„Je mi už mnoho let. Už to na mne nepůsobí. Ale zapomenout nejde,“ říká osmaosmdesátiletá Nováková, která nyní žije v Praze. Její minulost se k ní vrátila asi před šesti měsíci, když jí její sestřenice ze Spojených států dovezla fotografii z Osvětimi. Obě ženy se tam s překvapením našly.
„Ještě jsme hledaly třetí kamarádku, která tam byla s námi, ale ta na té fotografii není,“ popisuje Nováková.
Na osvětimské rampě vůbec nezaregistrovala, že je někdo fotí. „Na tu situaci si přesně nevzpomínám. Bylo to určitě v Osvětimi-Birkenau. Už jsme byly ostřihané,“ vybavuje si.
Fotografie se objevila v knize „vzpomínek“ někdejšího velitele osvětimského lágru Rudolfa Hösseho, která vyšla nejdříve v Americe, později i v Evropě. Pravděpodobně ji pořídily stráže SS někdy v roce 1944. Její přesný původ není jasný.
Ale právě tuto knihu i s fotografií náhodou v jednom americkém knihkupectví objevila Ilsa Maierová, sestřenice Novákové. Když vloni přijela do Prahy, přivezla ji s sebou a ukázala ji i své sestřenici.
Markéta Nováková byla ze snímku překvapená. Hned se jí vybavil její příběh, i to, jak se do obávané továrny na smrt dostala.
Vlastně dobrovolně.
Když byl v Terezíně její manžel poslán do transportu na východ, sama se přihlásila, že by chtěla jet s ním.
„My jsme nevěděli, že je to vyhlazovací tábor. V Terezíně nám namluvili, že budeme pracovat na založení nového tábora. A tomu jsme věřili, protože když se připravoval Terezín, bylo to podobné,“ vzpomíná Nováková.
Jenže hned po příjezdu do Terezína ji od manžela oddělili. Naštěstí zůstala se svou sestřenicí Ilsou Maierovou, tedy s tou, která se spolu s ní našla na historické fotografii.
Nováková prošla selekcí a pamatuje si obávaného doktora Mengeleho. „Já tehdy nevěděla, kdo to je. Zeptal se mne jen, kolik je mi let a jaké mám zaměstnání,“ popisuje. Teprve až později zjistila, že tábor vlastně funguje jako vyhlazovací. A to vlastně náhodou, když jedna její spoluvězeňkyně uviděla za plotem v jiné části tábora svou nevlastní sestru.
„Ona jí řekla něco v tom smyslu, že je dobře, že je na této straně plotu. Ti na druhé straně prý jdou do plynu. Ale já si pod větou „jít do plynu“ nedovedla ještě nic konkrétního představit,“ popisuje Nováková.
Nakonec plynu unikla. Měla štěstí. Psal se totiž už podzim roku 1944, kdy se blížil konec války a Němci potřebovali pracovní síly. Když potom hledali vězeňkyně, které měly maturitu, přihlásila se a byla deportována do Slezska nedaleko českých hranic. Tam se dočkala osvobození.
A po válce se setkala i se svým manželem a přestěhovala se s ním do Prahy. Její sestřenice se zase usadila v USA. „Je úžasné, když nějaký historický dokument, fotografie oživne takovým příběhem,“ říká dokumentarista Mikuláš Kroupa, který příběh Markéty Novákové zaznamenal pro sdružení Post Bellum.
