„Vybíráme si výhradně české případy. Jejich přitažlivost je v tom, že se zločiny odehrály v místech, která jsou divákům důvěrně známá,“ je přesvědčen Janata.
Na motivy jejich pořadu teď vychází i čtvrtletník Hlasy zločinu. Časopis se bude zabývat nejvážnějšími kriminálními případy v Česku.
Probíráte se starými, tedy většinou známými kriminálními případy. Přidaná hodnota bývá často okolnost, že jste se s některými pachateli osobně potkali. Našli jste u nejtěžších zločinců nějaký společný jmenovatel?
Jakub Kvasnička: Když jsem je ve vězení zpovídal, většinou mě napadlo: tak do tohohle člověka bych nikdy neřekl, že udělal, co udělal. Mockrát jsem seděl proti odsouzenému vrahovi a říkal si: Kde to máš? Kde je to zlo v tobě?
U každého případu si vždy klademe otázku: Jak o něm informovat? Kde brát zdroje a jak to udělat, abychom neglorifikovali zločince? Ale úkolem novináře je především informovat.
Václav Janata
Možná se naředilo tím, jak ten člověk seděl dlouho ve vězení.
JK: To zcela určitě. Snad každý vězeň se snaží působit nevinně a ti na dlouho odsouzení snad časem i uvěří, že nevinní skutečně jsou.
Vy jste potkali i několik doživotně odsouzených, ani u nich jste si neřekl: tomu to kouká z očí?
JK: To bych si asi řekl u Ivana Roubala, ale s tím jsem rozhovor nedělal.
Václav Janata: Já bych asi jmenoval lesního vraha Viktora Kalivodu, vysoce inteligentního člověka, který zastřelil tři lidi, jež do té doby neviděl. Prostě chtěl zabíjet. Ve vězení po pár letech spáchal sebevraždu. Ten asi splňoval obecnou představu o tom, jak může vypadat vrah, jak si ho vykreslujeme díky filmům a seriálům – tedy jako monstrum s uhrančivým pohledem.
JK: Kalivoda měl opravdu jakési temno v očích. Ale jinak jsou speciálně takzvaní doživoťáci, tedy lidé, kteří nevyjdou z vězení, protože brutálně vraždili, spíš takoví rozklepaní střízlíčci. A to je mimo jiné to, co nás na naší práci baví: zkoumáme motivaci a myšlení lidí, kteří dokázali zabíjet. Hledáme zlo, které na první pohled není vidět. Studujeme psychologické profily pachatelů, zajímá nás prostředí, ve kterém žili.
Určitě se vracíte do jejich dětství.
JK: Na rodinu a dětství se ptáme všech. Většina z těch, se kterými jsem mluvil, ho měla normální. Ano, byli i z rozvedených rodin, ale to je dnes běžné.
VJ: Na rozvod rodičů se pachatelé často vymlouvají. Jako by šlo o zaklínadlo.
JK: Bývá to berlička v sobeckém přístupu k tomu, co provedli. Možná sobectví je ten spojovací moment, na který jste se ptala. Jonák nechal zabít manželku kvůli majetku, Dana Stodolová navedla manžela, aby loupil a vraždil, jen aby měla pohodlnější život, sobec je i David Berdych, který zabíjel pro peníze. Vrahy opravdu charakterizuje sobectví, neúcta k ostatním a přesvědčení o vlastní výlučnosti občas spojené se srabáctvím, zakomplexovaností a zvráceností.
Autoři pořadu Václav Janata je editor Krimi zpráv CNN Prima NEWS. Šestnáct let je v Krimi zprávách TV Prima. Je spoluautorem videopodcastu Hlasy zločinu.  Jakub Kvasnička je vedoucí publicistiky CNN Prima NEWS. Před příchodem na Primu pracoval v časopisu Týden, MF DNES a časopisu Téma. Nový časopis Hlasy zločinu se budou věnovat nejvážnějším kriminálním případům v Česku. Vraždám, loupežím či únosům. Doplní je testy či křížovky o ceny. Časopis je dostupný od 25. září na stáncích a také zde. |
Co inteligence?
JK: Tady se nedá zobecňovat. Mezi vrahy najdete primitivy i lidi s nadprůměrnou inteligencí. Třeba mafiáni musejí být z principu nejen skvělí organizátoři, ale i mimořádně chytří, mazaní jedinci, kteří dokážou najít a využít díry v systému. Často přemýšlím nad tím, co by dnes dělal František Mrázek, podle mě by jel v kryptoměnách, šmelil by bitcoiny. Jednoduše by se přizpůsobil době, to dokonale uměl.
