„Z rozhlasu a z novin jste informováni o tom nesmyslném zabíjení u nás doma. Němci vraždí nejlepší z nejlepších...“
VIDEO: Rekonstrukce útoku |
Dvěma speciálně vybraným příslušníkům československého vojska v Anglii, rotmistrovi Josefu Gabčíkovi a rotnému Karlu Svobodovi, bylo ze slov šéfa československých špionů plukovníka Františka Moravce jasné, že půjde o něco velkého. Za chvíli jim to muž, který si je onoho 3. října 1941 pozval, řekl: mají zabít buďto Reinharda Heydricha, nebo Karla Hermanna Franka.
Vyšší cíle už v protektorátu nebyly.
Kontury dalšího příběhu jsou vcelku známé: Svobodu po zranění v průběhu výcviku nahradil Jan Kubiš, který s Gabčíkem a pěti dalšími muži (skupiny Silver A a Silver B) seskočil v prosinci 1941 do okupované vlasti. Jako první parašutisté po Františku Pavelkovi, tou dobou už zajatého gestapem, které bylo v rozbíjení odboje příslovečně efektivní.
Kubiš a Gabčík navázali kontakt s odbojem a svůj úkol splnili, Heydrich 4. června 1942 zemřel. Parašutisté padli s pěti druhy při hrdinském boji v kryptě pravoslavného chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze.
1 Měl útok smysl? Co by bylo bez něj?
Patrně nejčastější otázkou, paradoxně už léta „vyřešenou“, zůstává námitka, zda likvidace nacistického pohlavára nezpůsobila víc škod než užitku.
Zejména komunistická historiografie se pokoušela celou operaci Anthropoid znevážit argumentem, že nezodpovědné hazardérství „buržoazní“ Benešovy exilové vlády ochromilo odboj a že se Němci mstili na civilistech. (Komunisté přitom často vyčítali Benešovi, že nezavelel k obraně republiky, což by také vedlo k vysokému počtu civilních obětí.)
První stanné právoKvůli zlomení vůle k odboji zřídili nacisté stanné soudy. Za takzvaného prvního stanného práva, které je spjato se začátkem působení R. Heydricha v protektorátu a předcházelo samotnému atentátu, poslaly stanné soudy na smrt 486 lidí, do koncentračních táborů (s nežádoucím návratem) dalších 2 242. Zdroj: Fronta.cz |
Je pravdou, že od vytušeného úmyslu zlikvidovat Heydricha odrazovali oba ani ne třicetileté rotmistry i někteří nekomunističtí odbojáři - například sokol Ladislav Vaněk, z nějž se později stal konfident gestapa. Stojí také za to dodat, že komunisté ve své většině nepatřili až do přepadení SSSR nacisty v létě 1941 zrovna k nejhorlivějším odbojářům.
Londýn, parašutisté ani domácí odbojáři samozřejmě nemohli tušit skutečné Heydrichovy plány a cíle. Fanatický a ďábelsky efektivní technolog moci je shodou okolností svým podřízeným sdělil (přepis najdete například na webu spolku Czech Spitfire Club) v Praze pouhý den před návštěvou Gabčíka a Svobody u plukovníka Moravce.
„Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat,“ prohlásil Heydrich rezolutně. A rozhovořil se i o „konečném řešení“, založeném na rozdělení obyvatel z hlediska „rasového a národnostního“. Lidi „dobré rasy a dobrého smýšlení“ hodlal poněmčit, opačný pól pak vysídlit: „Na východě je hodně místa.“ (V této době nacistické divize pronikaly do hloubi sovětského území.)
Příběh útoku na Heydricha v obrazech |
„Dobře smýšlející lidi špatné rasy“ budou nasazeni na práci a sterilizováni,“ oznámil Heydrich. „Špatně smýšlející lidi dobré rasy“ coby nejnebezpečnější měli být poněmčeni - nebo postaveni ke zdi.
Jeden z předních znalců útoku na Heydricha, Vojtěch Šustek z Archivu hlavního města Prahy, vystopoval původ mýtu o „zbytečnosti likvidace Heydricha“ k historikovi Čestmíru Amortovi.
Ten v půlce 60. let a ve spolupráci s už zmíněným Ladislavem Vaňkem vydal edici šesti desítek dokumentů o heydrichiádě. „Úvodní studie k nim líčí akci proti Heydrichovi až fraškoidním způsobem. Amort s Vaňkem chtěli na zakázku StB prokázat, že bylo rozhodnuto o odvolání Heydricha z Prahy a že Kubiš s Gabčíkem o tom byli informováni,“ řekl Šustek v roce 2012 na konferenci k mýtům o likvidaci Heydricha (celý záznam zde).
