Kdo může říct, že viděl na vlastní oči Adolfa Hitlera? Jan Vaněček z Českých Budějovic tu "čest“ měl.
Nacistického vůdce spatřil dokonce třikrát. A nejen jeho. Viděl také maršála Luftwaffe Hermanna Göringa nebo Hitlerova tajemníka Martina Bormanna. A zřejmě i vůdcovu milenku a budoucí manželku Evu Braunovou.
"Vždycky jsem přemýšlel o tom, že by nebylo tak těžké führera oddělat,“ říká Vaněček.
Šestaosmdesátiletý důchodce pochází ze Čtyřech Dvorů, dnes žije na budějovickém Pražském předměstí. Za války ho nasadili do Německa. Pracoval tam v Hitlerově blízkosti nedaleko Orlího hnízda, nacházejícího se u jihobavorského města Berchtesgaden.
Kdy jste zjistil, že budete totálně nasazen na práce pro Německo?
To bylo na jaře v roce 1942.
Přišel vám dopis?
Žlutá obálka. Dostali jsme ji skoro všichni narození na začátku dvacátých let.
Nebyli ti, kteří ji neobdrželi, pro vás podezřelí?
Pokud dopis někomu nepřišel, bylo to divné. Mohly za tím stát třeba úplatky nebo přímluva někoho z vrchu, aby dotyčný zůstal doma. Jakmile nám přišlo psaní, věděli jsme, že jsme v Hitlerově moci.
Jaký to byl pocit?
Hrozný. Tvrdili nám, že se na pracích nebudeme cítit špatně. Že s námi budou dobře zacházet, budeme dělat jednoduché věci.
Věřili jste jim?
Samozřejmě, že ne, měli jsme zprávy o tom, jak to tam vypadá. A báli jsme se.
Oprávněně?
No jéje. V Berchtesgadenu, městečku, které vypadalo asi jako jihočeský Vyšší Brod, jsme bydleli v lágru. Hrozném lágru.
Jak to tam vypadalo?
Všude samé štěnice. Byli jsme jimi doslova obalení. Chlapi někdy přinesli letlampu, kterou jsme je pálili. To vám byl smrad! Když se nám podařilo štěnice zlikvidovat, byl tak týden klid, déle ne. Pak se totiž ty mrchy rychle vrátily a celé se to rozjelo znovu.
Kolik vás tam přespávalo v jedné místnosti?
Čtyřiadvacet, někdy osmadvacet.
Spali jste na palandách?
Byly tam palandy, já spal nahoře. A měl jsem štěstí.
Proč?
Pode mnou spal kluk, chudák. Toho museli odvézt do nemocnice, jak byl od štěnic prožranej. Žraly ale hlavně jeho, mě nahoře nechaly celkem na pokoji.
Jak tenkrát vypadal Berchtesgaden?
Byl výborně maskovaný. Silnici, která vedla do Hitlerova sídla, lemovaly rozprašovací barely. Když bylo potřeba, hrozilo třeba nějaké nebezpečí, zařízení vytvořilo nad silnicí mlhu, aby ji zakrylo. Maskovaná byla i kasárna SS, pokrývala je rafinovaná síť.
A další domy?
Celé to tam bylo rozestavěné. Vznikala tam řada domů. Když jsem tam přijel, bylo to velké staveniště.
Co jste tam konkrétně dělal?
Pracovali jsme s lopatou, stavěli domy, často jsem stál na lešení. Vždycky pro nás něco vymysleli. Bylo to tam opravdu strašné. Když se pak objevila možnost odjet na práce do Mnichova, neváhal jsem a Berchtesgaden opustil.
Co v Mnichově?
Stavěli jsme tam dřevěný lágr. Tam jsem viděl rozdíl mezi americkým a ruským zajatcem. Rusové byli děsně biti, žádné boty, nohy obalené slámou... Byli to chudáci.
Jak takové věci působily na vaši psychiku?
Museli jsme to brát s nadhledem a spoustu věcí nevidět. A někdy se nám podařilo udělat si z Němců i legraci. Třeba když se nás Němec ptal na česká slova, jak se jmenuje chleba. To si dovedete představit, co jsme jim napovídali. (směje se).
Jak jste byl v Mnichově dlouho?
Několik měsíců, ale už nevím kolik. Pět, devět?
Pak jste se vrátil do Berchtesgadenu?
Přesně tak. Čekala nás práce na tunelu, který měl spojit Hitlerovo sídlo s kasárnami.
Jak byl tunel dlouhý?
Podle mě několik kilometrů. Je to dávno, přesně nevím. Hloubil se celý, směrem od rezidence ke kasárnám.
K čemu měl sloužit?
Zřejmě jako nejkratší spojnice, pro Hitlera a Hitlerovy muže. Makalo se tam intenzivně. Nebyl to jen tunel, jeho součástí byl také velký podzemní sál, jeho stěny pokrývaly palubky. Byl určený zřejmě pro nacistické večírky.
