravují nějaké hotové strojky a dělají na ně třeba nová pouzdra. Nebo hledají v těch strojcích jiná řešení a jak je oživit, třeba jiný způsob ukazatele a tak. Postupně se třeba dopracovávají i k tomu, že dokážou značné části těch hodinek nebo hodin vytvořit sami. Jen málokdo se ale dopracuje k tomu, že vytvoří úplně nový hodinový stroj.
Koželužství je mrtvé, učni nejsou, přesto zkoušíme nové věci, říká šéf brašnářství |
Uchytí se vaši absolventi v odvětví?
To nemůžu odhadnout. Ta práce není pro každého. Ten, kdo ji dělá jenom proto, že něco dělat musí, u ní dlouho nevydrží. Pokud někdo čeká, že hned první rok po vyučení vydělá majlant a zbohatne, tak od toho brzy uteče. Kdo má k hodinařině nějaký vztah, rozvíjí se v ní. Musí mít trpělivost, soustavnost a když se chytí a řemeslo ho baví, už u něj zůstane.
Úspěšné jsou u nás i dívky. Kdysi jsem měl v muzeu v Polné přednášku o hodinách pro důchodce a tam seděla mladá dívka s tatínkem. Když jsem skončil, přišla za mnou a řekla mi, že by se chtěla učit hodinářkou.
Skutečně se do naší školy přihlásila, bavilo a šlo jí to. Skutečně byla zručná a šikovná. Dnes pracuje v prestižním servisu Klenotnictví Dušák v Praze Na Příkopech a patří po pěti letech po vyučení k jedné z nejlepších pracovních sil, kterou tam mají.
Jaký je poměr mezi dívkami a chlapci?
Dívky jsou v menšině. Možná je to tím, že jde o opravdu velmi technické řemeslo. Je to o strojařině, částečně o elektronice. A to úplně všem dívkám nesedí.
Mechanické hodinky se vrací. Hodináři práci mají, řemeslo však vymírá |
Jak jste se k hodinářskému řemeslu dostal vy?
Přivedlo mě zdravotní postižení. Mám nemocné nohy, to mi neumožnilo stát se tesařem, jako byl můj tatínek, takže musel hledat nějakou práci vsedě, no a z toho jsem se dostal k hodinařině a jsem rád.
Vycházel jsem školu v roce 1975, a to třeba počítače nebyly, takže těch možností k tomu stát někým, kdo pracuje vsedě, nebylo tolik. Hodinařina mě zaujala, protože jeden můj příbuzný byl hodinářem, a tak jsme si s rodiči říkali, že to zkusíme. Nic bližšího jsem nevěděl a nakonec se ukázalo, že to byla šťastná volba.
Co vás na oboru bavilo?
Mě to začalo bavit poměrně brzo poté, co jsem na tu školu nastoupil, protože jsem zjistil, že se tam učím něco jiného, než se učili moji kamarádi. Stávali se traktoristy, kuchaři, číšníky nebo studovali klasickou střední školu. Já jsem najednou dělal něco, co bylo poměrně exotické, nikdo v mém blízkém okolí hodinářem.
Poměrně brzo jsem zjistil, že to je práce, která mi sedí. Byl jsem šikovný na práci s těmi jemnými věcmi, dařilo se mi a hlavně to bylo unikátní, bylo to opravdu něco jiného, než uměl každý kolem mě.
Byla to stejná škola, na které nyní učíte?
Ano, pořád je to ta samá škola. Tenkrát byla v Polné u Jihlavy a pak byla postupně přestěhována do Jihlavy. Já už toho zase tolik neopravuju, protože tím, jak pracuju na té škole, tak jsem spíš teoretik než praktik.
Jak jste se dostal k učení?
Tehdejší ředitel věděl, že mu jeden učitel odejde brzy do důchodu. Moji profesoři mu řekli, že mi hodinářství jde. Ředitel mi tedy řekl, že si mám dodělat vzdělání, rozvíjet se jako hodinář a pak že mne zaměstná.
Opravdu to dodržel. Pracoval jsem jako hodinář v Jindřichově Hradci a jezdil jsem pět let do Českých Budějovic dělat střední školu při práci. Pak jsem si dodělal vysoké pedagogické vzdělání a přijal mě.
Už čtyřicet let na škole působím. Tenkrát to trvalo pět let a on opravdu po těch pěti letech přijel a řekl „Mám pro tebe to místo, dodělej si další vzdělání, dodělej si vysokou školu a já tě přijímám jako učitele.“
Obor s paradoxy. Mladých hodinářů má škola málo, starších je zase moc |
Co nejzajímavějšího jste opravoval?
Dostaly se mi do ruky věci, jsou svým způsobem unikátní, protože je to buďto nějaká novinka, nebo naopak něco starobylého. To znamená zkušenosti třeba z posledních 500 let, to je krása.
Zajímavý je třeba Staroměstský orloj, který jsem samozřejmě neopravoval. Je více než 600 let starý. Chodíme na něj s třídami na exkurze. Je to nádherná záležitost. Princip činnosti hodinového stroje orloje je vlastně stejný, jaký mají ve zmenšeném třeba Primky nebo nějaké jiné mechanické hodinky.
Když se v orloji něco rozbije, dá se to nahradit a opravit, dá se tam udělat popřípadě nějaký náhradní díl. To mě na hodinářské mechanice fascinuje, protože i když se neustále vyvíjí v užívání nových materiálů, tak v podstatě stále funguje na stejném principu jako před těmi 500 lety.
 |