Amort se podle historika Šustka odvolával na údajný dopis o přebírání okupační správy v Paříži, který měl Heydrich psát osobnímu referentovi K. H. Franka a který se přes opraváře hodin, uklizečku a Vaňka měl dostat ke Kubišovi a Gabčíkovi. Žádnou oporu ale toto tvrzení nemá. „Amort i Vaněk navíc měli s nacistickým i později komunistickým režimem poměrně hodně co do činění,“ připomíná vojenský historik Eduard Stehlík.
Likvidace Heydricha v Londýně upevnila spojenecké renomé exilové vlády. Krátce po útoku západní spojenci odstoupili od mnichovské dohody.
2 Napřed bomba, potom střelba, učili se Kubiš s Gabčíkem
Léta se, i pod dojmem filmového zpracování Jiřího Sequense z roku 1964, mělo za dané, že se Heydricha 27. května 1942 v půl jedenácté nejdříve pokusil zastřelit Josef Gabčík ze samopalu - a teprve když jeho sten gun selhal, vrhl po limuzíně Jan Kubiš bombu. Stejné pořadí udávají i záznamy vyšetřovatelů gestapa.
Chyby nacistůReinhard Heydrich a jeho řidič (a šéf ochranky) Johannes Klein na útok zareagovali sérií chyb. Heydrich nařídil zastavit, Klein ho uposlechl - a za prchajícími parašutisty pak vyběhl, i když tím zraněného Heydricha nechal samotného. Právě tyto chyby jsou podle Eduarda Stehlíka možná důvodem, proč se Kleinova výpověď kamsi „ztratila“ - ukázala by totiž, že propagandou glorifikovaný Heydrich a jeho strážce jednali jako amatéři. |
Bádání historika Eduarda Stehlíka v britských archivech před pár lety ale tuto verzi zpochybnilo (podrobnosti zde). Stehlík byl důkladný, prošel veškeré dokumenty, které byly k dispozici. Zjistil, že parašutisté byli vycvičeni tak, aby nejprve automobil zastavili bombou, druhou hodili dovnitř vozu a teprve potom přikročili ke střelbě. Ať už na dokončení práce, nebo na krytí ústupu.
Útok se vzhledem k vybranému místu uskutečnil z bezprostřední blízkosti (kde bomba mohla ohrozit i parašutisty, koneckonců Kubiše střepina zranila). Stále nelze vyloučit, že oba vojáci na místě připravili plán útoku operativně.
Rozmístění tramvají a parašutistů v tehdejší kobyliské zatáčce bylo takové, že Gabčík zřejmě zpozoroval přijíždějící mercedes až prakticky v poslední chvíli. Reakce výsadkářů tak musela být blesková. Vržení předem připravené a odjištěné bomby, dovezené z Británie (nebylo to žádné odbojové kutilství) a pokus o střelbu ze stengunu se podle Stehlíka odehrály prakticky souběžně.
3 Muž se zrcátkem
Signalizovat příjezd mercedesu měl podle některých interpretací další výsadkář Josef Valčík. Jenže toto tvrzení nemá oporu v dosud prostudovaných dokumentech a v půl jedenácté dopoledne onoho dne byla podle badatele Jaroslava Čvančary obloha nad Prahou, jak si ověřil u meteorologů, zatažená. Zrcátko by tak bylo k ničemu.
Valčíka, jak dále připomněl historik Stehlík, už v té době Němci intenzivně hledali - právě kvůli tomu odjel 4. dubna 1942 z rodné Smoliny, kde se předtím skrýval (více zde). Úřady a gestapo znaly jeho tvář a parašutistova přítomnost na místě útoku by tak byla především rizikem pro akci samotnou.
Je to hypotéza, ale Stehlík soudí, že gestapo mohlo tehdy pracovat s informací, že se útoku Valčík účastnil. „Protože nejbrutálnější represi proti rodinám směřovali proti Kubišovým a Valčíkovým,“ řekl iDNES.cz. „Nemáme se ale koho zeptat,“ připomněl, že dobrat se jasného soudu prakticky nejde.
4 Gabčík zamíří... a nic. Proč?
Ostře debatovaným momentem se stal i okamžik, v němž Josef Gabčík míří sten gunem na trojku nacistické hierarchie. Dívají se z očí do očí, ruku by si mohli podat, tak jsou blízko. Ale Gabčík nevystřelí.
Teorií opět vyrašilo vícero - od vzpříčeného či vadného náboje přes stresové selhání parašutisty, který měl z bezprostřední blízkosti prostřílet jiného člověka jako řešeto. Mluvilo se i o Gabčíkově možné obavě, že zasáhne civilisty v projíždějící tramvaji.
Německý situační plánek „libeňské zatáčky“ v Praze 8. Heydrichův mercedes stojí v levé části snímku. Foto archiv J. Čvančary
V tomto případě ale platilo jedno z nejjednodušších vysvětlení, která se nabízela: protektorátní policie totiž zaprotokolovala zjištění, že se v hlavni Gabčíkova samopalu skutečně vzpříčil náboj. Pátrání historika Stehlíka a archiváře Šustka (které popsal server Aktuálně.cz) v tomto případě vedla ke stejnému závěru.