Když jsme u Adolfa Hitlera, vy jste ho viděl na vlastní oči...
A ne jednou. Třikrát.
Při jakých situacích?
Jednou se ženou, myslím, že to byla Eva Braunová. Procházeli se se psem, šli z hospody.
To tam chodil Hitler jen tak do hospody?
Byl mezi svými. Chodili tam jen esesáci, tedy jeho lidi, mohl se cítit bezpečně.
A další situace, kdy jste viděl Hitlera?
Viděl jsem ho ve štole, kterou jsme hloubili. Celé si to tam prohlížel. Potřetí jsem ho spatřil, když kolem nás projížděla kolona černých limuzín, v jedné seděl Adolf a zdravil nás. Byl jsem velice blízko, jen kousek od něj.
Jaké jste měl pocity?
Říkal jsem si, že by nebylo tak těžké ho oddělat. Nikdo si to ale nedovolil, sám by zemřel rychle. Vím, že podobné myšlenky byly v tu chvíli v hlavách nás všech.
Viděl jste i jiné nacistické pohlaváry?
Chodil tam Göring, úplně volně, ničeho se nebál. A taky jsem tam zahlédl Bormanna. Určitě tam byla i spousta dalších lidí, některé jsem třeba nepoznal, jiné vůbec nepotkal.
Jak jste tam byl vůbec dlouho?
Do začátku pětačtyřicátého. To se nám podařilo utéct. Ale nedostali jsme se až domů, na českém území nás chytili.
Kde?
Někde mezi Dolním Dvořištěm a obcí Omlenice.
Jak se vám podařilo opustit prostor, který byl určitě hodně hlídaný?
Znali jsme terén. Věděli jsme, kudy můžeme pláchnout.
Kolik vás utíkalo?
Byli jsme tři. Procházelo nám to celkem dobře, dostali jsme se do Lince, tam jsem měl kamaráda, který nás nechal odvézt novinářským autem do Freistadtu.
Kamarád byl novinář?
Ne, jen tam měl spoustu známých. Moc nám to pomohlo. Pak jsme šli pěšky. A pak nás chytili. Tedy dva z nás, třetí utíkal. Četník sedl na kolo, jel za ním. Kluk se schoval do příkopu, policajt ho minul. Ze stavení ale vyšlo děvče a volalo: Pane četník, pane četník, ten chlap je tady! Takže nás měli všechny.
Vrátili vás k Orlímu hnízdu?
Ne, šli jsme do basy. Do vězení v Linci, na dva a půl měsíce.
Jaké to bylo tam?
Asi takové - když jsem tam přišel, měl jsem dvaasedmdesát kilo, když jsem po pár měsících odcházel, vážil jsem pětatřicet.
Pětatřicet?
Vždyť co jsme jedli?! Ráno krajíc chleba a kafe, takový chlíst ze žaludů. K obědu trávu. Nasečenou trávu bez jakékoliv chuti. A k večeři polívku z krmné řepy.
Ale jedli jste to...
Jinak to ani nešlo, nepřežili bychom. To nás demolovalo. A ta práce. Dělali jsme šest dní v týdnu, tvrdě jsme makali. V neděli jsme se pravidelně zbavovali vší a vyvářelo se oblečení.
Kdy jste se vrátil domů do Budějovic?
Na začátku května 1945. Zaklepal jsem na dveře našeho bytu, otevřela mi sestra. Nevšímala si mě. Tak jsem zaklepal znovu, přišla, já se na ni usmál. Až v tu chvíli se zeptala, jestli to jsem já. Nepoznala by mě.
. Jan Vaněček
Narodil se 11. června 1921, vyrůstal ve Čtyřech Dvorech. Jeho otec neměl trvalé zaměstnání, vydělával jen na příležitostných pracích. Obecnou školu Vaněček vychodil v budějovické Nové ulici, měšťanskou ve Čtyřech Dvorech. Pak se v Českých Budějovicích vyučil ševcem. Po válce pracoval dlouhá léta na dráze. Dvakrát se oženil, narodila se mu dcera, jeho současné manželce je devadesát dva let. Bydlí v Českých Budějovicích na Pražském předměstí. |
. Berchtesgaden a Orlí hnízdoBerchtesgaden leží v jihovýchodním koutě správního okresu Horní Bavory. Při převzetí moci v Německu nacionálními socialisty se stal Hitlerovým výsostným územím. Orlí hnízdo v Alpách bylo útočiště Adolfa Hitlera a jeho nejvěrnějších nacistů. Nachází se u města Berchtesgaden asi 150 kilometrů jihovýchodně od Mnichova a 30 kilometrů jižně od Salcburku. Zdroj: Wikipedia.cz |