Krimi zprávami a případy se zabýváte dlouho, co vás přesvědčilo, že jste začali natáčet Hlasy zločinu? Bylo vodítkem i to, že se vás na vaši práci vyptávali kamarádi v hospodě?
JK: Zažíváme to oba – když v hospodě mluvíme o čemkoliv jiném, nikdo nás neposlouchá, ale když začneme mluvit o vrazích, všichni zpozorní. Případů známe desítky, pracovali jsme na nich, máme zkušenost, něco jsme prožili, máme historky, takže jsme si řekli: pojďme to dát ven, dál z té hospody.
To, co zaujalo kamarády u piva, byl pro vás lakmusový papírek?
VJ: Určitě víc než komentáře a srdíčka na sociálních sítích.
JK: Já se hospodou orientuju v celé své novinářské kariéře, poslouchám, co lidi zajímá. Nechci podlehnout tomu, čím se zaobírá virtuální bublina v Praze. I když děláme běžné zpravodajství, řešíme raději cenu brambor než návštěvu rumunského velvyslance. Dá se říct, že debaty u piva jsou pro nás klíč.
V českých věznicích je několik desítek odsouzených na doživotí. Vidíte rozdíl v jejich chování v porovnání s běžnými vězni?
JK: Záleží, kde si trest odpykávají. Jsou věznice, kde je jich víc pohromadě, například Valdice, ale jsou i zařízení, kde jsou osamoceni. V takovém případě se jich ostatní většinou bojí. Pokud je jich na oddělení několik, i zaměstnanci věznice se shodují, že je tam až nebývalý klid, žádné velké konflikty. Doživoťáci se hlavně utvrzují o své nevině a přežívají. Takoví neškodní strejdové…
VJ: … případně tety. Třeba paní Fabiánová, opravdu nepůsobí jako vražedkyně, která kdysi své oběti bodala šídlem do obličeje.
JK: Je ale potřeba zdůraznit, že jsem s doživotně odsouzenými vždy mluvil ve výslechové místnosti, ne v jejich přirozeném prostředí. I to může mít vliv na to, jak na mě působili. Ale v kontrastu s běžnými potetovanými vězni plnými testosteronu, působí jako lidé smíření se svým osudem.
Soud nepovolil doživotně odsouzené Fabiánové nový proces, zabila čtyři muže |
Vy jste se s některými odsouzenými potkával i na svobodě, po jejich propuštění. To jste si je mohl přečíst daleko lépe, ne?
JK: To je pravda, určitě se chovali uvolněněji, třeba s Ivanem Jonákem jsem mluvil v jedné luxusní pražské restauraci tři a půl hodiny ale z toho dvě hodiny mluvil dost z cesty, nedokončoval věty, vyprávění občas nedávalo smysl. Bylo znát, že ho Valdice poznamenaly. Což je logické, prožil tam velký kus života a světu za zdmi přestal rozumět.
Lidé mají rádi televizní kriminálky, tedy smyšlené příběhy. V posledních letech ale zažívá boom žánr true crime. Fascinují nás reálné příběhy víc, protože víme, že se staly?
VJ: To vědomí, že se převyprávěný zločin skutečně stal, vyvolává mrazení. Věta v titulcích filmu „na motivy skutečné události“ funguje i na mě a určitě nejsem sám. Lidi přitahuje blízkost prostředí, znalost místa či profese hlavních protagonistů případů.
JK: Pravda je dnes tak atraktivní, že je škoda si vymýšlet. Navíc v reálných příbězích vidíme odraz doby, je to skvělá sonda do vývoje společnosti. A náhled do světa zločinu je poslední tabu, které lidem zbylo. Už jsme viděli vše, ale reálnou vraždu ještě ne.
Nestrašte!
JK: Vážně, čekám, kdy se dočkáme reality show, v níž bude reálný policajt vyšetřovat reálnou vraždu ve skoro reálném čase. Touhu po krvi vidím na číslech námi zpracovaných případů. Největší sledovanost mají ty nejbrutálnější. Asi vítaný útěk z reality. Vždyť lidé si true crime pouštějí jako ukolébavku před spaním. A kdo krimi poslouchá nejvíc? Maminky na mateřské dovolené.