„Když jsem si to na kopii, kterou jsem měl z archivu, přečetl, tak jsem si z druhé strany zapsal datum, hodinu a minutu, kdy jsem to viděl,“ podtrhl pro iDNES.cz Stehlík důležitost konečného objevení, jak to s Gabčíkovou zbraní bylo. A připomíná, že byť Britové poskytli výsadkářům nejlepší instruktory i operační materiál, celý speciální výcvik parašutistů trval jen asi tři měsíce. Nemohli tak být vycvičeni např. na úroveň dnešních speciálních sil.
5 Čeští udavači? Sebemrskačství
Zejména v internetových diskusích často rezonují tvrzení, že Češi „vynikali“ v udavačství a donášení gestapu. Bližší pohled ukazuje, že pro takový postoj neexistuje důkaz. Ne snad, že by se mezi Čechy nenašli ochotní konfidenti - ale vydávat to za národní rys je zkrátka příliš.
Málo se připomíná atmosféra, kdy ulice lemovaly seznamy popravených, jejich jména vysílal pouliční rozhlasu a lidé žili ve strachu, že neoznámení sebemenšího detailu, byť na pohled zbytečného, může vést k postřílení celé jejich rodiny či vypálení rodné vesnice. A z bezpečí odstupu více než sedmi desítek let se snadno vynášejí odsudky o chování lidí v době hrůzy, které nešlo uniknout.
Práci s pátráním po českých udavačích, ať ze strachu, nebo z přesvědčení, si dal archivář Vojtěch Šustek. „Pokud si člověk projde trestní spisy mimořádných lidových soudů s udavači z období heydrichiády, tak to v naprosté většině byli Němci z Čech a Moravy, kteří uměli česky, nebo Češi s kriminální minulostí. Ve zprávách gestapa zaznívají vyřčené či nevyřčené stížnosti na neochotu Čechů udávat,“ řekl na konferenci na ÚSTR.
Atentát, útok a „pachatelé“Svým vlastním životem žije už desítky let slovní spojení „spáchali atentát“, které vymysleli nacisté. Přesto, že oba výsadkáři v Británii byli srozuměni s úkolem provést „sabotážní nebo teroristickou akci“ (tehdy to slovo bylo vnímáno v jiném významu), Kubiš s Gabčíkem byli především vojáci plnící úkol proti vojenskému nepříteli. Proto i v tomto článku dáváme přednost sousloví „provedli útok“, případně „zlikvidovali“. Heydrich byl ostatně vojenský cíl, nikoliv civilista. |
Vojenský historik Stehlík k tomu podotkl, že by bylo těžké najít národ, který by si užíval sebemrskačství podobně jako Češi.
Nejen operace Anthropoid totiž ukazuje, kolik „obyčejných“ lidí nezištně, s vědomím hrozící kruté represe - jíž se často dočkali - parašutistům pomáhalo. Od nehvizdského faráře Františka Samka, který je nasměroval k Plzni, přes strážmistra Václava Krejcárka, který „ututlal“ nález padáků v zahradní boudě poblíž místa seskoku, Václava Stehlíka, který je ubytoval v Rokycanech a zajistil při seskoku zraněnému Gabčíkovi pomoc lékaře Zdeňka Čápa...
V Praze nelze nezmínit síť podporovatelů kolem rodiny Moravcových a učitele Zelenky-Hajského, zapojila se ale i řada dalších. Pomocníci parašutistů se často rekrutovali mezi sokoly, učiteli či církevními hodnostáři.
A také ženami. Sestry Marie Kovárníková a Ludmila Soukupová doprovázely Kubiše a Gabčíka před útokem po městě, zkrátka proto, že zamilovaný pár nevzbuzuje takovou pozornost jako osamocený muž. (Obě byly po zadržení brutálně vyslýchány. Řekly, že byly milenkami parašutistů, čemuž gestapo uvěřilo, ale neprozradily další odbojáře. Nacisté je popravili v Mauthausenu, stejně jako Annu Malinovou, která se rovněž sblížila s Gabčíkem.)
„Do odboje vložily kromě své osobní statečnosti i své mládí a ženství. Na jejich příkladu se podle mého názoru dá ilustrovat další aspekt druhého odboje. I když nejsem voják, nevím nic o sabotážních technikách, nepracuji na důležitém místě v továrně či na úřadě, neovládám radiostanici, prostě nejsem odbojář, jaké vídám často ve filmech a o kterých čtu v knihách, i tak mohu přispět k obnově zničené vlasti. Přinesu do prostředí odboje to, co mám. A opět bez nároku na odměnu,“ napsal spisovatel Jiří Padevět v publikaci Okamžik rozhodnutí - životní volby ve zlomovém okamžiku dějin 20. století.