VJ: Říká se, že ženy obecně snesou daleko víc. A občas se rády bojí.
Těhotní vraždami. Činy prvních sériových vrahů po Listopadu děsí dodnes |
Slyšela jsem, že v reálných případech hledáme i jistý druh poučení, varování, jak se chovat, aby se nám také nestalo něco hrozného.
JK: To je možné. Lidé se potřebují zorientovat ve světě, v němž žijí. Protože i kriminalita se vyvíjí. V devadesátkách se vraždilo kvůli moci, majetku, střílelo se na potkání, ale obyčejných smrtelníků se to moc netýkalo. Dnes je zase takzvaná divná doba, a tak lidé dělají divné věci. Možná i prostřednictvím skutečných příběhů chceme zjistit, v čem to zrovna žijeme.
Vrah z pražské filozofické fakulty se netajil tím, že ho inspiroval lesní vrah Kalivoda. Ten případ je mimořádně zajímavý, ale jeho popis byl návodem pro další brutální útok. Jak berete tuhle okolnost?
JK: Nesouhlasím s názorem, že média v tomhle selhávají. Nebudeme psát o vrahovi, který střílí do kolemjdoucích, co si vyrazili do lesa? Jenže lidé se logicky ptají: co je to za blázna? Jak se před tím můžeme chránit? A budou chtít informace. Není možné se domluvit a nepsat, netočit, mlčet. Média musí plnit svou povinnost a informovat. Ano, prokazatelně víme, že se střelec z filozofické fakulty inspiroval lesním vrahem a ten zase tvrdil, že obdivoval Olgu Hepnarovou, masovou vražedkyni, o které se natočil celovečerní film. Takže co? Zastavíme média? Zakážeme krimi zpravodajství? To je nesmysl. Kdo dnes chce informace, které ho zajímají, vždy si je najde.
VJ: U každého případu si vždy klademe otázku: Jak o něm informovat? Kde brát zdroje a jak to udělat, abychom neglorifikovali zločince? Ale úkolem novináře je především informovat. Pravdivě, do hloubky, analyticky.
A je případ, u nějž jste si řekli – tak ten zveřejňovat nebudeme?
JK: Nikdy bych se nechtěl vracet k případu Honzíka Rokose, malého kluka, kterého zabila máma a její druh. Odmítám znát podrobnosti takové zrůdnosti.
VJ: Obecně jsme zdrženliví u případů, v nichž jsou oběťmi děti. A pokud nějaký zpracováváme, nejdeme do podrobností. Popisovali jsme případ matky, která zabila své děti. Znali jsme detaily, ale nebyl důvod je zveřejňovat. Spíš jsme zkoumali její motiv, jestli se u ní neprojevilo závažné psychické onemocnění, například laktační psychóza. To samé platí o takzvané kuřimské kauze, kde byli brutálně týráni dva malí chlapci. Obecně je těžké rozebírat kauzy, v nichž figurují děti, ale někdy to má smysl, může to předejít jiným zločinům.
Neboj se, já ti neumřu, sténal prý matkou pobodaný Honzík Rokos |
Jak to myslíte?
VJ: Dlouhodobě sleduji případ Valerie Kvasničkové, malé pohřešované holčičky, která se ztratila před sedmi lety, ale policie ji dodnes nevypátrala. K případu se se štábem často vracíme, mluvili jsme s rodinou, s úřady, nikdo nic neví.
Ale babička, u které dívka žila, je ve vězení.
VJ: Dostala osm let za týrání svěřené osoby. Zatím se neprokázalo, že vnučku zabila, ona to popírá, ale ve vězení je. Díky tomuto případu jsme objevili a snad i zalepili díru v zákoně, protože během vyšetřování se zjistilo, že odsouzená už dříve týrala své děti. A přesto jí úřady svěřily do péče vnučku.
Jak to?
VJ: Sociálka se nedostala k opisu z trestního rejstříku, kde by se o tom dozvěděla. Starší provinění, tedy týrání vlastních dětí, bylo z rejstříku po zákonné lhůtě vymazáno, takže se jevila jako bezúhonná. Ale tento případ praxi změnil, sociálka už se kromě výpisu dostane i k opisu, tedy k celé historii trestního rejstříku dané osoby. Kdyby se nám jako novinářům už nic jiného nepovedlo, tak tohle považuju za důležitý průlom, který může zamezit dalším případům týrání dětí. Takový pěkný vedlejší produkt naší práce.
